4. Osobnost a národní myšlenka

Pokud národní nacionálně socialistický stát vidí svoji hlavní úlohu ve vytvoření a zachováni nositele státu, potom nestačí pouze podporovat rasové elementy jako takové, vychovávat a konečně je vzdělávat k praktickému životu, ale je nutné, aby za tímto účelem vytvořil svou vlastní organizaci.

Bylo by šílenstvím chtít hodnotu člověka podle jeho rasové příslušnosti pouze odhadovat a marxistickému postojí "všichni lidé jsou si rovni" je třeba vyhlásit válku, není-li snad člověk ještě rozhodnut, vyvodit z toho poslední důsledky. Poslední důsledek uznání významu krve, tedy základu k rozlišování ras, je přenesení tohoto postoje na konkrétní jednotlivou osobu. Tak jako musím rozlišovat a různě hodnotit národy podle jejich rasové příslušnosti, stejně tak musím rozlišovat i lidi uvnitř jednoho národního společenství. Konstatování, že vlk s vlkem si není rovný, se pak přenáší na jednotlivce uvnitř národního společenství v tom smyslu, že hlava se nemůže rovnat hlavě. Na první pohled jsou součásti krve totožné, v detailu se však v tisících jednotlivostech odlišují.

První důsledek tohoto poznání je současně ten, chtěl bych říci, hrubší, totiž pokus rasově obzvláště hodnotné elementy rozpoznané uvnitř společnosti účinně podporovat a starat se o jejich rozmnožování.

Hrubší je tento úkol proto, že se jeho řešení jeví příliš mechanické. Je obtížné rozpoznat z velkého celku ty skutečně duševně a ideově nejhodnotnější mozky a dát jim vliv, který nepřijde k dobru pouze těmto silnějším, ale především k užitku národa. Toto hledání schopných a zdatných nesmí být prováděno mechanicky, ale je to práce, která vyžaduje každodenní životní boj.

Světový názor, jež odmítá demokratický masový názor a podle nějž tomu nejlepšímu vlku, tedy nejvyššímu člověku, patři tato zem, se musí logicky také projevit uvnitř tohoto národa aristokratickým principem, který nejlepším mozkům zajisti nejvyšší vliv a vedoucí úlohu v příslušném národě. Nestaví tedy na myšlence majority, ale osobnosti.

Kdo dnes věří tomu, že se národní, nacionálně socialisticky stát může pouze čistě mechanicky, zlepšením konstrukce hospodářského života, odlišovat od jiných států, tedy lepší vyvážeností bohatství a chudoby, větším právem na rozhodování širokých vrstev v otázkách hospodářského vývoje, nebo spravedlivější odměnou, odstraněním příliš velkých rozdílů ve mzdách, ten nemá nejmenší tušeni o tom, co si představujeme pod pojmem světový názor. Neboť tohle vše nedává nejmenší jistou trvalého stavu, a ještě méně nárok na velikost. Národ, který by zůstal svázán pouze těmito skutečně vnějšími reformami, by nikdy nemohl obdržet záruku vítězství ve všeobecném zápase národů.

Hnutí, které vidí obsah své mise pouze v takovém obecně vyrovnávacím a jistě spravedlivém vývoji, nebude ve skutečnosti velkolepé ani opravdové, protože nepřinese hlubokou reformu současného stavu, Neboť celé jeho konání skončí na povrchnostech, aniž by národu dalo vnitřní sílu k překonáni slabostí, pod nimiž dnes strádáme.

K lepšímu pochopení by mělo smysl se ještě jednou podívat na skutečné prameny lidského kulturního vývoje.

První krok, který viditelně odlišil člověka od zvířete, byl krok k vynalézavosti. Vynalézavost sama spočívá původně v nalézáni fint a lstí, jejichž uplatnění ulehčilo boj o život s jinými bytostmi a někdy vůbec umožnilo jeho pozitivní průběh. Tato nejprimitivnější vynalézavost ještě neumožňovala jasně vystoupit do popředí osobnosti, protože dnešnímu pozorovateli se pochopitelně jeví jako masový úkaz. Jistá rychlá a chytrá konáni, která může člověk pozorovat například na zvířeti, mu zůstávají v oku zprvu sumárně jako skutečnost, není schopen rozpoznat jejich původ a pomáhá si tím, že tyto jevy označuje jako "instinktivní".

Toto poslední slovo nevypovídá v našem případě o ničem. Protože ten, kdo věří ve vyšší vývoj živých bytostí, musí připustit, že každá známka boje o přežiti musí někdy začít, že z tohoto jevu vzniká subjekt, že se tento jev stále častěji opakoval a rozšiřoval, až přešel konečně téměř do podvědomí všech příslušníků určitého druhu, aby se pak objevil jako instinkt.

Toto lze lépe pochopit a porozumět tomu na př1'kladu člověka. Jeho první chytré počiny v boji s jinými zvířaty - to byly podle svého původu počiny jednotlivých zvláště schopných subjektů. Osobnost zde hrála nejdůležitější roli v rozhodování a konání, jež byly poté jako samozřejmé převzaty celým lidstvem. Stejně tak jako jakákoliv samozřejmost ve vojenském konání, která se stala později základem strategie, musela vzniknout v určité hlavě a pak se v průběhu mnoha, možná tisíců let, stala obecnou samozřejmostí.

Tato první vynalézavost je pak člověkem doplněna o další: Učí se používat jiné předměty a také živé tvory ke svému boji o přežití. Tak začíná vlastní vynalézavost lidstva, kterou můžeme dnes vidět všude. Tato materiální vynalézavost, vycházející z používání kamene jako zbraně, vedoucí k ochočeni zvířat, schopnosti rozdělat oheň atd. Až po dnešní úžasné objevy, umožňuje o to jasněji rozpoznávat za takovým jednáním osobnost jako nositelku tohoto konání, a to tím více, čím blíže jsou tyto vynálezy dnešní době a čím větši význam pro nás mají. Jedno je nám jasné: co vidíme kolem nás na materiálních vynálezech, to je výsledkem tvůrčí síly a schopnosti individuální osoby. Všechny tyto vynálezy umožňovaly člověku neustále více a více se pozvedat nad úroveň zvířete, až se od něj definitivně odlišil. V podstatě slouží neustále probíhajícímu polidšťování člověka. Jednoduchá lest, která kdysi lovci v pralese ulehčila boj o přežití, pomáhá dnes člověku ve formě nejdokonalejších vědeckých poznatků ulehčit jeho boj o život a vyrábět zbraně pro budoucí boje. Veškeré lidské myšlení a vynalézavost jsou motivovány ve svých důsledcích především bojem o přežití na této planetě i v tom případě, když takzvaný reálný užitek některých současných vynálezů a objevů není okamžitě viditelný. Tento vývoj povznáší člověka nad ostatní živočichy, posiluje ho a upevňuje jeho postavení tak, že mu umožňuje mu stát se dominující bytostí na této zemi.

Všechny vynálezy jsou tedy výsledkem tvůrčí práce nějaké osobnosti. Všechny tyto osoby jsou, ať chtějí či nikoliv, více nebo méně velkými dobrodinci celého lidstva. Jejich činnost dává ostatním miliónům, miliardám lidí prostředky k jejich boji o přežiti.

Za původci dnešní materiální kultury stojí vždy konkrétní lidé jako vynálezci, kteří se vzájemně doplňují a inspirují. Veškeré výrobní procesy jsou ve svém původu srovnatelné s vynálezy a tím také odvislé od osoby. I čistě teoretická duševní práce, těžko měřitelná, je předpokladem dalších materiálních vynálezů a je opět produktem jednotlivce. Masa lidí nevynalézá, majorita neorganizuje a nepřemýšlí, vždy je to pouze jednotlivý člověk.

Lidské společenství se jeví jako dobře organizované teprve tehdy, když těmto tvořivým silám v největší možné míře ulehči jejich práci a užitečně ji využije pro celek. Nejhodnotnější na vynálezu, ať již ve smyslu materiálním nebo duchovním, je především vynálezce jako osoba. Nejvyšší úkol při organizaci národní společnosti je tuto osobu užitečně využit. Ano, organizace jako taková má být pouze ztělesněním této zásady. Tím se odpoutá z prokletí mechanismu a stane se něčím životaschopným. Musí být sama o sobě ztělesněním úsilí o postaveni těchto mozků nad masu a tu jim podřídit.

Organizace tedy nejenže nesmí zabraňovat vyčnívání mozků z masy, ale naopak je musí ve vlastním zájmu podporovat a ulehčovat jim život. Musí přitom vycházet ze zásady, že pro lidstvo nikdy neleželo požehnání v mase, ale spočívalo v tvořivých mozcích, které je proto třeba považovat za dobrodince lidského rodu. Je v obecném zájmu zajistit jim rozhodující vliv a postavení. Jistě by neposloužilo tomuto zájmu vládnutí neschopných a nezdatných a už vůbec ne vláda masy, ale pouze vládnutí těch, kteří jsou k tomu od přírody obzvlášť nadaní a schopní.

O výběr těchto mozků se postará, jak již bylo řečeno, především tvrdý boj o přežití sám o sobě. Mnohé zaniká a tím se ukazuje jako neschopné života, a málokteří se jeví jako vyvolení. Tento proces výběru v oblastech myšlení a uměleckého tvořeni, dokonce i v hospodářství, probíhá také dnes, přestože je vystaven nelehkým zatěžkávajícím zkouškám. Správa státu a moc, ztělesněná organizovanou brannou silou národa, jsou ovládány rovněž s touto myšlenkou. Všude dominuje idea osobnosti, její autority vůči podřízeným a zodpovědnosti podřízených vůči nadřízeným. Pouze politický život se dnes od tohoto přirozeného principu beze zbytku odvrátil. Zatímco je celá lidská kultura pouze výsledkem tvořivé činnosti individuální osoby, praktikuje se v celém, především ale ve vyšším vedení národní pospolitosti princip hodnoty majority, který pak směrem dolů nutně otravuje veškerý život, to znamená, že jej ve skutečnosti ničí. Také destruktivní činnost židovstva v jiných národních korporacích se dá připsat jeho věčnému pokusu podrývat význam osobnosti u jeho hostitelských národů a nahradit ji davem. Tím se ale nahrazuje árijský organizátorský princip destruktivním principem židovstva, jež je "fermentem dekompozice" národů a ras a v širším smyslu ničitelem lidské kultury.

Marxismus představuje pokus Žida vyřadit ze všech oblastí lidského života rozhodující význam osobnosti a nahradit ji davem. Tomu odpovídá v oblasti politiky parlamentní forma vládnutí, u níž vidíme od shora dolů tak neblahé působení. V oblasti hospodářství je to systém odborového hnutí, který neslouží skutečným zájmům pracujících. ale výhradně ničivým úmyslům mezinárodního židovstva. V takové míře, v jaké hospodářství potlačuje princip osobnosti a nahrazuje jej principem masy, tak musí ztrácet na výkonnosti a propadá se. Všechny ty podnikové rady, které se místo toho, aby zastupovaly zájmy pracujících, pokoušejí získat vliv na výrobu, slouží stejnému rozvratnému účelu. Poškozují tak celkovou výkonnost a ve skutečnosti pak jednotlivce. Uspokojení potřeb příslušníka národní pospolitosti nelze uskutečnit prázdnými teoretickými frázemi, ale konkrétními předměty každodenního života a z toho vyplývajícím přesvědčením, že tato národní pospolitost svým celým výkonem pracuje v zájmu každého jednotlivce.

Nehraje žádnou roli, jestli je marxismus schopný na základě své teorie mas převzít a dále vést dnešní hospodářství. Kritika správnosti nebo chybnosti tohoto principu se nerozhoduje důkazy o schopnosti spravovat existující do budoucnosti, ale výhradně důkazem, byt sám schopen takovou kulturu vytvořit. Marxismus by mohl tisíckrát převzít dnešní hospodářství a nechat jej pod svým vedením pracovat dál. Přesto by dokonce ani případný úspěch takového počinu nebyl žádným důkazem toho, že by byl při uplatnění svého principu sám schopen vytvořit to, co přebírá.

A k tomu dal marxismus praktický důkaz. Nejenže nikde nevytvořil žádnou kulturu nebo hospodářství, ve skutečnosti nebyl schopen ani existující podle svých principů dále spravovat. Naopak musel opět sáhnout k principu osobnosti a stejně tak se mu nevyhnul ani ve své organizaci.

To, co zásadně odlišuje národní světový názor od marxistického, není jen zdůrazňování hodnoty rasy, ale tím také uznání významu osobnosti, což jsou jeho dva základní stavební kameny.

Pokud by národně socialistické hnutí nepochopilo význam tohoto zásadního poznání a podílelo by se na látání dnešního státu nebo by dokonce přijalo za své pojetí vůdčí úlohy masy, potom by ve skutečnosti představovalo pouze jakousi konkurenční stranu k marxismu. Ztratilo by tak právo nazývat se světonázorem. Pokud by sociální program tohoto hnutí stál pouze na potlačení osobnosti a postavení masy na její místo, prokázal by národní socialismus nahlodanost jedem marxismu, jak je tomu již u stran občanského partajního spektra.

Národní stát se má starat o blaho svých občanů takovým způsobem, že ve všem a v každém směru uzná význam hodnoty osoby a tím ve všech oblastech zavede nejvyšší měřítko výkonnosti, které zajistí každému jednotlivci maximální podíl. Je povinností národního státu osvobodit veškeré, především však nejvyšší politické vedení od parlamentního principu majority, tedy rozhodování masy, a namísto toho zajistit jednoznačně právo osoby.

Z toho vyplývá následující poznání: Nejlepší pojetí státu a státní formy je takové, které s přirozenou jistotou vynese nejlepší mozky národní pospolitosti k vedoucímu významu a k vedoucímu vlivu.

Tak jako se v hospodářském životě nedají schopní lidé určit shora, ale musejí projit nekonečnou školou života od nejmenšího obchodu až k největšímu podniku a jejich úspěch leží pouze na nich, tak nemohou být přirozeně ani politické mozky náhle "odhaleny". Výjimeční géniové nepřipustí žádné ohledy na normální lidstvo. Stát musí mít ve své organizaci, od nejmenší obce až po nejvyšší vedení říše, zakotven princip osobnosti. Neexistuji žádná rozhodováni majority, ale pouze zodpovědné osoby a slovo "rada" se musí vrátit ke svému původnímu významu. Každý muž má k dispozici poradce, ale rozhodnutí učiní jeden muž.

Zásada, která svého času udělala pruskou armádu nejlepším nástrojem německého národa, má přeneseně platit při budování celého našeho pojetí státu. Autorita každého vůdce vůči podřízeným a zodpovědnost vůči nadřízeným.

Ani potom nebudeme moci postrádat ony korporace, které dnes nazýváme parlamentem. Jeho rady ale budou skutečně radit, přičemž zodpovědnost musí nést pouze jedna osoba a tím musí mít také autoritu a právo dávat příkazy.

Parlamenty jsou jako takové potřebné, protože v nich mají určité mozky možnost vyniknout, a těm pak můžeme svěřit nejzodpovědnější úkoly. Z toho vyplývá následující: Národní stát nemá, počínaje obcí a konče vedením říše, žádný zastupitelský sbor, který by rozhodoval na základě nějaké majority, ale pouze sbor poradní, který stojí k dispozici každému zvolenému vůdci, od nějž dostává úkoly a podle potřeby od něj převezme v určitých oblastech nutnou zodpovědnost, stejně tak jako ji ve větším měřítku má vedoucí nebo předseda určité korporace.

Národní stát zásadně nestrpí, aby o významných otázkách, například v oblasti hospodářství, rozhodovali lidé, kteří jim na základě své výchovy a dosavadní činnosti nemohou rozumět. Proto člení své zastupitelské sbory na politické a stavovské komory. Aby se zajistila jejich užitečná spolupráce, stojí nad nimi vždy jako výbor zvláštní senát. V žádné komoře a v žádném senátě se nikdy nehlasuje. Jsou to pracovní zařízení, žádné hlasovací stroje. Jednotlivý člen má poradní hlas, ale nikdy hlas usnášející. Ten má výhradně zodpovědný předseda.

Tato zásada naprostého spojení absolutní zodpovědnosti s absolutní autoritou vyšlechtí takové vůdce, že to v době dnešního nezodpovědného parlamentarismu není vůbec myslitelné. Tím se dostane státní pojetí národa do souzněni s onou zákonitosti, které můžeme děkovat již na půdě kultury a hospodářství.

Co se týče proveditelnosti těchto poznatků: Nelze zapomenout na to, že parlamentární princip demokratické majority nepanuje od věků, ale naopak se dá vystopovat pouze v krátkých periodách dějin, vždy spojených s úpadkem národů a států.

Každopádně bychom neměli být přesvědčeni o tom, že lze provést takovou změnu pouze teoretickými opatřeními, protože se tato změna nesmí zastavit pouze u pojetí státu, ale musí proniknout do veškerého zákonodárství, ano, musí proniknout do obyčejného lidského života.

Takový převrat může být proveden pouze hnutím, které je již postaveno v duchu těchto myšlenek a tím v sobě již nese budoucí stát. Proto by se mělo již dnes národně socialistické hnutí beze zbytku vžít do těchto myšlenek a uvnitř svých organizací je praktikovat, ukázat dnešnímu státu nejenom tento směr, ale i schopnost, být mu jako dokonalé těleso k dispozici.