11. Národ a rasa

Existují pravdy, které jednoduše leží na ulici, a snad právě proto je běžný svět nevidí, nebo je nedokáže rozeznat. Prochází nevšímavě kolem těchto otřepaných pravd jako by byl slepý, a je do nejvyšší míry překvapen, když náhle někdo odhalí to, co měli všichni již dávno vědět. Kolem dokola leží statisíce Kolumbových vajec, pouze Kolumbů již tolik není. A tak lidstvo bez výjimky putuje zahradou přírody, namlouvá si, že už skoro všechno zná, a přitom, až na několik málo výjimek, jako slepé míjí jeden z nejvíce vyčnívajících principů jeho působení. Totiž vnitřní rozdílnost povah veškerých živých tvorů na této planetě. Již povrchní pozorování ukazuje téměř neúprosný přírodní zákon všeho toho nesmírného množství výrazových forem životni vůle přírody a její na sebe navazující způsoby rozmnožováni a výživy. Každé zvíře se páří pouze s jedincem vlastního druhu. Sýkorka se páří se sýkorkou, pěnkava s pěnkavou, čáp s čápem, polní myš s polní myší, domácí myš s myší domácí, vlk s vlkem, atd.

Měnit to umožňují pouze mimořádné okolnosti. V první řadě donucení v zajeti, stejně jako jiné nenormální rozmnožování v rámci jednoho druhu. V tom momentě se však příroda začne bránit všemi prostředky. Její zřetelný protest se pak skládá z odepíráni dalších rozmnožovacích schopností takzvaných bastardů, nebo omezuje plodnost pozdějšího potomstva. Ve většině případů však odebírá odolnost proti různým chorobám a cizím nákazám. To je přece naprosto přirozené. Každé křížení dvou rozdílně postavených bytostí produkuje prostředek mezi rozdílnou úrovní jeho rodičů. To znamená: potomek bude stát výše než jeho rasově nižší polovina rodičovského páru, avšak nebude tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Následně podlehne v boji proti této vyšší polovině. Takové páření však naprosto neodpovídá vůli přírody ohledně vyšší kultivace života vůbec.

Předpoklady k tomu nespočívají v křížení vyššího s nižším, nýbrž v naprostém vítězství toho prvního. Silnější je určen k panování a neměl by splývat se slabším, aby nemusel obětovat svou vlastní velikost. A pouze vrozený slaboch toto může vnímat jako hrůznost, proto je taky jenom slabým a omezeným člověkem. Neboť pakliže by tento zákon nevládl, nebyl by myslitelný žádný vyšší vývoj všech organických živočichů. Následkem tohoto v přírodě všeobecně platného instinktu rasové čistoty je nejenom jasné vymezení jednotlivých ras navenek, nýbrž i vyrovnanost jejich vlastního existenčního druhu. Liška je pořád jenom liška, husa je husou, tygr tygrem atd., a rozdíl mezi jednotlivými exempláři může být nanejvýš v různé míře jejich síly, chytrosti, výdrže, hbitosti, atd. Nikdy však nenajdete lišku, která by snad svým vnitřním smýšlením mohla dostat nějaké humánní záchvaty oproti huse, stejně jako neexistuje kočka, která by měla nějaký přátelský vztah k myši. A proto i zde vzniká boj mezi sebou ani ne tak z důvodu vnitřního odporu, jako spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda přihlíží ve vší tichosti, ba dokonce se zalíbením.

Boj o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému, zatímco boj člověka o samičku poskytuje právo k oplodnění, nebo aspoň jeho možnost pouze těm nejzdravějším. Boj je však vždy prostředkem k podpoře zdraví a odolnosti druhu, a tím je i příčinou jeho dalšího vyššího vývoje. Pokud by tento postup neplatil, přestal by jakýkoliv další vyšší vývoj, a dostavil by se opak. Neboť počet méněcenných oproti těm nejlepším neustále převažuje. Při stejných podmínkách udržování života a možnosti rozmnožování by se ta horší část množila tak rychle, že by lepší část byla následně nucena ustoupit do pozadí. Je tedy nutno provést korekturu ve prospěch těch lepších.

To však zařizuje sama příroda tím, že slabší části vytváří tak špatné životní podmínky, že již tím je omezován jejich počet. Zbytku však nedovoluje chaotické rozmnožování, nýbrž zde nastupuje nové bezohledné třídění dle síly a zdraví. A tak, jak si nepřeje páření se slabých jedinců se silnějšími, o to více je proti splývání vyšších ras s nižšími, protože dobře cítí, že by zde jedním šmahem mohla být zničena její celá, snad statisíce let trvající práce vyšší kultivace. Historické zkušenosti nám zde nabízí nespočet různých příkladů. S úděsnou zřetelností nám ukazuji, co vzešlo z míšení krve árijců s nižšími národy, totiž zánik nositele kultury. Severní Amerika, jejíž obyvatelstvo se z valné části skládá z germánských prvků, které se jen nepatrně smísily s původním nižším barevným obyvatelstvem, vykazuje zcela jinou kulturu a společenství, než střední a jižní Amerika, kde se především románští vystěhovalci velkou měrou smísili s původním obyvatelstvem.

Na tomto jediném příkladu se dá jasně a zřetelně rozpoznat působení rasového směšování. Rasově čistý a nesmíšený Germán, který zůstal na americkém kontinentě, se postupně stal jeho pánem. A tímto pánem zůstane do té doby, dokud i on nepadne za oběť krevní pohany. Výsledkem každého zkřížení rasy je tedy, krátce řečeno, následující:

a)

Úpadek úrovně vyšší rasy.

Tělesný a duševní úbytek, a tím začátek pozvolného, ale jistého chřadnutí.

Nastolovat podobný vývoj však neznamená nic jiného, než zhřešení proti vůli věčného stvořitele. A jako hřích bude tento čin také odměněn. A zatímco se člověk pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje se základními principy, kterým vděčí za existenci svého člověčenství. A tak musí jeho jednání proti přírodě zákonitě vést k jeho zániku. Z toho samozřejmě vychází skutečně židovsky drzá a stejně tak hloupá námitka moderních pacifistů, totiž "že člověk zdolává přírodu"! Milióny bezmyšlenkovitě tlachají tento židovský nesmysl a ještě si přitom namlouvají, že sami určitým způsobem představují tyto přemáhače přírody. Přitom nemají k dispozici žádnou jinou zbraň, než myšlenku, která je tak mizerná, že si pod ní skutečně nikdo nedokáže vůbec nic představit. Nehledě na to, že člověk ještě nikdy v ničem přírodu nepřekonal, ale že se nanejvýše pokusil zachytit nebo vyzdvihnout ten či onen cípeček jejího ohromného, bezbřehého roucha věčných záhad a tajemství. Že ve skutečnosti nevynalézá pravdu, nýbrž že všechno pouze objevuje, že přírodu neovládá, nýbrž že se na základě poznatků jednotlivých přírodních zákonů nanejvýš stává pánem nad jinými živočichy, kterým toto poznání právě schází. Nehledě k tomu tedy, nemůže žádná myšlenka překonat předpoklady pro bytí a existenci lidstva, neboť tato myšlenka sama vychází pouze od lidí. Bez lidí není myšlenky na tomto světě. tím je myšlenka jako taková vždy podmíněna existencí lidstva a tím také zákonů, které vytváří předpoklady této jeho existence. A nejenom to! Určité myšlenky jsou dokonce svázány s určitými lidmi. To platí všeobecně právě pro ty myšlenky, jejichž obsah nemá původ v žádné exaktní vědecké pravdě, nýbrž ve světě pocitů, nebo jak se dnes tak pěkně a jasně rádo říká, "vnitřního prožitku". Všechny tyto myšlenky, které nemají nic společného s chladnou logikou, jelikož jsou čistým vyjádřením pocitů, etických představ, atd., jsou vázány na existenci lidstva, které za svou duchovní představivost a tvůrčí sílu vděčí jeho vlastní existenci.

A právě tehdy je přece zachování té dané rasy a lidí předpokladem k existenci těchto myšlenek. Například ten, kdo by si opravdu z celého srdce přál vítězství pacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se všemi prostředky zasadit za ovládnutí celého světa Němci. Kdyby tomu bylo obrácené, musel by s posledním Němcem vymřít i poslední pacifista, neboť na celém světě tomuto přírodnímu a nepochopitelnému nesmyslu nemohlo naletět tolik lidí, jako tomu bohužel bylo v našem národě. Člověk by se tedy měl s pevnou vůlí rozhodnout, zda vést či nevést války za účelem dosažení pacifismu. To, a nic jiného měl také na mysli americký světový spasitel Wilson, aspoň tak si to namlouvali naši fantastové, což také splnilo svůj účel.

Pacifisticko-humánní myšlenky snad mohou být skutečně dobré tehdy, pokud si nadřazený člověk nejdříve v určitém rozsahu podmaní a podrobí svět, který ho pak prohlásí za jediného pána této zeměkoule. Této myšlence by pak chyběla možnost škodlivého působeni právě do té míry, že se její praktické použití stává zcela nemožným. Tedy nejdříve boj a pak teprve snad pacifismus. V jiném případě by lidstvo překročilo nejvyšší bod jejího vývoje, a důsledkem by pak nebyla nadvláda nějaké etické myšlenky, nýbrž barbarství s následným chaosem. Samozřejmě se tomu jeden, nebo druhý může vysmívat, vždyť tato planeta již kroužila vesmírem několik milionů let bez lidí, a jednoho krásného dne se to také může zopakovat, pakliže si člověk neuvědomí, že za svou vyšší existenci nevděčí několika potrhlým ideologům, nýbrž poznatkům neúprosných přírodních zákonů a jejich bezohlednému uplatňování.

Vše, co na této zemi obdivujeme, vědu a kulturu, techniku a vynálezy, je pouze tvůrčím produktem několika málo národů, a možná původně jediné rasy. Na nich také záleží stálost těchto celistvých kultur. Pokud zahynou, klesne s nimi do hrobu i veškerá krása tohoto světa. Nakolik například lidi může ovlivňovat půda, bude různé podle, do úvahy přicházející, rasy. Malá úrodnost určitého životního prostoru může jednu rasu vybičovat k nepředstavitelným výkonům, zatímco u jiné bude pouze příčinou neskonalé bídy a konečné podvýživy se všemi jejími důsledky. Pro povahu působení vnějších vlivů je vždy rozhodující vnitřní podnět daného národa. To, co u jednoho vede k vyhladovění, vychovává jiné k tvrdé práci.

Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na otravu krve. Poslední příčinou takového zániku bylo vždy zapomnění, že všechny kultury odvisí od člověka a ne naopak. Aby tedy byla zachována určitá kultura, musí být zachován člověk, který ji vytvořil. Toto udržení je však spojeno s neúprosným zákonem nezbytnosti a práva vítězství lepšího a silnějšího. Kdo chce žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje. I kdyby to bylo sebetvrdší, je to prostě tak! Zajisté je to však mnohem tvrdší osud pro toho, který si myslel že zvítězil nad přírodou a v zásadě se jí vysmívá. Nouze, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí. Člověk, který tyto rasové zákony neuznává a pohrdá jimi, přichází o štěstí, které se mu zdá být určeno. Brání vítěznému tažení nejlepší rasy a tím také i předpokladům k jakémukoliv lidskému vývoji. Tím se v důsledku, zatížen lidskou choulostivostí, odebírá do oblasti zvířat. Je zbytečné začínat se přít o to, která rasa či rasy byly skutečně původními nositeli lidské kultury a tím i skutečnými zakladateli toho, co dnes nazýváme slovem člověčenstvo. Jednodušší je postavit tuto otázku směrem k současnosti, zde vychází zcela snadná a jasná odpověď. Veškeré výsledky lidské kultury, ať již z oblasti umění, vědy nebo techniky, které dnes můžeme spatřit, jsou téměř výhradně všechny výsledkem tvůrčích sil Árijce. Právě tato skutečnost však nepřipouští neopodstatněný zpětný závěr, že by on sám byl zakladatelem vyššího lidstva, a tedy že jeho pravzor znázorňuje to, co nazýváme člověkem. Stal se Prométheem lidstva, z jehož zářivé hvězdy vyskočila na věčné časy božská jiskra genia, která stále znova zapalovala onen oheň, který svými poznatky prosvětloval tmu mlčenlivého tajemství, a člověku osvětloval cestu k ovládnutí ostatních živočichů této planety. Byl však uhašen, a hluboká temnota se snad již za několik tisíciletí opět usadí na zemi, lidská kultura zanikne a svět zpustne.

Pokud by se lidstvo rozdělilo do třech skupin, a sice na zakladatele kultury, její nositele a její ničitele, připadal by pro první skupinu v úvahu zřejmě pouze Árijec. Od něho pocházejí všechny základy a nosné zdi všech lidských výtvorů, a pouze venkovní tvary a barva byly určovány charakteristickými rysy jednotlivých národů. On dodává i všechny obrovské stavební kameny a plány veškerého lidského vývoje, a pouze provedení odpovídá charakteru příslušných ras. Za několik málo desítek let bude například celá východní Asie mít zase svou kulturu, jejíž základem bude také helénistický duch a germánská technika, stejně jako tomu bylo u nás. Pouze vnější forma, alespoň zčásti, bude nést rysy asijského rázu. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že by Japonsko ke své kultuře přibralo evropskou techniku, nýbrž evropská věda a technika bude vroubená japonským rázem. Základem skutečného života již není ona zvláštní japonská kultura, ačkoliv určuje barvu života, jelikož z vnějšku je svým vnitřním rozdílem zvláště pro Evropana mnohem nápadnější, nýbrž ohromná vědecko-technická činnost Evropy a Ameriky, a tedy árijských národů. Touto výkonností tedy může i východ následovat všeobecný lidský pokrok. To poskytuje základnu boji za denní chléb, vyrábí k tomu potřebné zbraně a nářadí, a pouze vnější úprava je přizpůsobena japonskému charakteru. Pokud by ode dneška přestalo další árijské působení na Japonsko, řekněme Evropa a Amerika by zanikly, mohl by technický a vědecký rozmach Japonska ještě po nějakou dobu trvat. Avšak již po několika letech by vyschla studnice, ze které Japonsko čerpá svou osobitost, dnešní kultura by ustrnula a opět by upadla do spánku, ze kterého byla před sedmi desetiletími probuzena árijskou kulturní vlnou. Dnešní japonský rozvoj děkuje za svou existenci árijskému původu. Stejně tak tomu bylo i kdysi dávno, kdy tento cizí duch a cizí vliv byl buditelem japonské kultury. Nejlepší důkaz pro to nám podává skutečnost jejího pozdějšího kostnatění a naprostého ustrnuti. U příslušného národa mohou tyto fenomény nastat pouze v případě ztráty původního tvůrčího rasového sémě, a nebo, když později už chybělo vnější působení, které dodávalo podněty a materiál k prvotnímu vývoji na tomto kulturním poli. Pokud je tedy jasné, že určitý národ obdržel svou kulturu v podstatné míře od cizí rasy, a tento ji přijal a dále rozviji, a posléze ji, po odpadnutí vnějších vlivů, dále utužuje, dá se o takové rase hovořit jako o "nositelce kultury", avšak nikdy jako o "tvůrci kultury".

Průzkum jednotlivých národů z tohoto hlediska dává tu skutečnost, že se v podstatě vesměs nejedná o původní zakladatele kultury, nýbrž pouze o nositele kultury. Vychází najevo v podstatě vždy stejný obraz vývoje: Árijské kmeny, které měly většinou jen malý počet příslušníků, si podmanily cizí národy, a počali s rozvíjením nových územních celků, které měly zvláštní životní podmínky (úrodnost, klimatické podmínky, atd.). Výhoda byla i v množství k dispozici stojících pomocných sil, skládajících se z lidí podřadného druhu, a jejich dřímajících duchovních a organizačních schopností. Během několika tisíciletí, ba dokonce staletí vybudovali kultury, které původně zcela nesly jejich vnitřní charakterové rysy, které byly přizpůsobeny výše zmíněným zvláštním vlastnostem půdy a podmaněného obyvatelstva. Posléze se však porobitelé provinili proti původně dodržovanému principu čisté krve, a počali se mísit s původním podmaněným obyvatelstvem. A tím učinili konec své vlastní existenci. Neboť po hříchu následovalo vždy vyhnání z ráje. Po tisíci a více letech se pak často ukáže ve světlé kůži poslední zřetelná stopa dávného pána národů, který zanechal svou krev v podmaněné rase a v ustrnuté kultuře, kterou původně založil. Neboť tak jak se v krvi podmaněných ztratil původní skutečný a duchovní podmanitel, tak se ztratilo i palivo pro pochodeň lidského kulturního vývoje!

A tak jako si, díky krvi někdejších pánů, udržela barva jako vzpomínku na ně slabý lesk, tak je i noc kulturního života lehce prosvětlována pozůstalými výtvory někdejších nositelů světla. Svítí skrze všude se navrátivší barbarství a u nemyslicího pozorovatele okamžiku vzbuzují velmi často dojem, že před sebou vidí obraz nynějšího národa, zatímco je to pouze zrcadlo dávné minulosti, do kterého hledí. Může se přihodit, že podobný národ se podruhé, nebo i víckrát, v průběhu svých dějin setká s rasou své původní kultury, aniž by u něho ještě existovala vzpomínka na předešlá setkání. Zbytek původní panské krve se pak nevědomky obrátí k tomuto novému úkazu, a to, čeho bylo dříve možno dosáhnout pouze pod tlakem, se nyní může podařit vlastní vůlí. Nastoupí nová kulturní vlna, která se udrží tak dlouho, dokud se její nositelé neutopí v krvi cizích národů. To bude úkolem budoucích kulturních a světových dějin bádat v tomto smyslu a ne se utápět v reprodukci vnějších skutečností, jak se to bohužel, děje u dnešních historických věd. Již z této vývojové skici národa, který je nositelem kultury, vyplývá obraz bytí, působení a zániku skutečného zakladatele kultury na tomto světě, totiž Árijce. Tak jako v běžném životě potřebuje takzvaný genius zvláštní pohnutku, ba často formální podnět, aby začal ozařovat okolí, potřebuje i národní život svou geniální rasu. V jednotvárnosti běžného života mohou i významní lidé působit zdáním bezvýznamnosti a jen ztěží překročit průměr svého nejbližšího okolí. Dokud se nedostaví situace, která může na druhá působit naprosto zhoubně a malomyslně, avšak v tomto neviditelném průměrném dítku probudí jeho geniální nadání, které neustále vzrůstá, velmi často k údivu celého okolí, které doposud vidělo pouze jeho malost občanského života. Proto se také prorok málokdy dočká uznání ve vlastní zemi. Toto se nedá vypozorovat nikde jinde, než ve válce. Ze zdánlivě prostého hocha se během hodiny tísně, kdy ostatní zmalomyslní, jedním rázem stává hrdina s odvážnou rozhodností a chladnou myslí k rozhodování. Pokud by tato hodina zkoušky nepřišla, těžko by někdo mohl tušit, že se v tomto holobrádkovi skrývá mladý hrdina.

Skoro vždy je zapotřebí nějakého podnětu, aby se probudil genius. Rána osudu, která jednoho uvrhne k zemi, může druhého zapálit, a zatímco v něm praská skořápka průměrného života, zrakům udivené veřejnosti se otevírá jeho doposud skryté jádro. A ta se ježí a nechce uvěřit tomu, že bytost, která se zdála být stejná jako všichni ostatní, je najednou někým zcela jiným. Proces, který se zřejmě opakuje u každého významnějšího syna lidstva. Bylo by přece hloupé se domnívat, že tak jako se například vynálezce stává slavným dnem svého objevu, že by se do něho v onu hodinu dostala i jeho genialita. Jiskra geniality je v mozku přítomna již v hodině narození takového tvořivě nadaného člověka. Skutečná genialita je vždy vrozená a nemůže být nikdy vštěpena, či dokonce naučena. A to platí, jak již bylo zdůrazněno, nejenom pro člověka jako jedince, nýbrž i pro celou rasu. Tvořivě činné národy jsou také již ve své podstatě tvořivě nadané, i když to povrchnímu pozorovateli nemusí být ihned patrné. I zde je vnější uznání možné pouze na základě vykonaných činů, neboť zbytek světa není schopen rozpoznat genialitu jako takovou, nýbrž vidi pouze její viditelné projevy ve formě vynálezů, objevů, staveb, obrazů, atd. Ale i zde to trvá poměrně dlouhou dobu, než se propracuje k tomuto poznání.

Tak jako je v životě jednotlivých významných lidí jejich geniální nebo výjimečné nadání probouzeno teprve zvláštními podněty, může být i v životě národů skutečné využití jejich stávajících tvůrčích sil a schopností uskutečněno pouze tehdy, když se pro to naskytnou patřičné předpoklady. Nejzřetelněji je to vidět na té rase, která byla a je nositelem lidského kulturního vývoje, totiž na Árijcích. Jakmile jí osud přinese mimořádné okolnosti, začnou se stávající schopnosti rozvíjet ve stále rychlejším sledu a dostávají stále zřetelnější tvar. Kultury, které jsou při té příležitosti zakládány, jsou ve většině případů směrodatně určovány stávající půdou, klimatem a podrobeným obyvatelstvem. Ti poslední jsou ostatně nejvíce určující. Čím primitivnější jsou technické předpoklady kulturního uplatnění, o to nutnější je existence lidské pomocná síly, která pak, správně zorganizována a použita, nahradí sílu strojů. Bez možnosti použití síly těchto podřadných lidí, by se Árijcovi nikdy nepodařilo učinit první kroky ke své pozdější kultuře. Stejně jako by bez pomoci zvířat, které dokázal zkrotit, nepřišel k technice, která nyní pomalu umožňuje tato zvířata nahrazovat. I přísloví: "mouřenín svůj dluh splatil, mouřenín může jít", má bohužel svůj příliš hluboký význam. Celá tisíciletí musel kůň sloužit a pomáhat člověku pokládat základy jeho rozvoje, který nyní díky nákladním autům činí z koně zbytečný nástroj. Za pár let bude jeho činnost zcela ukončena, přitom bez jeho spolupřičinění by se člověk asi těžko dostal až tam, kde je dnes. A tak byla přítomnost méněcenných lidí jedním z hlavních předpokladů pro vytváření vyšší kultury. Tito nahrazovali nedostatek technických prostředků, bez kterých by však vyšší vývoj nebyl vůbec myslitelný. Prvním kulturám lidstva kráčelo bok po boku zajisté ve větší míře nasazení podřadných lidi, než ochočených zvířat. Teprve po zotročení podřadných ras stihl stejný osud zvířata, a ne obráceně, jak se spousta lidí domnívá. Neboť nejdříve byl do pluhu zapřažen porobenec, teprve potom kůň.

Pouze pacifističtí hlupáci to mohou vidět jako znamení lidské zvrhlosti, aniž by jim bylo jasné, že tento vývoj musel proběhnout, abychom se dnes konečné ocitli na místě, ze kterého můžou tito apoštolé vyřvávat do světa své žvásty. Vývoj lidstva by se dal přirovnat výstupu po nekonečném žebříku, člověk se zkrátka nedostane výše, aniž by vystoupil přes nižší příčky. Proto musel jít Árijec cestou, kterou mu ukazovala daná realita, a ne tou, o které sní dnešní moderní pacifista.

Cesta reality je však tvrdá a těžká, avšak vede nakonec tam, kam by se chtěl druhý prosnít, ze které se však svým sněním pouze ve skutečnosti vzdaluje, než aby se přibližoval. Není tedy náhodou, že první kultury povstaly tam, kde se Árijec setkal s podřadnými národy, které si podmanil a podvolil své vůli. Staly se pak prvním technickým nástrojem ve službách budoucích kultur. Tím byla cesta, kterou se Árijec musel vydat jasně vytyčena. Jako porobitel si podmanil podřadné národy a řídil pak svými povely jejich praktickou činnost pro své cíle. Tím, že je přivedl k užitečné, i když mnohdy tvrdé práci, šetřil nejenom jejich životy, nýbrž jim dokonce připravil úděl, který byl mnohem lepší, než jejich bývalá takzvaná "svoboda". Pokud si bezohledně udržoval svou mocenskou pozici, nezůstával jen pouze pánem, nýbrž i uchovatelem a množitelem kultury. Neboť tato spočívala pouze na jeho schopnostech. Tím, jak se podrobení začali pozvolna pozdvihovat, a zřejmě i řečí se čím dál více podobali svému porobiteli, začala padat zeď mezi pánem a sluhou. Árijec se zřekl čistoty krve a ztratil tak nárok na život v ráji, který si sám vytvořil. Klesal stále níže do míchání ras, ztrácel pozvolna stále víc své kulturní schopnosti, až se konečně přiblížil nejenom duševně, nýbrž i svými tělesnými schopnostmi porobeným a začal se původnímu obyvatelstvu podobat více než jeho předchůdci. Po nějakou dobu ještě těžil ze stávajících kulturních styků, ale postupně zcela ustrnul, až konečně upadl do zapomnění.

A tak zanikaly kultury a říše, aby uvolnily místo novým útvarům. Směšování krve a s tím spojený pokles rasové úrovně je jedinou příčinou vymírání starých kultur. Neboť lidé nezanikají z důvodů válek, nýbrž ztrátou odolnosti, způsobenou nečistotou krve. To, co na tomto světě není dobrou rasou, je pouze plevelem. Veškeré dějinné události jsou pouze výrazem rasového pudu sebezáchovy v dobrém či špatném slova smyslu.

Otázka vnitřní příčiny nadřazeného významu árijství nemůže být zodpovězena ani tak větši schopností pudové sebezáchovy, než spíše zvláštním způsobem projevu tohoto pudu.

Vůle k životu je, subjektivně viděno, všude a vždy stejná, rozdíl je pouze v její vnější formě projevu. U původních živočichů nepřekračuje pud sebezáchovy starost o své vlastní já. Egoismus, jak tuto nemoc nazýváme, zde zachází tak daleko, že do sebe pojímá i čas, takže se chce opět těšit z okamžiku, aniž by ho zajímala budoucnost. Zvíře v tomto stavu žije samo pro sebe, potravu si hledá pouze když chce utišit hlad, a bojuje pouze když mu jde o vlastní život. Dokud se však pud sebezáchovy projevuje tímto způsobem, schází jakýkoliv základ pro vytvoření nějakého společenství, byť by to byla primitivní forma rodiny. Již společenství mezi mužem a ženou vyžaduje, kromě čistého páření, jisté rozšíření pudu sebezáchovy, tím, že svou starost a boj za vlastní já museli obrátit i na svůj protějšek. Muž sháněl občas stravu i pro ženu, oba pak pro své potomstvo. Na ochranu jednoho většinou vystoupil i druhý, takže zde již byly první, i když nekonečně primitivní formy smyslu obětovat se. Jakmile se tento smysl přenesl přes úzký rámec rodiny, začaly se vytvářet předpoklady vytvoření větších svazků a posléze konečně i státu.

U podřadnějších lidí na tomto světě je tato vlastnost přítomna pouze v tak malém rozsahu, že často nepřekročí rámec rodiny. Čím větší je pak ochota jedince odložit své osobní zájmy, tím větší je schopnost vytvoření rozsáhlejšího společenského svazku. Tato vůle k obětování vlastní práce a, pokud by to bylo nutné, i vlastního života pro jiné je nejvíce rozvinuta právě u Árijců. Árijec není největší díky svým duchovním vlastnostem, nýbrž diky obrovské ochotě a připravenosti postavit všechny své schopnosti do služeb společnosti. Pud sebezáchovy u něho dosáhl té nejčistší formy. A to tím, že dobrovolně podřadil své Já svému společenství a byl připraven ho v případě nutnosti za tuto společnost i obětovat.

Příčina kulturně vzdělávacích a tvůrčích schopností Árijců neleží v intelektuálních pověstech. Pokud by měl pouze tyto, musel by působit pouze ničivou silou, v žádném případě však organizačně. Vnitřní podstata každé organizace totiž spočívá v tom, že se jedinec zřekne svého osobního myšleni a stejně tak i svých osobních zájmů, a obé obětuje v zájmu většiny lidstva. Teprve oklikou přes tuto veřejnost pak dostane zpět svůj zasloužený díl. Nepracuje nyní např. pouze pro sebe, nýbrž zapojuje se svými schopnosti do rámce celku, a to nejen ku svému prospěchu, nýbrž ku prospěchu všech. Skvělý výklad tohoto názoru poskytuje slovo "práce", pod kterým se nesmí rozumět pouhá činnost k zajištění života, nýbrž pouze tvůrčí činnost, která neodporuje zájmům veřejnosti. V jiném případě je lidské konání, které slouží pudu sebezachování bez ohledu na blaho okolí, musí označit jako krádež, lichvářství, vloupání, atd.

Názor, že je nutno vlastní zájmy obětovat zájmům zachováni společnosti, je prvním předpokladem pro každou skutečnou lidskou kulturu. Teprve z ní pak mohou vzniknout všechna ta obrovská díla člověčenstva, která nepřináší svým zakladatelům žádnou odměnu, ale která jsou požehnána jejich potomstvem. Ano, teprve z nich pak může člověk pochopit, jak může tolik lidí prožit celý mrzutý život v poctivosti, která jim přináší pouze bídu a uskrovňování, avšak celku zajišťuje základnu pro jeho existenci.

Každý dělník, každý sedlák, každý vynálezce, úředník, atd., který pracuje, aniž by kdy sám dosáhl štěstí a blahobytu, je nositelem této vyšší myšlenky, i když mu hlubší smysl jeho jednáni zůstane navěky utajen.

To, co platí pro práci coby základ lidské obživy a všeho lidského pokroku, platí ještě větši měrou pro ochranu lidstva a její kultury. V obětování vlastního života za existenci společnosti spočívá korunovace veškerého smyslu obětování se. Pouze tak lze zabránit tomu, aby člověk nebo příroda opět svrhli a zničili to, co jednou lidské ruce zbudovaly.

Právě německá řeč obsahuje slovo, které nádherným způsobem označuje jednáni v tomto smyslu: naplnění povinnosti. To znamená ne naplnit sebe, nýbrž sloužit společnosti. Základní myšlenku, ze které vzešlo podobné jednáni nazýváme, - na rozdíl od egoismu, ziskuchtivosti, idealizmem. Pod tímto slovem rozumíme pouze schopnost sebeobětování svého Já společnosti, svým spoluobčanům. Je však nutné neustále rozpoznávat, že idealizmus nepředstavuje nějaké zbytečné pocitové vyjádření, nýbrž že ve skutečnosti je a bude skutečným předpokladem k tomu, co označujeme lidskou kulturou. Ba že to byl on, kdo kdysi stvořil pojem "člověk". Této vnitřní myšlence vděčí Árijec za své postavení na tomto světě, a za ní vděčí svět lidem. Neboť ona sama zformovala z čistého ducha tvůrčí sílu, která pak jedinečným sňatkem drsné pěsti s geniálním intelektem stvořila všechny ty pomníky lidské kultury. Bez jeho smýšlení by byly všechny i ty nejoslnivější schopnosti ducha pouze duchem jako takovým, vnějším leskem bez vnitřní hodnoty, avšak nikdy tvůrčí silou. Jelikož však skutečný idealizmus není ničím jiným, než podrobením zájmů a života jedince společnosti, a to je opět dalším předpokladem pro vytváření organizačních forem všeho druhu, odpovídá vnitřní podstatou konečnému přání přírody. Vede lidstvo k dobrovolnému uznání výsady moci a síly, a dopřává jim stát se tak součástí onoho pořádku, který formuje a tvoří celé univerzum. Nejčistší idealizmus se nevědomě kryje s nejhlubšími poznatky. Nakolik je to výstižné a kolik toho má skutečný idealizmus společného s hravou živou obrazností lze okamžité rozpoznat, když necháte např. rozhodovat nezkažené zdravé dítě. Ten samý mládenec, který bez porozumění a naprosto odmítavě stojí proti tirádám "ideálního" pacifisty, je ochoten položit svůj mladý život za ideály svého národa. Instinkt poznatků zde nevědomky poslouchá do nejhlubší nutnosti zachování druhu, pokud je to nutné i na účet jedinců, a protestuje proti fantasmagorii pacifistických tlachalů, kteří jsou ve skutečnosti, byť dobře zamaskovanými, přesto však ryzími egoisty proviňujícími se proti zákonům vývoje. Neboť to je podmíněno připraveností k obětem jedinců ve prospěch společnosti a ne chorobnými představami zbabělých všeznalců a kritiků přírody.

Právě v době, kdy hrozí vymizení ideálního smýšlení, můžeme okamžitě rozeznat pokles oné síly, která tvoří společnost a vytváří předpoklady pro její kulturu.

Jakmile se egoizmus stane modlou národa, začnou povolovat vazby pořádku, a lidé v honbě za vlastním štěstím padají z nebe rovnou do pekla. I samo potomstvo zapomíná na muže, kteří sloužili pouze vlastnímu užitku, a oslavuje hrdiny, kteří se vzdali svého vlastního štěstí.

Největší protiklad k Árijci tvoří Žid. Snad u žádného jiného národa na světě není pud sebezáchovy vyvinut silněji, než u tohoto takzvaného vyvoleného národa. Za největší důkaz tohoto tvrzení může platit již skutečnost vlastní existence této rasy. Jaký národ byl za posledních dva tisíce let vystaven tak nepatným změnám vnitřních schopnosti, charakteru, atd., než právě židovský? Jaký národ byl vystaven tak obrovským pogromům, - a přesto vyšel ze všech nejhorších katastrof lidstva opět jako tentýž? Jaká nekonečně houževnatá vůle k životu, k zachování druhu hovoří z těchto skutečností! Intelektuální vlastnosti Židů se vyvinuly v průběhu několika tisíciletí. Dnes platí za "rozumného" a v určitém smyslu jím byl vždy. Avšak jeho intelekt není výsledkem jeho vlastního vývoje, nýbrž odkoukané výuky od ostatních. Ani lidský duch se bez schodů nevyšplhá výše. Ke každému kroku směrem výše potřebuje základ minulosti, a sice v onom dalekosáhlém smyslu, ve kterém se zjevuje pouze ve všeobecné kultuře. Veškeré myšlení spočívá pouze nepatrným dílem ve vlastních poznatcích, a dílem větším pak ve zkušenostech předešlých věků. Všeobecná kulturní úroveň napájí každého jedince, aniž by o tom většinou věděl, takovým množstvím poznatků, aby mohl takto vyzbrojen učinit snáze další vlastní kroky.

Dnešní chlapec např. vyrůstá obklopen nespočtem technických výdobytků konce posledního století, že už si ani neuvědomuje, že to, co je pro něho samozřejmostí, bylo ještě před sto lety záhadou pro největší mozky té doby. Ačkoliv to má pro sledování a pochopení našeho pokroku v příslušném oboru nejrozhodnější význam. Pokud by nějaký velký učenec z dvacátých let minulého století dnes náhle povstal z hrobu, orientoval by se v současném světě podstatně hůře, než je tomu dnes u každého patnáctiletého chlapce. Chyběla by mu totiž ona nekonečná průprava, kterou dnešní současník během svého růstu nevědomě vstřebává, na základě úkazů příslušné všeobecné kultury. A jelikož Žid nevlastnil nikdy svou vlastní kulturu, z důvodů, které se ihned ukáži, byly podklady pro jeho duchovní práci vždy přebírány od jiných. Jeho intelekt se vyvíjel vždy na podkladě okolního kulturního světa. Nikdy nenastal obrácený proces. Přestože pud sebezáchovy židovského národa nebyl menši, ba naopak byl podstatně větší, než u ostatních národů, a přestože jeho duchovní schopnosti mohou vytvářet dojem, že jeho intelektuální nadání by mohlo být rovné ostatním rasám, stejné mu naprosto chybí nejdůležitější předpoklad kulturního národa, totiž idealistické smýšlení. Vůle k obětování se u židovského národa nepřekračuje holý pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je zdůvodněn velmi primitivním vrozeným pudem stáda, jako se to projevuje u spousty ostatních živočichů tohoto světa. Pozoruhodná je na tom ta skutečnost, že stádový pud vede k vzájemné podpoře vždy pouze do té doby, dokud je k tomu nenutí všeobecné ohrožení. Stejně tak se i smečka vlků po společné loupežné výpravě a zahnání hladu opět rozdělí na jednotlivá zvířata. To samé platí pro koně, kteří, pokud jsou napadeni, stmelují se do obranného šiku, a po přestálém nebezpečí se opět rozejdou. Podobně se chovají i Židé. Smysl pro obětováni se je pouze zdánlivý. Existuje pouze tak dlouho, jak je to nezbytně nutné pro existenci každého jedince. Jakmile je však společný nepřítel poražen, hrozivé nebezpečí odraženo, kořist schována, mizí zdánlivá harmonie mezi Židy, aby opět bylo uvolněno místo příčině existujícím vlohám.

Židé jsou za jedno pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti. Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněných bojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřený nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejně v pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat ze skutečnosti, kdy se Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečeno vyvražďování svých blízkých, že by měli určitý ideální smyl pro sebeobětování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus. Proto je také židovský stát, který by měl být živoucím organizmem pro zachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně naprosto neohraničen, neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá vždy určité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správné pochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkoliv pokus o vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorově ohraničeného státu. Tím však odpadá i základna, bez které nemůže vzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ při všech svých zdánlivě intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutečné kultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statky ostatních národů.

Při hodnocení židovstva ohledně jeho postoji k otázce lidské kultury je nutno mít, jako hlavní znak neustále na zřeteli, že židovská kultura jako taková nikdy neexistovala a proto také neexistuje ani dnes. Především pak obě královny umění, architektura a hudba, židovstvu nemohou vděčit za nic původního. Vše, co na poli umění vykonali, byly buďto zkomoleniny nebo duchovní krádeže. Tím však Židům chybí ony vlastnosti, kterými se vyznačují tvořivě a tím i kulturně nadané národy.

Do jaké míry Židé pouze napodobují, nebo spíše kazí cizí kultury, lze vypozorovat z toho, že ho lze spatřit většinou v oblasti umění, které samo o sobě nepředstavuje žádné své myšlenky, totiž v herectví. Avšak i zde je ve skutečnosti pouze komediantem, nebo lépe opičákem. Neboť i zde mu chybí nejposlednější krok ke skutečné velikosti. A také zde není žádným geniálním tvůrcem, nýbrž je pouhým napodobitelem, přičemž všechny přitom použité žertíky a triky stejně neošálí vnitřní prázdnotu jeho výrazové formy.

Zde vypomáhá láskyplným způsobem pouze židovský tisk. Napíše o každém, i naprosto průměrném břídilovi, hlavně když je to Žid, tak oslavný blábol, že se celý okolní svět domnívá, že má konečně před sebou toho pravého umělce, zatímco ve skutečnosti se jedná o ubohého komedianta. Ne, Žid nevlastní žádnou kulturně tvořivou sílu, neboť nevlastní a nikdy ani nevlastnil idealizmus, bez kterého neexistuje žádný skutečný vyšší vývoj lidstva. Proto také jeho intelekt nikdy nebude působit konstruktivně, nýbrž pouze destruktivně, a ve velmi výjimečných případech možná nanejvýše šroubovaně, a to stejně jen podle prototypu síly, která chce neustále to špatné, a stále vytváří to dobré. Rozvoj lidstva neprobíhá díky jemu, nýbrž jemu na vzdor.

Jelikož Židé nikdy neměli svůj vlastní stát s vlastním teritoriálním vymezením a tím ani vlastní kulturu, vznikla představa, že se jedná o národ, který by se mohl počítat k řádu Nomádů. To je však jak velký, tak i nebezpečný omyl. Nomád sice asi vlastní určitý neohraničený životní prostor, pouze ho neobdělává jako usazený sedlák, nýbrž žije z výtěžku ze svého stáda, se kterým táhne skrze své území.

Jako vnější důvod zde musíme spatřovat pouze malou úrodnost jeho země, která prostě neumožňuje nějaké osídlení. Hlubší příčina však leží v rozporu mezi technickou kulturou dané doby nebo daného národa, a mezi přirozenou chudobou určitého životního prostoru.

Existují územní celky, ve kterých se i Árijec ve svých uzavřených sídlištích mohl stát pánem veliké půdy a uspokojit jí své životni požadavky, a to vše pouze díky své po staletí vyvíjené technice. Pakliže by tuto techniku nevlastnil, musel by se tímto územním celkům buďto vyhnout, nebo by po nich musel věčně putovat, stejně jako Nomádi, což by pro něho, díky jeho tisícileté výchově a zvyklostem k usedlosti, bylo naprosto neúnosné.

Je nutno také vzít do úvahy, že v době objevení amerického kontinentu si nespočet Árijců dobýval živobytí jako lovci, trapeři, atd., a stále často ve velkých skupinách se ženami a dětmi, stále se přemísťujíce, takže jejich existence byla zcela stejná jako u Nomádů. Jakmile však jejich stoupající počet a lepší prostředky dovolovaly vymýtit divočinu a ubránit se původnímu obyvatelstvu, začalo v zemi vyrůstat stále více sídlišť.

I Árijec byl zřejmě nejdříve Nomádem, než se v průběhu doby usadil, a už jenom proto nebyl nikdy Žid! Ne, Žid není žádný Nomád. Neboť i Nomád měl určitý postoj k pojmu "práce", která mohla sloužit jako podklad pro jeho další následný vývoj, jakmile pro to byly splněny nutné duševní předpoklady. Základní idealistický názor u něho existuje, byť jen v nekonečném rozředění. Proto také svou celou podstatou působí árijským národům tak cize, přesto však ne nesympaticky. U Žida naproti tomu tento přístup vůbec neexistuje. Proto také nikdy nebyl Nomádem, nýbrž byl vždy pouze parazitem na těle ostatních národů. Že přitom občas opustil svůj stávající životní prostor nebylo tím, že by to snad byl jeho úmysl, nýbrž bylo to důsledkem vyhoštění, kterého se mu čas od času od zneužitého hostitelského národa dostalo. Jeho rozlézání se dále je přece typická vlastnost všech parazitů. Vyhledává stále novou živnou půdu pro svou rasu. S nomádstvím to nemá nic společného už proto, že Žid vůbec nemyslí na to, že by opět opustil jím obsazený prostor, nýbrž zůstává zarytě tam, kde je, a i pomocí násilí se dá jen těžce vyhnat.

Jeho rozpínání se do stále nových cizích zemí probíhá teprve v tom okamžiku, kdy jsou splněny potřebné předpoklady pro jeho tamní existenci, aniž by tím, tak jako Nomád, změnil své dosavadní bydliště. Je a zůstane typickým parazitem, cizopasníkem, šíří se stejně jako škodlivý bacil, jakmile k tomu nalezne příznivou živnou půdu. Působení jeho existence se také podobá cizopasníkům. Kde se vyskytne, tam dřív nebo později vymře hostitelský národ. A tak Židé žili vždy ve státech jiných národů, a vytvářeli tam svůj vlastní stát, který se snažili maskovat pod označením "Náboženský spolek" tak dlouho, dokud vnější okolnosti zcela neodhalily jeho skutečný charakter. Pakliže si však dostatečně věřili, že mohou odhalit svůj ochranný plášť, nechali spadnout roušku a náhle byli tím, co mnozí jiní předtím nechtěli vidět, ani tomu věřit. Totiž Židy. Životem Židů, coby parazitů na těle cizích národů a států je zdůvodněna vlastnost, která kdysi podnítila Schopenhauera k výroku, "že Žid je obrovský mistr lži". Existence nutí Žida ke lži, a sice k ustavičné lži, stejně jako seveřana nutí se teple obléci. Život v rámci jiného národa může mít delšího trvání pouze v tom případě, když se mu podaří vzbudit mínění, že se nejedná o národ, nýbrž jen o zvláštní náboženskou obec. To je však první obrovská lež. Aby mohl vést život podobný parazitům a na cizím těle, musí sáhnout k popření své vnitřní povahy.

Čím je židovský jedinec inteligentnější, tím se mu tento klam povede lépe. Ano, může to dojít tak daleko, že velká část hostitelského národa uvěří tomu, že Žid je ve skutečnosti Francouz nebo Angličan, Němec či snad Ital, i když se zvláštním vyznáním. Především státní místa, která se zdají být oduševněny historickým zlomkem vědomostí, padají za oběť tomuto hanebnému podvodu. V těchto kruzích občas platí samostatné myšlení za skutečný hřích proti svátosti. Takže se jeden nesmí divit, když např. bavorské státní ministerstvo nemá ani dnes naprosto žádné ponětí, že Židé jsou příslušníci národa, a ne náboženského vyznáni, ačkoliv by to i té nejjednodušší mysli mohl ozřejmit jediný pohled do židovského nového světa. Pravda, "židovské echo" není žádný úřední tisk, a proto tedy ani není pro takový intelekt podobného vládního potentáta rozhodující. Židovstvo bylo vždy národem s určitými rasovými vlastnostmi a nikdy žádné náboženství. Jeho existence ho nutila hledat včas prostředky, které by na jeho příslušníky neupoutávaly onu neustálou nepříjemnou pozornost. Avšak jaký prostředek by mohl být účelnější a zároveň nevinnější, než podsouvání vypůjčeného pojmu náboženská obec? Neboť i zde je vše vypůjčeno, nebo lépe ukradeno. Z původní vlastní existence nemůže Žid vlastnit své vlastni náboženství již z toho důvodu, že mu chybí idealizmus v jakékoliv podobě, čímž je mu jakákoliv víra v onen svět naprosto cizí. Člověk si ani podle árijského pojetí nedokáže představit víru, které by v jakékoliv formě chybělo přesvědčení posmrtného života. Talmud také ve skutečnosti není kniha, která by připravovala na posmrtný život, nýbrž se zabývá pouze praktickým a snesitelným životem vezdejším.

Židovské náboženské učení vede v první řadě k čistotě židovské krve a k pokynům o komunikaci mezi Židy jako takovými, a především pak ke komunikaci s ostatním, tedy s nežidovským světem. Ale ani zde se v žádném případě nejedná o etické problémy, nýbrž pouze a výhradně o problémy ekonomické. O morální hodnotě židovského náboženského učení dnes existuje a vždy existovalo poměrně velké množství podrobných studií (nežidovských; slátaniny židovského původu jsou samozřejmě neobjektivní), které árijským pojetím představují příšernost tohoto druhu náboženství. Nejlepší charakteristiku produktu této náboženské výchovy však představuje Žid sám jako takový. Jeho život je spoután pouze s tímto světem, a jeho duch je skutečnému křesťanství vnitřně tak cizí, jak byl cizí již před dvěma tisíci lety samotnému velikému zakladateli nového učení. Samozřejmě že se před židovským národem netají co si o nich myslí. Dokonce, když to bylo zapotřebí, sáhl i k biči, aby ze svatyně Páně vyhnal tyto odpůrce jakéhokoliv člověčenství, kteří i tehdy ve své víře viděli pouze prostředek jejich obchodní existence.

Proto byl také Kristus samozřejmě ukřižován. Dnešní stranické křesťanství se oproti tomu snižuje k tomu, prosit a škemrat během voleb o židovské hlasy, a později i k politickým machinacím s ateistickými židovskými stranami, a sice proti celému vlastnímu národu. Na této základní a největší lži, totiž že židovství není rasa, nýbrž pouze náboženství, se pak nutně zakládají a vrší následné další lži. K nim patří také lež ohledně židovské řeči. Není pro ně prostředkem pro vyjádření nějaké myšlenky, nýbrž pro její utajení. Zatímco mluví francouzsky přemýšlí židovsky, a zatímco soustruží německé verše, vyžívá se pouze v bytí svého národa. Dokud se Žid nestal pánem ostatních národů, musel lépe či hůře hovořit jejich řečí. Jakmile se tyto však staly jeho sluhou, byl nucen se učit universálnímu jazyku (jako např. esperantu!), aby je tímto prostředkem židovstvo mohlo snáze ovládat! Jak dalece je existence tohoto národa založena na nepřetržité lži je možno nedostižným způsobe¦m spatřit na protokolech sionistických mudrců, které jsou Židy tak nenáviděny. Maji být zfalšované, jak do světa bez přestání naříkavé vykřikuje "Frankfurter Zeitung", což je samozřejmě nejlepším důkazem o jejich pravosti.

Je zde vědomě objasněno to, co spousta Židů činí naprosto nevědomě. A o to právě jde. Je naprosto jedno, z kterého židovského mozku toto odhalení vyšlo. Směrodatné však je, že s hrůzou budícím sebevědomím odkrývají skutečný charakter a činnost židovského národa a vytyčují svými vnitřními souvislostmi i jejich konečné cíle. Největší jejich kritiku však tvoří sama jejich skutečnost. Kdo si prostuduje historický vývoj posledních sta let ze zorného úhlu této knihy, tomu bude okamžitě jasné, proč dnešní židovský tisk tak řve. Neboť pakliže se tato kniha jednou stane společným majetkem celého národa, musí už být židovské nebezpečí již dávno zažehnáno.

Abychom mohli poznat Židy, je nutno prostudovat jejich cestu, kterou vykonali v rámci cizích národů v průběhu několika staletí. Abychom došli k potřebným výsledkům, zcela postačí sledovat jeden jediný přiklad. Jelikož jeho vývoj byl vždy a v každé době stejný, stejně jako byly stejné národy, které požíral, doporučuje se u podobné úvahy rozdělit jeho vývoj na jednotlivé úseky, které pro jednoduchost označím písmeny abecedy. První Židé se do Germánie dostali v průběhu římské invaze, a sice jako vždy coby obchodníci. V bouřích stěhování národů se jakoby zdánlivě opět ztratili. A tak se za začátek nového a trvalého požidovšťování střední a severní Evropy dá určit doba vzniku prvních germánských států. To byl počátek setkávání se Židů s árijskými národy, který byl vždy stejný, nebo aspoň podobný. Se vznikem prvních stálých sídlišť "tu" byl náhle i Žid. Přicházel jako obchodník, a z počátku ani nekladl zvláštní důraz na zastírání své rasy. Je stále ještě Židem, velkým dílem i proto, že jeho vnější rasová odlišnost od hostitelského národy byla příliš velká, jeho znalosti řeči příliš malé, a rozhodnost hostitelského národa ještě příliš velká, než aby si dovolil vydávat se za někoho jiného, než právě za cizího obchodníka. Díky jeho ohebnosti a nezkušenosti hostitelského národa není pro Žida uchování si svého charakteru žádnou nevýhodou, nýbrž naopak výhodou. Vůči cizincům se vystupuje přátelsky.

b)

Pozvolna začíná být činný v hospodářství, avšak ne jako producent, nýbrž výhradně jako spojující článek. I přes svou tisíciletou obchodní zručnost je stále ještě neohrabaný, avšak mnohem převyšuje bezmocně čestné Árijce, takže zanedlouho hrozí to, že se obchod stane jeho monopolem. Začíná s půjčováním peněz, a sice jako vždy s lichvou. A skutečně také tento úrok zavádí. Zprvu není ještě rozeznáno nebezpečí této nové instituce, ba je dokonce kvůli momentálním výhodám s radostí přijata.

c)

Žid se definitivně nastálo usazuje, to znamená, obsazuje ve městech a sídlištích zvláštní čtvrti a vytváří tak stát ve státě. Pojímá obchod a finance jako své privilegium, a nemilosrdně toho využívá.

d)

Finančnictví a obchod se beze zbytku staly jeho monopolem. Lichva začíná konečně vzbuzovat odpor, jeho ostatní narůstající drzost nevoli a jeho bohatství závist. Džbán přetéká v momentě, kdy do okruhu svých obchodních aktivit včleňuje pozemek a půdu, které ponižuje na prodejné, nebo lépe řečeno obchodní zboží. Jelikož sám nikdy pozemky nezastavuje, nýbrž je považuje pouze za vykořisťovatelské prostředky, které za těch nejhorších podmínek pronajímá sedlákům, přerůstá veřejná nevole pozvolna v otevřenou nenávist. Jeho krvežíznivá tyranie nabývá takových rozměrů, že proti němu dochází k násilnostem. Začíná se stále blíže nahlížet na ony cizince, přičemž se zjišťují jeho stále nové, odpudivější charakterové rysy, až je propast náhle odkryta. V čase nejtrpčí nouze konečně vypukne proti němu vztek, a plenicí a ničící dav sáhne ke svépomoci, aby se ubránil božímu dopuštění. V průběhu několika staletí ho dostatečně prohlédli a jeho samotnou existenci již vnímají jako stejnou pohromu, kterou je mor.

e)

Nyní však Žid začne projevovat své skutečné vlastnosti. Odporným pochlebováním se snaží dostat do vlády, nechává působit své peníze, a tímto způsobem si zajišťuje stále nová privilegia, která mu umožňují další vykořisťování svých obětí. I když občas zahoří hněv lidu proti těmto věčným pijavicím, přesto jim to v nejmenším nezabrání v tom, aby se za několik let opět vynořily na sotva opuštěných místech, a začaly svou činnost opět od začátku. Žádné pronásledování ho neodradí od jeho způsobu vykořisťováni lidí, ani žádné zahnáni, pokaždé je v brzké době opět zpátky. Aby se zabránilo alespoň tomu nejhoršímu, je z jeho lichvářských rukou vyvlastňována půda tím, že je mu jednoduše zákonem zakázáno tuto vlastnit.

f)

Ve stejné míře, v jaké stoupá moc knížat, se snaží dostat se k nim čím dál tím blíže. Vyžebrává si propouštěcí dopisy a privilegia, které také od stále se ve finančních nouzích nacházejících pánů za příslušný honorář dostává. Obnos, který ho to stojí, se mu díky půjčováni peněz, úroků a úroků z úroků za několik let vrátí. Skutečná pijavice, která se přisává na tělo postiženého národa a není k odtržení, dokud knížata opět nepotřebují peníze a sami mu osobně neodsají část vysáté krve. Tato hra se opakuje stále dokola, přičemž úloha takzvaných německých knížat je zde stejně ubohá jako Židů samotných.

Tito pánové byli pro své milé národy skutečným trestem božím, přičemž paralela se dá nalézt s různými současnými ministry. Německým knížatům vděčíme za to, že se německý národ nedokázal definitivně se odpoutat od onoho židovského nebezpečí. Bohužel se na tom nezměnilo nic ani později. Takže jim byla od Židů předána tisíckrát zasloužená odměna za hříchy, kterých se dopustili na svém národu. .Spojili se s ďáblem a také u něho skončili.

g)

A tak se knížata zapletla do osidel svého zániku. Pomalu ale jistě se uvolňoval jejich vztah ke svému lidu až do té míry, kdy přestali sloužit jejich zájmům, a namísto toho se stali uživateli svých poddaných. Žid o jejich konci dobře věděl, a hledal možnost, jak by to urychlil. Sám urychloval jejich finanční nouzi, a sice tím, že je stále více odcizoval jejich skutečným úkolům, pochleboval jim nejodpornějšími lichotkami, dělal z nich své dlužníky, čímž se pro ně stával stále nepostradatelnějším. Jeho obratnost ve všech finančních oblastech dokáže vymáčknout z oloupených poddaných stále nové prostředky. Tak měl každý dvůr svého dvorního Žida, jak se říkalo těmto strašákům, kteří milý národ týrali až do naprostého zoufalství, a knížatům připravovali věčné radovánky. Koho by to také udivovalo, že taková okrasa lidské rasy je také konečně ozdobena zvnějšku, a že vystoupila do šlechtického stavu, pomáhaje tím nejenom k dalšímu zesměšňování této instituce, ale i k jejímu otrávení. Nyní teprve začal přetvářet své postavení ve prospěch svého pokroku. Konečně mu stačilo pouze nechat se pokřtít, aby sám dosáhl vlastnictví různých možností a práv původních rodáků. Často prováděl tento obchod i k radosti církve svaté, které získala nového syna a k radosti Izraele z podařeného podvodu.

h)

V židovstvu začalo docházet k přeměně: Doposud byli Židy, to znamená, nepřikládala se žádná hodnota tomu, chtít vypadat nějak jinak, což při stávajících rozdílech v rasových charakteristikách na obou stranách nebylo možné Ještě v době Friedricha Velikého nikoho ani nenapadlo vidět v Židech něco jiného než cizí národ. Ještě Goethe byl zděšen představou, že by v budoucnosti neměl být, tak jako dříve, zákonem zakázán sňatek mezi křesťanem a Židem. Však byl Goethe v tomto skutečným Bohem, a ne nějakým zpátečníkem, nebo nějaký nevolník? To, co z něho hovořilo, nebylo nic jiného, než hlas krve a rozumu. A tak spatřil, i přes veškeré potupné jednání dvora, že národ instinktivně cítí v Židech cizí těleso ve vlastním těle, a podle toho se také zachoval. Nyní se však věci měly změnit. V průběhu více než tisíce let se naučil jazyku hostitelského národa do té míry, že si dovolil do budoucna potlačovat své židovství do pozadí, a naopak do popředí vyzdvihovat své němectví. Neboť ať to zní a vypadá jakkoliv směšně a pošetile, nachází tolik drzosti, že se počíná přeměňovat v Germána, a tedy v tomto případě v Němce. Tím začíná ta nejhanebnější proměna, kterou si člověk vůbec může představit. A jelikož z němectví nevlastni nic jiného, než umění lámat na kole jeho řeč, a to ještě tím nepříšernějším způsobem, ve skutečnosti se s ním však nikdy nesmísil, spočívá tedy celé jeho němectví na řeči jako takové.

Rasa však nespočívá v řeči, nýbrž výhradně v čistotě krve, což ví ze všech nejlépe právě Žid, který do udržení svého jazyka nevkládá ani zdaleka takovou cenu, jako právě do udržení čistoty krve. Člověk může bez dalšího změnit řeč, to znamená, může se naučit jinému jazyku. Nicméně bude tímto novým jazykem vyjadřovat pouze své staré myšlenky, jeho vnitřní charakter se nezmění. To je nejzřetelnější právě na židovi, který hovoří tisíci jazyky, ale přesto zůstává pořád jenom Židem. Jeho charakterové vlastnosti mu zůstávají, ať již před dvěma tisíci lety v Oslu hovořil jako obchodník s obilím latinsky, nebo dnes brebentí jako šmelinář s moukou německy. Je to stále ten samý Žid. Že dnes tuto samozřejmost nechápe ani ministerský rada, ani vyšší policejní úředník je samozřejmě také jasné. Důvod, proč se Žid náhle rozhodl stát se Němcem je jasný. Cítí, jak se moc knížat začíná povážlivě kývat, a proto se zavčas snaží nalézt pevnou půdu pod nohama. Dále jeho finanční ovládnutí celého hospodářství již dosáhlo takových rozměrů, že by bez vlastnictví všech občanských práv již nebylo možno dále podpírat a především pak zvětšovat tuto obrovskou budovu svého vlivu. Obojí si však přeje. Neboť čím výše se drápe, tím zřetelněji vystupuje ze závoje minulosti jeho starý, mu přislíbený cíl. A s horečnatou lačností se mu opět v bezprostřední blízkosti zjevuje jeho pradávný sen o ovládnutí celého světa. A tak je jeho jediné úsilí namířeno na to, získat do vlastnictví všechna občanská práva. To je také důvodem vymanění se z gheta.

i)

A tak se z dvorního Žida pomalu stává lidový Žid. To samozřejmě znamená, že Žid zůstává nadále v okolí vysoce postavených pánů, pouze se snaží protlačit se ještě hlouběji do těchto kruhů. Na druhé straně se ve stejnou dobu drahému lidu podbízí jiná část jeho rasy. Když si člověk vzpomene, jak hrozně se během těch staletí na tomto národu provinil, jak ho stále znovu nemilosrdně ždímal a vysával, když se ještě uváží, jak ho proto národ začal pozvolně nenávidět a nakonec v něm spatřoval pouze trest boží dopadnuvší na hlavu jiných národů, může pochopit, jak těžká tato přeměna pro Žida musela být. Ano, je to namáhavá práce ukázat se obětem staženým z kůže jako největší lidumil. Neboť nejprve jde o to, napravit v očích národa všechny ty spáchané křivdy.

Svou přeměnu začíná coby dobrodinec lidstva. A jelikož jeho nová laskavost má nyní reálný podklad, nemůže se ani dost dobře držet starého biblického přísloví, že by levá ruka neměla vědět, co dělá pravá, nýbrž musí se po dobrém nebo po zlém smířit s tím, že bude muset oznámit pokud možno co největšímu počtu lidí, jak dalece trpí s masou, a jaké osobní oběti je zde připraven přinést.

S touto nově nabytou skromností začne své zásluhy vytrubovat tak dlouho do okolního světa, až mu tento začne skutečně věřit. Kdo mu nevěří, páchá mu hořké příkoří. Zanedlouho začne natáčet věci tak, jako by se příkoří dostávalo vždy pouze jemu a ne obráceně. Obzvláště velcí hlupáci tomu věří a nemohou pak nic jiného, než ty nešťastné chudáky litovat. Nakonec je nutno poznamenat, že Žid při vší své obětavosti osobně samozřejmě nikdy nezchudnul. Naučil se rozdělovat. Ano, někdy je dobré jeho dobrodiní skutečně přirovnat k hnojivu, které není rozprašováno na pole z lásky, nýbrž pouze s očekáváním pozdějšího užitku. Na každý pád ví v poměrně krátké době každý, že se ze Žida stal dobrodinec a lidumil. Jakážto podivuhodná proměna! To, co u jiného platí více či méně za samozřejmost, probudí zde již právě proto obrovský údiv, ba u mnohých přímo zřetelné nadšení, jelikož to právě u něho není samozřejmostí. A tak se stává, že po každém podobném činu je veleben a oslavován daleko více, než zbytek lidstva. Avšak co více. Ze Žida se náhle stává liberál, který začíná básnit o nutném pokroku lidstva.

Pomalu se z něj stává mluvčí nové doby. Samozřejmě že stále důkladněji ničí předpoklady skutečného, národu užitečného hospodářství. Oklikou přes akcie se stále více dostává do koloběhu mezinárodní produkce, dělá z ní úplatný, nebo lépe řečeno obchodovatelný objekt, a krade tak provozům předpoklady pro soukromé vlastnictví. A tím také vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem ona vnitřní odcizení, jenž pak vedou k politickému rozdělování do tříd. Avšak nejvíce narůstá neuvěřitelnou rychlostí vliv židovstva na hospodářské zájmy pomocí burzy. Stává se majitelem a zároveň i kontrolorem mezinárodní pracovní síly. K posílení svých politicko-mocenských pozic se pokouší strhnout rasové a státní závory, které ho omezují na každém kroku.

Za tímto účelem bojuje se vši svou houževnatostí jemu vlastní za náboženskou toleranci. Nalézá ve svobodném zednářství, které mu naprosto propadlo, výtečný nástroj k obhajování a především prosazování svých cílů. Vládnoucí kruhy a vyšší vrstvy politického a měšťanského života se zednářskými nitkami se dostávají do jeho osidel, aniž by to vůbec tušily. Pouze lid jako takový, nebo lépe řečeno stav, který v probouzeni chápe, že je nutno si sám vybojovat svá práva a svobodu, proto nemůže být v hlubších a širších vrstvách dostatečně podchycen. To je však důležitější, než všechno ostatní. Neboť Žid dobře cítí, že šance jeho vzestupu k vládnoucí roli je dána pouze tehdy, když se před nim nachází nějaký průkopník.

Rukavičkáře a tkalce příze však člověk nemůže zachytit jemnou sítí svobodného zednářství, nýbrž zde musí byt nasazeny již větší, a tím pádem i pronikavější prostředky. A tak ke svobodnému zednářství přichází druhá zbraň v rukou židovstva, totiž tisk. Jejím vlastnictvím se prosazuje vší houževnatosti a prohnaností. Pomocí tisku začíná pomalu uchvacovat a splétat do osidel celý veřejný život, neboť je schopen vyvíjet a ovládat onu moc, kterou dnes každý zná daleko lépe než před pár desetiletími pod pojmem "veřejné mínění". Přitom se staví ke všemu s nesmírným hladem po vědění, vychvaluje jakýkoliv rozvoj, především pak ten, který vede k záhubě jiných národů. Neboť každé vědění a vývoj hodnotí vždy dle možností požadavků svého národa. A kde toto chybělo, tam se stával nejzarytějším nepřítelem jakéhokoliv světla, odpůrcem jakékoliv skutečné kultury.

Tak používá vědění, které posbíral na školách jiných národů, aby ho postavil do služeb své vlastni rasy. Svou národnost však skrývá více, než kdy jindy. Zatímco se zdá, že přetéká osvícenstvím, pokrokem, svobodou, lidskostí, atd., provádí sám co nejpřísnější uzavírání své vlastní rasy vůči okolí. Občas svým ženám dohazuje vlivné křesťany, přičemž sám udržuje svůj mužský kmen výhradně čistý.

Znečišťuje krev ostatních, zatímco svou si přísně chrání. Žid si skoro nikdy nebere křesťanku, nýbrž křesťan si bere Židovku. Kříženci se však vždy podobají židovské straně. Především část vyšší šlechty tímto naprosto upadá. Žid si je toho velice dobře vědom, a proto tímto způsobem provádí plánovité odzbrojování duchovní šlechtické vrstvy svého protivníka. Pro zamaskováni svého konání a k ukonejšení svých obětí hovoří stále více o rovnosti mezi všemi lidmi, bez rozdílu rasy a národnosti. A hlupáci mu začínají věřit. jelikož však jeho podstata má v sobě stále ještě dosti silný zápach něčeho cizího, nechtějí se především široké masy obyvatelstva nechat chytit do jeho osidel. A proto o sobě pomoci svého tisku nechává vytvářet obrázek, který odpovídá skutečnosti asi natolik, nakolik obráceně slouží svému sledovanému cíli.

V humoristických magazínech se snaží zobrazovat Židy jako neškodný nárůdek, vlastnící, jako ostatně i jiné národy, své zvláštní specifické vlastnosti, který však, i když jeho vystupování působí opravdu trochu cize, v sobě nese znaky pokud možno komické, přesto však vždy poctivé a dobrotivé duše. Snaží se co nejvíce působit spíše bezvýznamně, než nebezpečně. Jeho konečným cílem v tomto stádiu je však vítězství demokracie, nebo jak to lépe chápe, vláda parlamentarismu.. Ta odpovídá nejvíce jeho potřebám. Vylučuje jakoukoliv ostražitost, a na její místo dosazuje majoritu hlouposti, neschopnosti a neposledně i zbabělosti. Výsledkem je pak pád monarchie, který se dříve či později musel dostavit.

j)

Obrovský hospodářský vývoj vedl ke změně sociálního rozvrstvení obyvatelstva. Tím, že drobné řemeslnictvo pomalu vymírá, ztrácí dělník čím dál tím více možnost získání samostatné existence, čímž se z něho stává proletář. Vzniká průmyslový tovární dělník, jehož nejpodstatnějším rysem je to, že by se mu do budoucna mohla jen ztěží vyskytnout možnost osamostatnění se. Je ve skutečném slova smyslu nemajetný a jeho dny se již nedají nazvat životem, nýbrž pouze ryzím utrpením. Již v minulosti se vyskytla podobná situace, která si velitelsky vynutila určité řešení.

K sedlákům a řemeslníkům přibyl pomalu nový stav úředníků a zřízenců, především státních. Také oni byli nemajetní v pravém slova smyslu. Stát nakonec našel cestičku z tohoto nezdravého stavu. Převzal na sebe zaopatření všech státních zaměstnanců, a zavedl penzi a důchodové zaopatření. Tento přiklad pomalu následovalo stále více privátních podniků, takže dnes, jakmile takový podnik dosáhl a překročil určité velikosti, je skoro každému duchovně zaměstnanému člověku zaručen jeho pozdější důchod. A teprve zajištění státních důchodů ve stáří dokázalo vychovávat tyto k oné bezmezné oddanosti, která byla v předválečné době tou nejvýraznější vlastností německého úřednictva. A tak byl cely stav, který zůstal bez majetku, chytrým způsobem vytržen ze sociální bídy, a zařazen do národního celku. Nyní se tedy tento problém objevil státu a společnosti nanovo, ovšem tentokráte v daleko větším rozsahu. Stále nové, do milionů jdoucí masy obyvatelstva se přesídlovaly z venkova do velkoměst, aby si zde jako tovární dělníci v nové zakládaných průmyslových odvětvích vydělaly na svůj denní chléb. Pracovní a životní podmínky tohoto nového stavu byly více než smutné. Mechanické přebíráni dřívějších pracovních metod starých řemeslníků a rolníků zde naprosto nepřicházelo do úvahy. Činnost jednoho, či druhého se v žádném směru nedala srovnat s námahou, kterou vykazoval průmyslový tovární dělník.

U starých řemeslníků nehrál čas ani tak důležitou roli, jako tomu bylo u nových pracovních metod. Formální přebírání starých pracovních dob v průmyslových velkotovárnách působilo přímo osudově. Neboť skutečný pracovní výkon z dřívějška chyběl, a to z důvodů nedostatku dnešních intenzivních pracovních metod. Jestliže se dříve dal snést čtrnácti či patnácti hodinový pracovní den, byl v době, kdy se musela do posledního využít každá jedna minuta, naprosto neúnosný. Výsledek tohoto nesmyslného přebírání starých pracovních dob na nové průmyslové činnosti byl ve skutečnosti nešťastný především ve dvou směrech. Bylo ničeno jednak zdraví pracujících, a za druhé jejich víra ve vyšší spravedlnost.

K tomu dále přicházely směšné výplaty na straně jedné, a tomu odpovídající stále se zvětšující blahobyt zaměstnavatele na straně druhé. Na venkově zatím žádné sociální problémy nebyly, neboť podomek a pán vykonávali stejnou práci, a především jedli z jedné mísy. Avšak i to se změnilo. Rozdělení na zaměstnance a zaměstnavatele se nyní začalo uskutečňovat ve všech oblastech života. Jak daleko bylo v té době vnitřní požidovštění našeho národa, se dá vysledovat z malého respektování, pokud to již nebylo nerespektování manuální práce.

S Němci to nemá nic společného. Na začátku bylo porománštění našeho života, které bylo ve skutečnosti požidovštěním, které přeměnilo dřívější úctu k řemeslné práci v naprosté pohrdání jakoukoliv tělesnou prací. A tak skutečně vzniká nový, byť ne zrovna vážený stav, přičemž se jednoho dne zákonitě musí objevit otázka, zda národ bude mít dostatek síly na to, aby sám od sebe opět zařadil tento nový stav do všeobecné společnosti, a nebo jestli se bude dále zvětšovat třídní propast odpovídajíc¦o stavu. Jedno je však jisté. Nový stav ve svých řadách nevlastnil žádné špatné prvky, nýbrž naopak na každý pád měl prvky činorodosti. Přejemnělost takzvané kultury zde ještě nezapustila své ničivé a rozkladné kořínky.

Nový stav ještě nebyl ve svých širokých masách nakažen jedem pacifistických slabostí, nýbrž byl robustní, a když bylo potřeba i brutální. Zatímco měšťanstvo se touto závažnou otázku vůbec netrápilo, a nechalo věci lhostejně osudu, chopil se Žid nepřehlédnutelné možnosti, která se zde do budoucna nabízela. A zatímco se na jedné straně chopil kapitalistických metod k vykořisťování lidstva do posledního dechu, na straně druhé se sám spojil s oběťmi jeho nadvlády, a zanedlouho se stává jejich vůdcem v boji proti sobě samému. To znamená pouze obrazně "proti sobě samému". Neboť velmistr lži dobře ví, jak se ostatním ukázat v tom nejčistším světle a vinu svalit jako vždy na jiné. A jelikož má tolik drzosti sám vésti davy, nikoho při tom samozřejmě ani nenapadne, že se zde jedná o největší podfuk všech dob.

A přece tomu tak bylo. Jen co se vyvinul z všeobecného hospodářského prostředí nový stav, vidí v něm lid jasně a zřetelně nového průkopníka svého vlastního další úspěchu. Nejprve použije měšťanstvo jako beranidlo proti feudálnímu světu, a posléze použije dělníky proti měšťanstvu. Jelikož si však kdysi ve stínu měšťanstva musel vyloudit svá občanská práva, doufá nyní, že se pomocí boje dělnictva za vlastni existenci nalezne cestičku k jejich ovládnutí. Od nynějška je úkolem pracujících pouze boj za blaho židovského národa. Nevědomky je postaven do služeb moci, proti které zdánlivě bojuje. Má naoko za úkol kráčet proti kapitálu, přičemž ho může tímto způsobem nechat nejjednodušeji bojovat právě za něj. Brojí se při tom neustále proti mezinárodnímu kapitálu, a ve skutečnosti se míní národní hospodářství. To má být zničeno ve prospěch vítězství na hřbitovním poli mezinárodního burzovnictví.

Postup Židů je přitom následující: Pověsí se na dělníka, přičemž v přetvářce lituje jeho osud, je rozhořčen jeho životním údělem a chudobou, aby touto cestou získal jeho důvěryhodnost. Snaží se prostudovat všechny ty skutečné, nebo vymyšlené podrobnosti jeho tvrdého života, aby probudil touhu po změně takovéto existence. Svou bezmeznou vypočítavostí přetváří potřebu sociální spravedlnosti, která je hluboce zakořeněna ve všech árijských lidech, na nenávist proti všem, kteří měli jen trochu více osudového štěstí.

Přičemž tomuto boji za odstraněni sociálních rozdílů dává zcela určitý světonázorový ráz. Zakládá marxistické učení. A zatímco ho nerozdělitelně svazuje nespočtem sociálně spravedlivých požadavků, dožaduje se jak jeho šíření, tak i obráceně odmítání řádných občanů. Chce následovat požadavky, které jsou v takové formě již od začátku nesprávné, a naprosto nesplnitelné. Neboť pod tímto kabátem sociálních myšlenek se skrývají vskutku ďábelské úmysly, které jsou dokonce hlásány s drzou zřetelností a naprostou otevřeností. Toto učení představuje nerozlučitelnou směs rozumu a lidské pošetilosti, avšak vždy tak, že skutečnosti se může stát pouze šílenství, avšak nikdy rozum.

Kategorickým odmítáním osobnosti, a tím i národa a jeho rasového obsahu ničí elementární základy veškeré lidské kultury, která je závislá právě na těchto faktorech. To je skutečné, pravé vnitřní jádro marxistického světonázoru, pokud vůbec lze tento výplod nějakého zločineckého mozku vůbec označovat světonázorem. Roztříštěním osobnosti a rasy padá hlavní zábrana pro vládu méněcenných - tím je však Žid. Smysl tohoto učení spočívá právě v hospodářském a politickém šílenství. Neboť právě jím jsou odchytáváni všichni upřímní inteligenti, kteří se pak dají do jeho služeb, zatímco ti méně duševně schopní a finančně méně vzdělanější se k nim řítí s vlajícími prapory v rukou.

Inteligenci pro toto hnutí, neboť i toto hnutí potřebuje pro svou existenci vlastní inteligenci, však Židé obětují z vlastních řad. A tak vzniká dělnické hnutí pod vedením Židů, které se zdánlivě snaží o zlepšení životní úrovně pracujících, avšak ve skutečnosti jim jde pouze o jejich zotročení a následné vyhubení všech nežidovských národů. K těmto dvou zbraním rozvratu nyní přichází ještě třetí, z daleka nejhorší organizace hrubého násilí. Marxismus má vyvrcholit bouřlivým útokem, zbraně mu mají svou vysilující prací připravit cestu první dvě. V našem vyšším a nejvyšším státním úřednictvu Židé našli vždy (až na několik málo výjimek) poddajného podporovatele své ničivé činnosti. Podlézavé patolízalství směrem nahoru, a arogantní domýšlivost směrem dolů označovalo tento stav stejně tak, jako velmi častá do nebe volající zabedněnost, která byla jen čas od času předstižena stejně tak překvapující domýšlivostí. To jsou však vlastnosti, které Žid u našich úřadů potřebuje a které má rád.

Politický boj, kterého se chápe, probíhá zhruba takto: Přiměřeně konečným cílům židovského boje, které nespočívají pouze v hospodářském ovládnutí světa, nýbrž také v jeho politické podmanění, rozdělil Žid organizací svého marxistického světonázoru na dvě části, které se od sebe zdánlivě liší, ve skutečnosti však tvoří jeden celek. Totiž politické a odborářské hnutí. Odborářské hnutí provádí nábor. Nabízí dělníkům v jejich těžkém existenčním boji, který musí vést díky hamižnosti a krátkozrakosti mnohých podnikatelů, pomoc a ochranu, a tím i možnost získání lepších životních podmínek. Pokud dělník nechce, právě v době, kdy se o něho organizovaná pospolitost, totiž stát , naprosto vůbec nestará, svěřit zastupování svých práv do rukou slepé zvůli několika nezodpovědných, musí svou obhajobu vzít do rukou sám. Pokud takzvaná národní buržoazie, zaslepená finančními zájmy, bude stavět ty nejtěžší překážky do cesty všem těm pokusům o zkrácení nelidsky dlouhé pracovní doby, o ukončení dětské práce, zabezpečení a ochraně žen, zlepšení zdravotních poměrů v továrnách a dělnických domovech, a pokud nebude pouze klást odpor, ale bude je i skutečně sabotovat, ujme se všech takto utlačovaných vychytralý Žid.

Postupně se stane vůdcem odborářského hnutí. Nejde mu však ani tak o skutečné odstranění skutečných sociálních nedostatků v pravém slova smyslu, nýbrž pouze o vypěstování slepě mu oddaných hospodářských bojových oddílů pro zničení národní hospodářské nezávislosti. A zatímco se vedení zdravé sociální politiky bude trvale pohybovat mezi směrnicemi pro udržení národního zdraví na straně jedné a mezi zajišťováním nezávislého národního hospodářství, Židovi v jeho boji tyto dva aspekty nejenom že odpadají, nýbrž jejich odstranění se stává dalším z jeho životních cílů. Nejenom že si nepřeje zachování nezávislého národní hospodářství, on si přeje jeho zničení. Proto ho nemohou odradit žádné výčitky svědomí od toho, aby jako vůdce odborářského hnutí předkládal požadavky, které nejenom že střílí do prázdna, nýbrž jejichž splnění je buďto prakticky zhola nemožné, nebo by znamenalo zruinování národního hospodářství. Nechce však ani před sebou mít zdravé, rodové pokolení, nýbrž pouze zpráchnivělé, podmaněné stádo.

Toto přání mu opět umožňuje předkládat požadavky nesmyslného rázu, jejichž splnění je dle jeho vlastní vůle naprosto nemožné. Tato přání by také v žádném případě nevedla k jakékoliv změně věcí, nýbrž pouze k prostopášnému vybičování masy. O to mu však jde a ne o skutečné zlepšeni sociálních podmínek. tím je vedení židovstva v odborářských záležitostech nesporně obrovskou osvětovou činností, která ovlivňuje široké masy, poučuje je o zlepšení jejich nekonečné bídy. Neboť dokud zůstane názor širokých mas tak omezený jako je tomu nyní, a dokud stát bude k věcem tak lhostejný jako dnes, půjde masa nejprve za tím, kdo jim v hospodářských záležitostech bude nejdříve nabízet ty nejnestoudnější sliby. V tom je ovšem Žid velmistrem. vždyť jeho kompletní činnost není omezena žádnými morálními pochybnostmi! A tak na tomto poli musí nutně vyřadit v krátké době ze hry každého konkurenta. Přiměřeně své vnitřní loupeživé brutalitě přemění odborářskou organizaci náhle v brutální, násilnickou organizaci. Odolá-li nějaký rozum jejich židovskému vábení, přemůže jeho vzdor a rozhodnutí hrubé násilí. Úspěchy podobné činnosti jsou obrovské.

Pomocí odborů, které se mohly stát požehnáním národa, Žid skutečné rozdrtil základy národního hospodářství. Paralelně k tornu kráčí politická organizace. Je v souhře s odborářským hnutím, které připravuje široké masy pro politickou organizaci, do které ji posléze násilím a donucením vbičuje. Odborářské hnuti zůstává dále trvalým finančním pramenem, ze kterého politická organizace napájí svůj obrovský aparát. Ten je kontrolním orgánem politické činnosti jednotlivce, a při všech velkých demonstrací politického rázu zajišťuje náhončí službu. Nakonec již vůbec nezastupuje hospodářské zájmy, nýbrž dává politické myšlence k dispozici hlavní nátlakový prostředek, totiž zastavování práce, masovou a generální stávku. Vytvořením periodika, které je svým obsahem přizpůsobeno úrovni nejméně vzdělaných lidí, obdrželo politické a odborářské hnutí konečně vypráskané zařízení, pomocí kterého jsou připravovány ty nejnižší vrstvy národa k těm nejtroufalejším činům. Jeho úkolem není vyvést lidstvo z marastu nejnižšího smýšlení a dostat ho na vyšší příčku, nýbrž vyjít vstříc jejich nejnižším pudům. Je to jak spekulativní, tak i výnosný obchod s davem, který je jak líny přemýšlet, tak i někdy domýšlivý. Je to především tisk, který svým pomalu fanatickým, pomlouvačským bojem strhává vše, co by mohlo připomínat podporu národní nezávislosti, kulturní výši a hospodářskou samostatnost národa.

Bubnuji především na všechny charaktery, které se nechtějí sklonit před jejich židovské panovačné domýšlivosti, nebo jejichž geniální schopnosti považují Židé za nebezpečí jako takové. Člověk nemusí zrovna proti Židům bojovat, aby jimi mohl být nenáviděn. Stačí pouze podezření, že by buď mohl ostatní přivést na myšlenku vzpoury proti nim, a nebo je na základě své převyšující geniality množitelem síly a velikosti Židům nepřátelského národa. Jeho neomylný instinkt v těchto věcech cítí v každém původní duši, a jeho nenávist je zajištěna pro každého, kdo není duchem jeho vlastního ducha. A jelikož Žid není napadeným, nýbrž napadajícím, platí za jeho nepřítele nejenom ten, který napadá, nýbrž i ten který se mu postaví na odpor. Ale prostředek, kterým se snaží zlomit takto troufalé, avšak trvalé duše, se nenazývá čestným bojem, nýbrž lží a pomluvou. Zde se nezalekne před ničím a je ve své sprostotě tak bezmezný, že se nelze divit, když v našem národě dostává personifikace ďábla, coby symbolu všeho zlého, živé podoby v osobě Žida.

Neznalost širokých mas o vnitřní podstatě židovství a pudová omezenost našich horních vrstev nechávají často náš lid na pospas tomuto Židovskému polnímu taženi.

Zatímco horní vrstvy se z vrozené zbabělosti odvracejí od člověka, který je Židem tímto způsobem napaden lží a pomluvou, široké vrstvy ve své hlouposti či prostotě věří všemu. Státní úřady se buďto zahalují do mlčení, a nebo, což je častější, aby ukončily polní tažení židovského tisku, pronásledují onoho neprávem napadeného. To totiž přijde podobným úřednickým oslům jako výborné řešení zachování státní autority a zajištění klidu a pořádku. A na lidská čela a duše řádných občanů pozvolna usedá můra strachu před marxistickým nástrojem židovstva. Člověk se začne třást před zrůdným nepřítelem, čímž se stává definitivně jeho obětí.

k)

Mocenská pozice Židů ve státě se zdá byt již tak upevněna, že se nejenom znovu může označovat jako Žid, ale může i bezohledně přiznat všechny své politické a národní myšlenkové pochody. Část jeho rasy se zcela otevřeně označuje za cizí národ, přičemž opět lžou. Neboť zatímco se sionismus okolnímu světu snaží nabalamutit, že národní sebeurčení Židů se snaží o vytvořeni palestinského státu, vytváří zde Židé zastírací manévr vůči hloupé veřejnosti. Nepřejí si totiž vůbec vybudovat v Palestině židovský stát, který by snad měli osídlit a žit v něm. Chtějí pouze pod vlastním výsostným právem vybudovat organizaci mezinárodního zločinu, ke které by neměly přístup žádné jiné státy. Útočiště recidivistů a vysokou školu budoucích zločinců. Ovšem to je nejenom znamení jejich stoupající naděje, nýbrž i pocitu jejich jistoty. I když je to drzé a otevřené zároveň, jeden stále obelhává Němce, Francouze nebo Angličany, přičemž druhý se prohlašuje za židovskou rasu. Jak blízko mají vidinu svého blížícího se vítězství, lze vypozorovat, z hrůzného způsobu jejich komunikace s příslušníky jiných národů.

Černovlasý židovský mladík číhá, s fanatickou výrazem v obličeji, celé dlouhé hodiny na nic netušící děvče, které chce pošpinit svou krví a uloupit jí tak jejímu národu. Všemi prostředky se snaží zničit rasové podklady podmaněného národa. Tak jak sám plánovitě kazí ženy a dívky, nezastavuje se ani před tím, otevřít krevní závory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteří k Rýnu přivážejí negry, pořád se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí vynuceného křížení zničit jimi nenáviděnou bílou rasu, svrhnout ji z její kulturní a politické výše a stát se jejich samotným pánem. Neboť rasově čistý národ, který si je vědom své čistoty krve, nemůže být Židy nikdy podmaněn. Židé mohou na tomto světě navěky panovat pouze křížencům.

Proto se plánovitě pokouší snížit rasovou úroveň neustálým trávením jednotlivců. Na politickém poli pomalu přeměňuje demokratické myšlenky v diktaturu proletariátu. V organizovaném marxistickém davu nalezl zbraň, která mu umožňuje obejít demokracii a diktátorsky ovládat železnou pěstí podmaněné národy. Plánovitě rozpracovává revolučním hnutí, a sice dvěma směry. Hospodářským a politickým. Národy, které se postaví na pevný a odhodlaný odpor opřede díky svým mezinárodním vlivům, sítí nenávisti, strhává je do válek a konečně, pokud je to nutné, podněcuje na jejich území revoluce. Hospodářsky otřásá státy tak dlouho, dokud nejsou sociální zařízení, která se stala nerentabilními, odstátněna a postavena pod jeho finanční kontrolu. Politicky upírá státu prostředky k jeho sebezáchovy, ničí podklady každého národního sebeurčení a sebeobrany, ničí důvěru ve vládu, haní dějiny a minulost a strhává vše skutečně veliké do bahna. Kulturně zamořuje umění, literaturu, divadlo, otupuje přírodní vnímavost, převrací všechny pojmy o kráse a vznešenosti, šlechetnosti a dobra a strhává lidstvo do zakletí své vlastní nízké povahy. Je zesměšňováno náboženství, mravy a morálka jsou tak dlouho představovány jako přežité, až nakonec padnou poslední opěrné body daného národa v boji za vlastní existenci na tomto světě.

l)

Nyní začíná největší, poslední revoluce. Zatímco si Žid vydobyl politickou moc, odhazuje i poslední roucha, která ho ještě kryla. Z demokratického lidového Žida se stává krvavý Žid a tyran národů. Za několik let se pokusí vymýtit mezinárodni inteligenci a zničit moc národů a tím, že si přivlastní jejich přirozené duchovní vůdcovství, je připraví na jejich otroctví a věčnou porobu. Nejhrůznější přiklad tohoto druhu nám skýtá Rusko, kde nechal se skutečně fanatickou divokostí a z větší části za nesnesitelných muk, zabít či vyhladovět kolem třiceti milionů lidí, jen aby zajistil tlupě židovských literátů a lidových zločinců nadvládu nad celým tímto obrovským národem. Koncem však není pouze konec svobody Židem podmaněných národů, nýbrž i konec samotného parazita národů. Neboť po smrti oběti umírá dříve či později i vampír.

Když si před očima necháme proběhnout všechny ty příčiny německého rozvratu, zůstane nám jako poslední a nejpodstatnější příčinou nerozpoznání rasového problému, a především židovského nebezpečí.

Porážky na bitevním poli v srpnu 1918 by se ještě hravě daly unést. Neměly nic společného s vítězstvím našeho národa. Neporazily nás tyto prohry, nýbrž byli jsme poraženi mocí, která tuto porážku připravila tím, že po několik desetiletí plánovitě okrádala náš národ o politické a morální instinkty a síly, které právě uschopňuji, a tím také opravňuji národy k jejich existenci. Tím, že stará Říše nevšímavě míjela všechny otázky zachování rasových základů našeho národa, opovrhovala i samotným právem na život na této zemi. Národy, které se kříží s jinými, nebo se nechají křížit, hřeší proti vůli věčné prozřetelnosti. A jejich zánik skrze opanování silnějším potom není žádným bezprávím, které je jim pácháno, nýbrž pouze znovunastolením práva.

Pokud národ nechce dbát vlastností své podstaty daných mu od přírody a kolujících v jeho krvi, nemá žádné právo stěžovat si nad ztrátou svého pozemského bytí. Všechno na zemi je nutno vylepšovat. Každá porážka se může stát otcem pozdějšího vítězství. Každá prohraná válka příčinou pro pozdější povýšení, každá nouze zúrodněním lidské energie, a z každého porobeni mohou vyvstat síly k novému duchovnímu znovuzrozeni, pokud krev zůstane čistá. Ztracená čistota krve zničí navždy vnitřní štěstí, srazí člověka do hlubin, a její následky se na tělesné a duchovní úrovni již nikdy nedají napravit.

Když člověk všechny tyto jednotlivé otázky postaví a srovná s ostatními problémy života, pak teprve zjistí, jak směšně malé oproti nim jsou. Všechny tyto problémy jsou časově ohraničené, avšak otázka udrženi či neudrženi čistoty krve bude trvat, dokud bude existovat lidstvo.

Všechny významné předválečné projevy rozvratu mají ve svém nejhlubším základě rasovou příčinu. Ať již se jedná o otázky všeobecného práva nebo nešvary hospodářského života, o projevy kulturního úpadku nebo o zvrhlé politické projevy, o otázky zanedbané školní výchovy a nebo špatné ovlivňováni dospělých tiskem, atd., vždy se v nejhlubším kontextu jedná o nerespektování rasových zájmů jednotlivých národů, a nebo o nerozeznání cizího, rasového nebezpečí. Proto také neměly význam žádné reformační pokusy, všechny pomocné sociální prostředky a politické snahy, veškerý hospodářský vzrůst a každý zdánlivý přírůstek duchovních znalostí. Národ a jeho organizmus, zajišťující a uzpůsobivší mu život na této zemi, totiž stát, nebyly vnitřně zdravější, nýbrž naopak churavěly za přihlížení čím dál více.

Zdánlivá doba rozkvětu staré Říše nemohla skrýt všechny vnitřní slabosti, a každý pokus o skutečné posílení Říše ztroskotal na řešení bezvýznamných otázek.

Bylo by chybou domnívat se, že všichni přívrženci různých politických směrů, kterými byl německý národ posedlý, a ba dokonce jejich vůdci, byli z větší části špatní a zlomyslní lidé. Jejich činnost byla odsouzena k neúrodnosti jen proto, že v příznivějším případě maximálně rozeznali fenomény našeho všeobecného onemocnění a proti těm se snažili bojovat, přičemž zcela slepě míjeli skutečné původce. Ten, kdo si plánovitě projde směr politického vývoje staré Říše, musí již běžnou kontrolou dojít k závěru, že již v dobách sjednocení, to znamená v době největšího rozkvětu německého národa, byl vnitřní rozklad již v plném proudu. A přes veškeré politické úspěchy a přes stoupající hospodářské bohatství se všeobecná situace rok od roku zhoršovala. Také u samotných voleb do říšského sněmu poukazoval nárůst marxistických hlasů na stále blíže se blížící vnitřní, a tím i vnější rozklad. Všechny úspěchy takzvaných občanských stran byly bez významu, a to nejenom proto, že nedokázaly ani vítězstvím v takzvaných občanských volbách zabránit početnému nárůstu marxistické vlny, nýbrž proto, že sami v sobě již nesly fermenty rozkladu.

Aniž by to tušila, byla občanská společnost sama již vnitřně nakažena mrtvolným jedem marxistických představ. Její odboj pak pramenil více z konkurenční závisti jednotlivých ctižádostivých vůdců, než aby principiálně odmítal k boji odhodlaného protivníka. Jeden jediný číhal během těch dlouhých let

s neochvějnou rovnoměrností, a to byl Žid. Jeho Davidova hvězda stoupala stále výše stejnou měrou, jakou mizela naše vůle k sebezachováni vlastního národa.

Proto také v srpnu 1914 nenapadl k útoku odhodlaný lid velrybářský stát, nýbrž naplnilo se pouze poslední vzplanutí pudu národní sebezáchovy proti postupujícímu pacifisticko-marxistickému ochrnutí našeho národního tělesa. A jelikož ani v těchto osudových dnech nebyl rozpoznán skutečný vnitřní nepřítel, byl veškerý vnější odboj zbytečný. A prozřetelnost v tomto případě neodměnila vítězný meč, nýbrž naplnila zákon věčné odplaty.

Z těchto vnitřních poznatků by se pro nás měly zformovat hlav ní zásady, stejně jako i snaha po novém hnutí, které by přehodnotilo naše přesvědčení o úpadku německého národa, a které by položilo žulové základy, na kterých by jednou mohl povstat stát, který by nezastupoval národu nepřátelské, hospodářské zájmy, nýbrž by představoval jednotný národní organismus, totiž: Germánský stát německé národnosti.