3. Státní příslušnost a státní občan

Obecně zná tento útvar, který je dnes chybně označován jako stát, pouze dva druhy lidí: Občany státu a cizince. Občané státu jsou všichni ti, kteří buď svým narozením nebo pozdějším nabytím občanského práva požívají práv občana státu. Cizinci jsou všichni ti, kteří těch samých práv požívají v nějakém jiném státě. Mezi těmito dvěma druhy lidi, jako bytosti z jiného světa, existují ještě lidé bez státní příslušnosti. Jsou to lidé, kteří mají tu čest nebýt příslušníkem žádného dnešního státu, tedy nikde nepožívají práva státního občanství. Státní občanství se dnes, jak již bylo zmíněno, získá především narozením uvnitř hranic některého státu. Rasa nebo národnost zde nehrají žádnou roli. Černoch, který žil dříve na území pod německou ochranou a má nyní v Německu bydliště, přivede na svět narozením svého dítěte "německého občana". Stejně tak se muže bez problému stát dítě každého Žida, Poláka, Afričana nebo Asiata německým občanem.

Kromě získání občanství narozením existuje ještě možnost získat je po určitém čase. K tomu je nutné splnit některé předpoklady, například, že kandidát není pokud možno žádný lupič nebo pasák, že je politicky bezproblémový, to znamená neškodný hlupák, který svou novou vlast nebude zatěžovat. Míněno je tím v tomto reálném čase přirozeně pouze finanční zatížení. Ano, existuje dokonce doporučení podporovat a urychlovat proces získáváni občanství. Přibudou tím údajně noví, poctiví plátci daní.

Rasové úvahy při tom nehrají vůbec žádnou roli. Jako kdyby šlo o obyčejné přijetí například do automobilového klubu. Člověk poskytne své údaje, ty se zkontrolují a ověří a jednoho dne mu bude dáno na vědomí, že se stal občanem státu, přičemž se to vše ještě zabalí do legrační formy. Onomu Zulukafrovi, který připadá v úvahu, se totiž oznámí: "Tímto jste se stal Němcem".

Tento kouzelnický kousek dokoná prezident státu. Co nedokázalo stvořit žádné nebe, dokáže takový úředník Theophrastus Paracelsus otočením ruky. Jednoduchý cár papíru a z mongolského Vaška se rázem stane pravý "Němec".

Ale nejen to, že se nikdo nezajímá o rasu takového nového občana, dokonce nikoho nezajímá ani jeho zdravotní stav. Tak může být takový chlap, rozežraný syfilidou podle libosti, pro dnešní stát jako občan vítán, pokud, jak již bylo řečeno, nepředstavuje žádné finanční zatížení a politickou hrozbu. Takto nasává tento útvar, zvaný stát, do sebe jed, se kterým si nebude vědět rady.

Občan státu se ještě odlišuje od cizince tím, že má otevřenou cestu ke všem veřejným úřadům, že bude eventuelně povolán na vojnu a že se může, ať již pasivně nebo aktivně, podílet na volbách. To je vlastně vše. Totiž ochranu osobních práv a osobní svobody požívá cizinec také, často ještě větší. Každopádně je to příznačné pro naši dnešní německou republiku.

Já vím, že se toto nerado poslouchá, těžko najdete něco bezobsažnějšího a na mozek více lezoucího, než naše dnešní zákony, týkající se státního občanství. V současnosti je jeden stát, ve kterém jsou přinejmenším slabé náznaky lepšího pojetí tohoto zákona viditelné. Přirozeně to není naše příkladná Německá republika, ale Americká unie, kde se alespoň částečně snaží přijít v této otázce k rozumu.

Tím, že Americká unie elementy ve špatném zdravotním stavu z přistěhovalectví zásadně vylučuje a určitým rasám neumožňuje získat občanství, blíží se vhodnému pojetí národního státu. Národní stát rozděluje své občany do tři skupin: Na občany státu, příslušníky státu a cizince. Narozením se zásadně získá pouze státní příslušenství. Toto státní příslušenství jako takové neopravňuje k vedení veřejných úřadů, ani k politické činnosti ve smyslu uplatnění volebního práva, ať již pasivního či aktivního. Zásadně se u každého státního příslušníka zjišťuje rasa a národnost. Tento příslušník státu má kdykoliv možnost se své státní příslušnosti vzdát a stát se občanem té země, která odpovídá jeho národnosti. Cizinec se odlišuje od státního příslušníka pouze tím, že je státním příslušníkem jiného státu.

Mladý státní příslušník německé národnosti se zúčastňuje povinné školní docházky. Tím je vychováván k rasovému a národnostnímu uvědomění a soudržnosti. Po dalších státem podporovaných opatřeních konečně nastoupí na vojnu. Výcvik u armády je široce pojatý a každému se dostane uplatnění podle jeho tělesných a duševních schopností. Po ukončení vojenské povinnosti je tomuto chrabrému, zdravému mladému muži slavnostně propůjčeno právo státního občana. Je to nejcennější dokument pro jeho celý další pozemský život. Získá tím veškerá práva občana státu a požívá všechny z toho plynoucí výhody. Stát musí přísně rozlišovat mezi těmi, kteří jsou jako příslušníci národa nosiči jeho bytí a velikosti, a těmi elementy, které mají uvnitř státu pouze pobyt.

Propůjčení osvědčeni o státním občanství je spojeno s posvátnou přísahou na národní společenství a stát a musí být dělící čárou. Musí být větší čest být jako pouliční metař občanem Říše, než králem v nějakém jiném státě. Oproti cizinci má občan státu přednostní práva, neboť on je pánem Říše.

Tato vyšší důstojnost ovšem i zavazuje. Nečestný a podlý zločinec, zrádce vlasti atd. může být této cti kdykoliv zbaven. Tím se stane opět pouze státním příslušníkem.

Německé děvče je státní příslušnicí a teprve sňatkem se stává občankou. Neboť i ženským státním příslušníkům, jež se nacházejí v produktivním věku, mohou být propůjčena občanská práva.