14. Orientace nebo východní politika

Existuji dva důvody, které mne podnítily k tomu, podrobit průzkumu vztah Německa k Rusku:

1. V tomto případě se jedná snad o vůbec nejdůležitější záležitost německé zahraniční politiky
2. Tato otázka je také prubířským kamenem mladého národně socialistického hnutí, ohledně jasného myšlení a správného jednání.

Musím přiznat, že mne především druhý bod naplňuje sklíčenou starostí. Jelikož naše hnutí nezískává množství svých přívrženců z tábora indiferentů, nýbrž většinou extrémních světonázorů, je zcela přirozené, když jsou tito lidé také v oblasti zahraničně politické zatíženi předsudky, nebo pramalým porozuměním kruhů, kterým předtím politicky a světonázorově přináleželi. Přitom to v žádném případě neplatí pouze pro jedince, kteří k nám přicházejí zleva. Ba právě naopak. Ať již jejich dosavadní poučení o těchto problémech bylo jakékoliv, bylo, alespoň ve většině případech, opět vyváženo stávajícím zbytkem přirozených a zdravých instinktů. Bylo pak pouze nutné, jejich dosavadní vnucené ovlivnění doplnit lepším názorem, přičemž se jako nejlepší spojenec velmi často projevil zdravý instinkt a přirozený pud sebezáchovy.

Mnohem těžší je oproti tomu přimět k jasnému politickému uvažováni člověka, jehož dosavadní výchova v této oblasti postrádala jakýkoliv rozum a logiku, a který na oltář objektivity obětoval do posledního zbytku veškerý svůj přirozený instinkt. Právě příslušníky naší takzvané inteligence je nejtěžší přivést k jasnému a logickému zastupování jejich zájmů a zájmů jejich národa navenek. Jsou enormně zatíženi nejenom nesmyslnými představami a předsudky, nýbrž z důvodu blahobytu také ztratili a zahodili poslední pud sebezáchovy. Také národně socialistické hnutí musí s těmito lidmi svádět těžké boje. Těžké proto, Neboť díky své naprosté neschopnosti jsou bohužel velmi často hrozně namyšlení, pročež zcela nepochopitelně, bez jakéhokoliv vnitřního oprávnění pohlížejí spatra na ostatní, často o mnoho zdravější lidi. Namyšlení, arogantní všeznalci, bez jakékoliv schopnosti chladného zhodnocení a zvažování, na které je však nutno pohlížet jako na předpoklad veškerých zahraničně politických snah a jednání.

A jelikož právě tyto kruhy dnes začínají zaměření naší zahraní politiky odvádět osudným způsobem od skutečného zastupování národních zájmů našeho lidu, a místo toho se dávají do služeb svých fantastických ideologů, cítím se být vůči svým přívržencům povinen podrobně se zabývat nejdůležitější zahraničně-politickou otázkou, totiž vztahem k Rusku, a to podrobněji, než je pro všeobecné pochopení nutné a v rámci tohoto díla možné.

Všeobecně bych k tomu chtěl předeslat následující:

Pokud máme zahraniční politikou rozumět řízení vztahu jednoho národa ke zbytku světa, pak bude muset být způsob tohoto řízení podmíněn určitými zkušenostmi. Jako národní socialisté můžeme ohledně zahraniční politiky národního státu přidat následující větu:

Zahraniční politika národního státu musí na této planetě zajistit existenci státem sdružené rase, a to tím, že vytvoří příhodný vztah mezi počtem a nárůstem obyvatelstva na jedné straně a velikosti a kvalitě země a půdy na straně druhé.

Za zdravý vztah se přitom smí považovat pouze takový stav, kdy je obživa daného národa zajištěna vlastní zemí a půdou. Každý jiný stav, byť by trval stovky, ba tisíce let, je tak či tak nezdravý, a dříve či později povede k poškození, když ne k úplnému zničení daného národa.

Pouze dostatečně veliký prostor na této zemi zajišťuje danému národu svobodu jeho bytí.

Přitom se nutná velikost osídleného prostoru nesmí hodnotit výhradně z hlediska současnosti, a již vůbec velikost výnosnosti půdy přepočítávat na počet národa. Neboť jek už jsem rozvedl v prvním díle v kapitole Německá předválečná politika spojeneckých smluv, k základní ploše daného státu přichází kromě významu přímé obživy obyvatelstva ještě význam vojensko politický. Pokud si národ velikostí země a půdy zajistil svou obživu, je kromě toho přesto ještě nutné myslet na zajištění stávajícího prostoru. To spočívá ve všeobecně mocensko-politické síle státu, která opět není určena ničím jiným, než vojensko-geografickými hledisky.

A proto může německý národ svou budoucnost zastupovat pouze jako světová mocnost. Během dvou tisíciletí tvořilo zastupování zájmů našeho národa, které můžeme označit za více či méně zdařilou zahraničně-politickou činnost, světovou historii. My sami jsme toho svědky, neboť ohromný zápas národů mezi léty 1914 až 1918 byl pouze bojem německého národa za jeho existenci na zeměkouli, samotný způsob průběhu však označujeme za světovou válku.

V tomto boji kráčel německý národ jako zdánlivá světová mocnost. Říkám zde zdánlivá, neboť ve skutečnosti žádnou nebyl. Pokud by německý národ měl v roce 1914 jiný poměr mezi plochou země a počtem obyvatelstva, pak by Německo bylo opravdovou mocností, a mohlo by, s přihlédnutím na další okolnosti, výhodněji ukončit tuto válku.

Není zde však mým úkolem, ani mou snahou poukazovat na "kdybychom ...", kdyby neexistovalo "avšak". Avšak vnímám to jako bezpodmínečnou nutnost, vylíčit dosavadní stav nezkrášleně a střízlivě, poukázat na jeho znepokojující slabosti, a minimálně v řadách národně socialistického hnutí prohloubit pochopení nutnosti.

Německo dnes není žádnou světovou mocnosti. I kdyby byla překonána naše momentální vojenská bezmocnost, neměli bychom na tento titul naprosto žádné oprávnění. Jaký význam má dnes na této planetě útvar, který je tvořen tak směšným poměrem mezi svojí plochou a počtem svého obyvatelstva, jako současná Německá říše? V době, ve které je plocha této planety postupně rozdělována mezi jednotlivé státy, z nichž některé obepínají skoro celé kontinenty, se nedá jako o světové mocnosti hovořit o útvaru, jehož politická domovina čítá směšnou plochu necelých pět set tisíc čtverečních kilometrů.

Čistě teritoriálně viděno, se celková plocha Německé říše doslova ztrácí ve srovnání s takzvanými světovými mocnostmi. Anglie by se neměla uvádět jako proti důkaz, neboť anglická domovina je ve skutečnosti pouze velké hlavní město britské světové říše, zabírající skoro čtvrtinu celé plochy na této planetě. Dále musíme obrovské státy spatřovat především v Americké unii, stejně jako v Rusku. Samé prostorové útvary, které jsou skoro desetkrát větší, než současná Německá říše. Dokonce sama Francie musí být mezi tyto státy započítána. Nejenom že čím dál větší měrou doplňuje svou armádu z řad barevné populace své obrovské říše, nýbrž i z rasového hlediska dělá v ponegřování takové pokroky, že se skutečně dá pomalu hovořit o vzniku afrického státu na evropské půdě. Koloniální politika současné Francie se v žádném případě nedá srovnat s dřívější Německou. Pokud bude vývoj současného francouzského trendu v dnešní tichosti pokračovat dalších tři sta let, zmizely by i poslední zbytky francké krve v rámci tvořícího se evropsko-afrického státu mulatů. Obrovského sídliště od Rýnu až po Kongo by se postupně naplnilo, díky trvalému míšení se tvořící, nižší rasou.

To odlišuje francouzskou koloniální politiku od staré německé.

Někdejší německá koloniální politika byla, jako vše co jsme dělali, polovičatá. Nepřinesla německé rase ani zvětšení jejího sídelního území, ani neprovedla pokus, docílit pomoci nasazení černé krve posílení mocenských pozic říše. Askariové v Německé východní

Africe byli malým, váhavým krokem na této cestě. Ve skutečnosti sloužili jako obránci vlastní kolonie. Myšlenka, přivést černé oddíly na evropskou válečnou scénu u nás nikdy neexistovala, nehledě vůbec na její naprostou nerealizovatelnost během světové války, zatímco u Francouzů byla vnímána a pociťována jako vnitřní ospravedlnění jejich koloniální činnosti.

A tak dnes můžeme na zemi spatřit počet mocenských států, které nejenom počtem obyvatelstva převyšují minimálně o polovinu sílu našeho národa, nýbrž především ve své ploše vlastní oporu své politicko-mocenské pozice. Ještě nikdy nebyl, měřeno plochou a počtem obyvatelstva, poměr Německé Říše vůči ostatním světovým mocnostem tak rozdílný a nevýhodný, jako na začátku naší historie před dvěma tisíci let a opět dnes. Tehdy jsme jako mladý národ útočně vtrhli do světa rozpadajícího se státního útvaru, jehož poslední veličinu, Řím, jsme sami pomáhali dobývat. Dnes se nacházíme ve světe vytvářejících se velkých mocenských států, kde naše vlastni říše upadá do stále větší bezvýznamnosti.

Je nutné, abychom tuto hořkou skutečnost měli neustále chladně a střízlivě na očích. Je nutné, abychom Německou říši sledovali a porovnávali ohledně počtu obyvatel a rozměru plochy v jeho poměru k ostatním státům během prošlých staletí. Vím, že pak musí každý v ohromení dojit k závěru, který jsem pronesl již na začátku tohoto pojednání: Německo již není žádnou světovou velmoci, lhostejno, zda je vojensky oslabeno, či silné.

Dostali jsme se do pozice, kdy se nemůžeme srovnávat s žádnou světovou mocností, a to jenom díky osudovému zahraničně-politickému vedení našeho národa, díky naprosté absenci vytyčení určitého zahraničně-politického cíle, a díky ztrátě onoho zdravého instinktu a pudu sebezáchovy.

Pokud chce národně socialistické hnutí skutečně dostat od historie posvěcení obrovského poslání pro náš národ, musí, protkáno poznáním a naplněno bolestí o skutečné situaci na této zemi, začít chladně a cílevědomě bojovat proti bezmocnosti a neschopnosti, kterou doposud náš národ na svých zahraničně-politických cestách vykazoval. Musí pak, bez ohledu na tradice a předsudky, nalézt odvahu sjednotit náš národ a jeho sílu k postupu na oné cestě, která ho vyvede z dnešního stísněni směrem k nové půdě a zemi, a tím ho i jednou provždy zbaví obavy před zapomenutím na této zemi, a nebezpečí stát se otrockým národem v cizích službách.

Národně socialistické hnutí se musí pokusit odstranit nepoměr mezi našim počtem obyvatelstva a plochou naši země, viděnou jednak coby pramen obživy, a jednak jako mocensko politický opěrný bod, mezi naší historickou minulostí a beznadějností naší současné bezmoci. Musí si přitom byt vědomo, že jsme na této zemi svázáni jako zástupci nejvyššího lidství zavázáni nejvyšší povinnosti, a že této povinnosti dostojíme tím snáze, čím většího rasového vědomí německý národ dosáhne, a kromě chování psů, koňů a koček se také slituje nad vlastní krví.

Pakliže dosavadní německou zahraniční politiku označuji za bezcílnou a neschopnou, spočívá důkaz mého tvrzeni přímo ve skutečném selhání této politiky. I kdyby náš národ byl duševně méněcenný, nebo zbabělý, nemohl by výsledek jeho zápasu na této zemi být horší, než ho dnes můžeme spatřit před sebou. Také vývoj posledního desetiletí před válkou nás v tom jen utvrzuje. Neboť síla dané říše se nedá měřit na ní samotné, nýbrž pouze cestou srovnání s ostatními státy. A právě takové srovnání nám podává důkaz, že nabývání síly ostatních států bylo nejenom rovnoměrnější, nýbrž i silnější ve svém vývoji. A tak se cesta Německa, i přes zdánlivý rozvoj, ve skutečnosti stále více vzdalovala ostatním státům a zůstávala pozadu, zkrátka rozdíl se zvětšoval v náš neprospěch. Také samotným počtem obyvatelstva jsme zůstali pozadu. A jelikož náš národ ve svém hrdinství nepřekoná nikdo na světě, a za udržení své existence zřejmě obětoval nejvíce krve ze všech národů světa, musíme neúspěch spatřovat v chybném způsobu nasazení.

Když v této souvislosti přešetříme politické události našeho národa během posledních tisíce let, a necháme si před očima proběhnout všechny ty války a boje, a prozkoumáme z nich pramenící konečný rezultát, budeme muset přiznat, že z tohoto krvavého moře vzešly vlastně pouze tři fenomény, které můžeme označit za trvalé ovoce jasně určených zahraničně-politických a vůbec politických procesů.

1. Kolonizace Východní marky prováděná především Bajuwáry,

2. Proniknutí a získání území východně od Labe a

3. Organizace brandenbursko-pruského státu, prováděného Hohenzollerny, coby předobrazu a krystalizačního jádra nové říše

To je velmi poučné varováni pro budoucnost!

Oba první úspěchy naší zahraniční politiky zůstaly také nejtrvalejší. Bez nich by náš národ nehrál již vůbec žádnou roli. Byli prvním, ale bohužel také posledním zdařeným pokusem, přivést stoupající počet obyvatel do souladu s velikostí země a půdy. A je nutno skutečně osudově hledět na to, jak bezvýznamně vnímá tyto dvě události naše německé dějepisectví, jak nepochopilo tyto dvě pro potomstvo nejvýznamnější události, zatímco vyzdvihovalo a oslavovalo všemožně fantastické hrdinství, různé dobrodružné boje a války, místo aby konečně rozpoznalo, jak bezvýznamná byla většina těchto událostí ve vztahu k velké vývojové přímce našeho národa.

Třetím úspěchem naší politické činnosti bylo vytvoření pruského státu a jím zapříčiněného pěstování výjimečných státních myšlenek, stejně jako německé armády, která byla přizpůsobena modernímu světu a měla formu sebezáchovného a sebeochranného pudu. Přeměna branné myšlenky v brannou povinnost národa byla provedena právě v pojetí tohoto nového státu. Význam tohoto počinu nemůže být nikdy správně doceněn. Právě cestou discipliny pruského armádního organismu získal německý národ alespoň dílem zpět ztracené organizační schopnosti. To, co se u jiných národů zachovalo jako původní pud jejich stádově pospolitosti, bylo nyní, alespoň z části, naší národní pospolitosti uměle vráceno pomocí procesu vojenského výcviku. Proto má také zrušení branné povinnosti, která může být pro tucty jiných národů naprosto bezvýznamná, pro nás takový osudový význam. Deset německých generací bez opravného a výchovného vojenského výcviku, ponecháno nejhrůznějším důsledkům pokrevní a tím i světonázorové rozervanosti, a náš národ by ztratil i poslední zbytek své samostatné existence na této planetě. Německý duch by mohl vytvářet svůj kulturní příspěvek pouze pomocí jednotlivců v klíně cizích národů, aniž by byl jako takový, ve svém původu rozpoznán. Byl by kulturním hnojivem, dokud by se nezkazil i poslední zbytek árijsko-nordické krve.

Je pozoruhodně, že význam tohoto skutečného politického úspěchu, který si náš národ vydobyl během svého tisíciletého zápasu, je našimi protivníky chápán a ceněn daleko více, než námi samotnými. Obdivujeme heroismus, který náš národ oloupil o miliony jeho nejcennějších nositelů čistě krve, a který byl ve svém konečném výsledku naprosto neplodný.

Rozlišení skutečného politického úspěchu našeho národa od neplodného účelu nasazené národní krve má nejvyšší význam jak pro současnost, tak především pro naši budoucnost.

My, národní socialisté, nemůžeme a nesmíme nikdy souhlasit s běžným hurá-patriotizmem našeho dnešního měšťáckého světa. Smrtelným nebezpečím je pro nás především byť sebemenší spojování posledního předválečného vývoje s naší vlastni cestou. Z celé historické etapy devatenáctého století pro nás nemůže vyplývat ani jedna jediná povinnost, která je opodstatněná právě v této periodě. My jsme se, oproti reprezentantům oné doby, přihlásili opět k zastupování nejvyššího hlediska každé zahraniční politiky, totiž: Přivést půdu do souladu s počtem obyvatelstva. Ano, z minulosti se můžeme poučit pouze o tom, že cíl je nutno vytyčit ve dvou směrech: Půda a země coby cíl naší zahraniční politiky, a nový, duchovně světonázorový, jednotný základ coby vnitřního politického jednání.

Chtěl bych ještě krátce zaujmout stanovisko k otázce, jak dalece se zdají být mravně a morálně oprávněné nároky na půdu a zemi. Je to nutné, neboť bohužel i v takzvaných národních kruzích se vyskytují vroucně zaníceni žvanilové, kteří se snaží německému národu jako cíl jeho zahraniční politiky předpisovat náhradu nepráva z roku 1918, přitom celý svět ujišťují o národní bratrskosti a sympatii.

Vyzdvihnout bych přitom chtěl následující: Požadavek znovuobnovení hranic z roku 1914 je politickým nesmyslem obrovského důsledku, jevícího se jako zločin. Nehledě na to, že hranice říše v roce 19l4 byly vším možným, jenom ne logickými. Neboť ve skutečnosti nebyly ani celistvé z pohledu celistvosti lidi německého národa, ani rozumnými z hlediska vojensko-geografického. Nebyly výsledkem uváženého politického jednání, nýbrž pouze momentálními hranicemi v žádném případě uzavřeného politického zápasu, ba zčásti dokonce dílem náhody. Se stejným právem, a ve spoustě případech s ještě větším právem by se dal z německé historie vytáhnout nějaký vzorový rok, a ve znovu nastolení tehdejších poměrů vysvětlit cíl určité zahraničně politické činnosti. Výše zmíněný požadavek odpovídá zcela povaze našeho měšťanského světa, který nevlastní ani tu nejmenší nosnou politickou myšlenku do budoucnosti, a radši žije spíše v minulosti, a sice v té nejbližší. Zákon setrvačnosti je váže na daný stav, nutí je odporovat jakýmkoliv změnám, aniž by přitom aktivitu tohoto odporu přenesli přes tuto holou setrvačnost. A tak je samozřejmé, že politický horizont těchto lidí nikdy nepřekročí horizont roku 1914. Tím, že proklamují obnovení hranice z roku 1914 jako svůj politický, cíl, je stále spoutává s rozpadlým svazkem našich nepřátel. Jenom tak je vysvětlitelné, že osm let po světovém zápolení, kterého se státy zúčastnily s poměrně cizorodými cíli a tužbami, stále ještě přežívá koalice tehdejších vítězných mocností, ve více či méně uzavřené formě.

Všechny tyto státy byly svého času účastníky německého zhroucení. Obava před naší silou zahnala do pozadí veškeré sobectví a závist mezi jednotlivými mocnostmi. Spatřovali v možném všeobecném pohřbení naší říše nejlepší ochranu před budoucím opětovným povstáním. Špatné svědomí a strach před silou našeho národa je tím nejtrvalejším pojítkem mezi jednotlivými články tohoto svazku.

A my je nezklamáváme. A zatímco naše měšťanstvo představuje jako svůj politický cíl pro Německo obnovení hranice z roku 1914, zaplašuje tím zpět do svazku našich nepřátel každého potencionálního spojence, který by chtě přeskočit k nám, neboť tento musí mít strach, že bude izolovaný napaden, a že tím ztratí právo na ochranu jednotlivých států v rámci tohoto svazku. Každý z těchto států se cítí být trefen a ohrožen touto parolou. Přitom je nesmyslná ve dvou ohledech:

1. Jelikož schází mocenské, bez kterých nemůže být z výparů spolkových večerů přeměněna ve reálnou skutečnost a

2. I kdyby se nechala realizovat, byl by výsledek tak žalostný, že by se pro živého Boha nevyplatilo kvůli tomu opět obětovat krev našeho národa.

Neboť že by znovuzískání hranice z roku 1914 muselo být spojeno s proléváním naší krve, nemůže nikoho nechat na nejmenších pochybách. Pouze dětsky naivní bytosti by se mohly domnívat, že územní korektura naší vlasti by se dala provést podlézáním a prošením. A to nehledě na skutečnost, že podobný pokus by vyžadoval Talleyrandovu povahu, kterou nevlastníme. Jedna polovina naší politické existence se skládá z velmi prohnaných, avšak stejně tak bezcharakterních a vůbec vůči našemu národu nepřátelsky naladěných elementů, přičemž druhá se oproti tomu skládá z dobromyslných, bezelstných a poddajných hlupáků. K tomu se ještě od vídeňského kongresu změnila doba: Již to nejsou knížata a knížecí milenky, kteří šachuji a smlouvají o státních hranicích, nýbrž neúprosný světový Žid bojuje za svou nadnárodní nadvládu. Žádný národ neodstraní tuto ruku ze svého chřtánu jinak, než pomocí meče. Pouze shromážděná, koncentrovaná síla mocné, vzpínající se národní vášně dokáže odolat tomuto mezinárodnímu zotročiteli národů. Takový proces je a vždy zůstane krvavý.

Pakliže se však vzdává pocta přesvědčení, že německá budoucnost tak nebo tak dosáhne nejvyššího naplnění, je nutno se o toto naplnění, přes všechny úvahy politických chytráků, snažit již nyní, a vytyčit a posléze i vybojovat jeho cíle.

Hranice z roku 1914 neznamenají pro budoucnost německého národa zhola nic. Nespočívá v nich ani záštita minulosti, ani síla pro budoucnost. Německý národ díky jim nezíská ani svou vnitřní celistvost, ani jimi nebude zajištěna jeho obživa, a ani z vojenského hlediska tyto hranice nejsou nikterak účelné, ba ani uspokojitelné, a v poslední řadě nedokážou ani vylepšit poměr, ve kterém se momentálně nacházíme vůči ostatním, nebo spíše lépe řečeno skutečným světovým mocnostem. Vzdálenost k Anglii se Tím nezkrátí, velikost Unie se tím nedosáhne, ba ani Francie tím nepocítí jakékoliv podstatné oslabení svého světově politického významu.

Pouze jedno by bylo jisté: I při sebevětším úspěchu by podobný pokus o znovuobnovení hranice z roku 1914 vedl pouze k vykrvácení našeho národa v takovém rozsahu, že pro skutečné zajišťující rozhodnutí a činy budoucnosti národa by nezbyla již naprosto žádná síla. Právě naopak, v opojení podobného mělkého úspěchu by se člověk zřekl dalších, daleko důležitějších cílů, jako kdyby "národní čest" byla opravena, a komerčnímu vývoji by bylo otevřeno opět několik vstupních bran.

Oproti tomu se musíme my, národní socialisté, pevně držet našeho zahraničně-politického cíle, totiž: Zajistit německému národu na této zemi přiměřený životni prostor a půdu. A tato akce je jedinou, která před Bohem a našim německým potomstvem ospravedlňuje nasazení vlastní krve. Před Bohem do té míry, kterou jsme byli na této zemi stvořeni s údělem věčného boje za chléb náš vezdejší, jako bytosti, kterým není dáno nic zadarmo, a které své pozici vládců země vděčí své genialitě a odvaze, se kterou si tyto věci dokážou vybojovat a ochránit. Před naším německým potomstvem pak tou měrou, že nebudeme prolévat žádnou občanskou krev, ze které by pak nemohlo povstat tisíce našich dalších potomků. Země a půda, na které jednou budou moci němečtí sedláci vychovávat své syny plné síly, opravňuje dnešní nasazení synů, které jednou ospravedlní zodpovědné státníky, pronásledované současností, z obětování krve a národa.

Musím se přitom co nejostřeji ohradit proti oněm lidovým pisálkům, kteří v takovém získávání půdy spatřují "poškozování svatých lidských práv" a přiměřeně proti tomu také vystupují. Nikdy se neví, kdo za těmito typy stojí. Jisté je však, že zmatek, který tím způsobují, přichází velmi k duhu největším nepřátelům našeho národa. Takovým to postojem zločinně pomáhají oslabovat a ničit v našem národě vůli po jediném správném způsobu zastupování jeho životních nezbytností. Neboť žádný národ na tomto světě nevlastní ani jeden jediný čtvereční metr půdy z nějakého vyššího přání, nebo dle vyššího práva. Stejně jako jsou hranice Německa hranicemi náhodnými a hranicemi momentálními z hlediska příslušného politického zápasu dané doby, stejně tak je tomu i s hranicemi životních prostorů jiných národů. A pouze bezmyšlenkovému tupci může uspořádání povrchu zeměkoule připadat žulově neměnné. Ve skutečnosti však v každé době představovalo pouze klidový bod v neustálém vývoji, vytvořený trvalým vývojem ohromných přírodních sil, aby snad již zítra větší silou zhouby zažili svou přeměnu, jak v životě národů, tak i v uspořádání hranic.

Státní hranice jsou vytvářeny člověkem, a člověkem jsou také přetvářeny.

Skutečnost úspěchu nabytí přílišného území skrze určitý národ není žádným vyšším závazkem pro jeho věčné stvrzení. Dokazuje maximálně sílu dobyvatele a slabost podmaněného. A pouze v této síle spočívá samotné právo. Pakliže dnešní německý národ, nacpaný na nemožné ploše, jde vstříc žalostné budoucnosti, není to v žádném případě nařízení osudu, jako spíš vzepření se uvážlivému chování. A stejně jako německému národu, tak ani jinému národu žádná vyšší moc nepřidělila více země a půdy, a ani ho skutečností tohoto nespravedlivého rozděleni půdy neurazila. Stejně jako naši předchůdci tuto zemi, na které dnes žijeme, nedostali darem z nebes, nýbrž si ji museli s nasazením života vybojovat, tak i nám v budoucnu žádné národní milosrdenství nepřidělí půdu a tím i možnost existence našeho národa, nýbrž si ji budeme muset vybojovat pomocí vítězícího meče.

Tak jako dnes rozpoznáváme veškerou nutnost střetu s Francií, zůstane to ve větší linii tak nebo tak bezúčelné, jestliže se v tom vyčerpá cíl naší zahraniční politiky. Může to mít a bude mít smysl pouze tehdy, když to zajisti rozšíření životního prostoru našeho národa v Evropě. Neboť řešení této otázky nespatřujeme v získání kolonii, nýbrž výhradně v získání osídlovacího prostoru, který by rozšířil základní plochu naší domoviny. Tím by osidlovatelé získali nejen vřelý vztah ke kmenové zemi, nýbrž celková plocha by zajišťovala ony výhody, které spočívají v její sjednocené velikosti.

Národní hnutí nesmí být právníkem jiných národů, nýbrž musí být čelní bojovník vlastního národa. Jinak je naprosto zbytečné, a nemá pak naprosto žádné právo hovořit o minulosti. Neboť pak jedná jako ona. Stejně jako byla stará německá politika chybně určována z dynastického hlediska, tak nesmí být v budoucnu vedena touto lidovou bezmyšlenkovitostí celosvětových pocitů.

My, národní socialisté, však musíme dojít ještě dále: Právo na zemi a půdu se může stát povinností, pakliže se existence daného národa bez rozšíření jeho životního prostoru zdá být zasvěcena zániku. A obzvláště pak tehdy, nejedná-li se o nepatrný negrovský nárůdek, nýbrž o germánskou matku veškerého života, který dnešnímu světu vtiskl jeho kulturní podobu. Německo se buďto stane světovou velmoci, a nebo přestane zcela existovat. Ke světové velmoci však potřebuje onu velikost, která mu v dnešní době dá potřebného významu a svým obyvatelům zajisti existenční možnosti.

Tím děláme my, národní socialisté tlustou čáru za zahraničněpolitickou orientací naší předválečné doby. Začínáme tam, kde se skončilo před šesti staletími. Zastavujeme věčný germánský tah na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky na prostor na východě. S konečnou platnosti uzavíráme předválečnou koloniální a obchodní politiku a přecházíme k politice půdy pro budoucnost.

Pakliže však dnes v Evropě hovoříme o nové zemi a půdě, musíme v první řadě myslet na Rusko a jeho okolní podmaněné státy.

Samotný osud se nám zdá kynout svým ukazováčkem. Tím že se Rusko vydalo do rukou bolševismu, uzmulo ruskému národu onu inteligenci, která doposud tvořila a garantovala jeho státní existenci. Neboť organizace ruského státního útvaru nebyla výsledkem státněpolitických schopností slovanství v Rusku, nýbrž spíše nádherný příklad státotvorného působení germánských prvků v méněcenné rase. A tak vznikala celá řada mocných říší na tomto světě. Nižší národy s germánskými organizátory a pány coby jejich vůdci se více než jedenkrát spojili do obrovských státních útvarů, a zůstali zachovány tak dlouho, dokud se udrželo rasové jádro státotvorné rasy. Po celá staletí žilo Rusko z tohoto germánského jádra svých horních vedoucích vrstev. Toto jádro dnes může být považováno za zcela vymýcené a vymazané. Na jeho místo nyní nastoupil Žid. Stejně jako je pro Rusy nemožné zbavit se vlastní silou tohoto židovského útisku, tak je pro Žida nemožné na trvalo udržet tuto ohromnou říši. On sám není žádným organizačním prvkem, nýbrž pouze fermentem rozkladu. Ohromná říše na východě je zralá ke zhroucení. A konec židovského panství v Rusku, bude znamenat také konec ruského státu jako takového. Jsme vyvoleni osudem býti svědky této katastrofy, která bude tím největším ztvrzením správnosti národní rasové teorie.

Našim úkolem, posláním národně socialistické hnutí je však přivést náš národ k takovému politickému poznání, nespatřovat svou budoucnost v opojném účinku nového Alexandrova tažení, nýbrž spíše v pilné práci německého pluhu, kterému půdu může zaručit pouze dobře nabroušený meč.

Je samozřejmé, že židovstvo vyhlásilo takové politice nejtěžší odpor. Více než kdo jiný cítí význam tohoto jednání pro svou vlastní budoucnost. Právě tato skutečnost by měla všechny skutečně národně smýšlející muže poučit o správnosti takovéto nové orientace. Bohužel pravdou je pravý opak. Nejenom v národně německých, nýbrž dokonce i v "lidových" kruzích se o této myšlence takové východní politiky vedou prudké spory, přičemž se člověk odvolává, jako v podstatě vždy při podobných příležitostech, na někoho většího. Je citován Bismarckův duch, aby se zakryla politika, která je stejně nesmyslná, jako nemožná, a pro německý národ i nejvyšším stupněm škodlivá. Bismarck sám vždy kladl obrovský důraz na dobré vztahy s Ruskem. To je podmíněně zcela správné. Avšak nesmíme přitom zapomínat na to, že stejně velký důraz kladl i na vztahy např. s Itálií, a že ten samý pan Bismarck se kdysi spojil s Itálií, a to jen proto, aby mohl lépe vyřídit Rakousko. Proč se dále neprosazuje také tato politika? "Neboť dnešní Itálie není tehdejší Itálií", zněla by zřejmě odpověď. Dobrá. Ale potom mi vážení pánové dovolte námitku, že dnešní Rusko již také není dřívějším Ruskem. Bismarcka by nikdy nenapadlo, principiálně takticky vytyčit jednou pro vždy určitou politickou cestu. Byl spíše mistrem okamžiku, než aby se sám takto uvázal na určitou záležitost. Otázka tedy nesmí znít: Co by tehdy Bismarck udělal?, nýbrž spíše: Co by udělal dnes? A na tuto otázku je jasná odpověď. Při svém politickém důvtipu by se nikdy nespojil se zemí, která je odsouzena k zániku.

Ve zbytku Bismarck již svého času pohlížel na německou koloniální a obchodní politiku se smíšenými pocity, neboť zprvu mu záleželo pouze na tom, aby byla umožněna konsolidace a vnitřní upevnění jím vytvořeného státního útvaru. To bylo také jediným důvodem, proč tehdy uvítal ruské krytí zad, které mu uvolnilo obě ruce směrem na západ. Ovšem to, co tehdy bylo Německu k užitku, přineslo by mu dnes ty nejtěžší škody.

Již v letech 1920/21, kdy mladé národně socialistické hnutí pomalu začalo překračovat svůj politický horizont, a tu a tam bylo oslovováno jako osvobozovací hnutí německého národa, byl z různých stran činěn pokus, spojovat naše hnutí s osvobozeneckými stranami jiných zemí. To spočívalo ve směru mnohými propagovaného "svazu utlačovaných národů". Přitom z jednalo především o zástupce jednotlivých balkánských států, dále pak o různé Egypťany a Indy, kteří na mne vždy působili jako žvaniví chvástalové, bez jakéhokoliv reálného pozadí. Ale existovalo nemálo Němců, obzvláště v mezinárodním táboře, kteří se těmito nafoukanými orientálci nechali oslepit a v každém přiběhlém indickém, či egyptském studentovi spatřovali dalšího důležitého "zástupce" Indie nebo Egypta. Tito lidé si naprosto vůbec neuvědomovali, že se ve většině případech jedná o osoby, za kterými nestojí naprosto nic, kteří především nikdy nikým nebyli autorizováni, neuzavřeli s nikým žádnou smlouvu, takže praktický výsledek jakéhokoliv jednání s těmito lidmi se rovnal nule, pakliže si někdo nechtěl připsat zvláštní ztrátu vlastního času. Já jsem se vždy stavěl proti těmto pokusům. Nejenom že jsem měl spoustu hodnotnější práce, než ztrácet týdny neplodnými rozhovory, nýbrž považoval jsem za velmi škodlivé, obzvláště jednalo-li se o takovéto neautorizované zástupce těchto národů. Již v dobách míru bylo dost hrozné, že německá politika spojeneckých smluv z důvodů absence aktivních útočných úmyslů skončila v defenzivním spolku starých, pensionovaných států. Stejně tak i svazek s Rakouskem a s Tureckem sebou přinesl jen málo potěšujícího. Zatímco se všechny velké průmyslové a vojenské státy sdružovaly do útočných svazů, posbíralo se několik starých, impotentních státních útvarů, a z tohoto k zániku určeného harampádí se pak měla vytvořit hráz aktivní světové koalici. Německo za tento zahraničněpolitický omyl obdrželo krutý účet. Avšak zřejmě ani tento krutý účet se nezdá býti dostatečně krutým, aby našim věčným fantastům zabránil v tom dělat opět ty samé chyby. Neboť pokus odzbrojit pomocí "svazu utlačovaných národů" nejmocnějšího vítěze, je nejenom směšný, nýbrž také zhoubný. Je to zhoubné, neboť náš národ je tím neustále odváděn od skutečně reálných možností, a místo toho se oddává neustálým fantastickým, přesto však neplodným nadějím a iluzím. Dnešní Němec se skutečně podobá topicímu se, který se chytá každého stébla. Přitom se mnohdy jedná o skutečně vzdělané lidi. Jakmile se někde objeví bludička neskutečné naděje, dají se tito lidé okamžitě do poklusu, aby tento přelud chytili. Ať již takovýto svaz utlačovaných národů, lidový spolek, či kdo jiný přijde s jakýmkoliv nesmyslem, vždy se najde několik tisíc duší, kteří jim uvěří.

Vzpomínám si na naděje, které byly jak dětinské, tak i nepochopitelné, jenž se náhle objevily v národních kruzích v letech 1920/21, totiž že Anglie stojí v Indii krátce před svým zhroucením. Nějací asijští podvodníci, a pro mne za mne i třeba skuteční indičtí bojovníci za svobodu, kteří se tehdy potulovali po Evropě, dokázali obalamutit jinak velmi rozumné lidi svými utkvělými myšlenkami, že britská koloniální říše, jejíž těžiště se nachází právě v Indii, stojí právě tam krátce před svým zhroucením. A že i v tomto případě bylo přání otcem myšlenky, to jim nedošlo ani v nejmenším. Stejně tak i pošetilost jejich vlastních nadějí. Neboť tím, že zhroucením anglické nadvlády v Indii očekávali konec celé britské světové říše a anglické moci, sami pouze přiznávají, že Indie má pro Anglii enormní význam.

Tato životné důležitá otázka však zřejmě nemohla být známa pouze jako největší tajemství pouze v kruhu německých lidových básníků, nýbrž věděli o ní zřejmě i samotní strůjci anglické historie. Je skutečně dětinské věřit tomu, že v Anglii si nedokážou být vědomi významu indického císařství pro britskou světovou unii. A je špatným znamením naprostého nepoučení se z poslední války a naprostého přehlížení a zneuznání anglosaské rozhodnosti, pokud si někdo chce namlouvat, že by Anglie jen tak, bez nasazení těch nejposlednějších možných prostředků nechala Indii jít si vlastní cestou. Dále je to důkaz pro naprostou neznalost, kterou Němci mají o způsobu britské správy této říše. Anglie ztratí Indii teprve tehdy, buďto pokud sama ve své správě propadne rasovému rozkladu (to je v dnešní Indii naprosto vyloučené), nebo pokud k tomu bude donucena mečem nějakého silnějšího protivníka. Indickým rebelům se toto nikdy nepodaří. Jak těžké je porazit Anglií, to Německo poznalo dosti velkou měrou. Nehledě na to, že jako Germán vidím Indii pod nadvládou Anglie radši, než pod nadvládou nějaké jiné mocnosti.

Stejně žalostné jsou naděje na povstání v Egyptě. "Svatá válka" může našim německým hlupákům nahánět příjemnou hrůzu, že jsou také jiní připraveni za nás obětovat svou krev, Neboť tyto spekulace byly, upřímně řečeno, vždycky tichým otcem podobných nadějí, avšak ve skutečnosti by vzala rychlý konec za palby britských kulometů a výbuchů jejich min. Je právě nemožné porazit pomocí koalice všemožných mrzáků mocný stát, který je rozhodnut za svou existenci obětovat, pokud to bude nutné, i tu poslední kapku své krve. Jako národnostní muž, který hodnotu lidstva cení dle rasového základu, nemohu již z hlediska rasové méněcennosti spojit osud svého národa s těmito takzvanými utlačovanými národy.

Stejný názor musíme však dnes zaujmout i vůči Rusku. Současné Rusko, zbavené germánské horní vrstvy je, zcela nezávislé na úmyslech jeho nových pánů, není žádným spojencem pro boj za svobodu německého národa. Z čistě vojenského hlediska, by byl poměr v případě války Německa a Ruska proti západní Evropě, a tím zřejmě i proti celému zbytku světa, přímo katastrofální. Boj by neprobíhal na ruském, nýbrž na německém území, aniž by Německo mohlo doufat v jakoukoliv účinnou podporu ze strany Ruska. Mocenské prostředky současné Německé Říše jsou tak směšné a pro boj směrem ven tak nemožné, že by jakákoliv obrana hranic proti západní Evropě včetně Anglie byla zhola nemožná, a především pak německá průmyslová oblast by byla bezbranně vydána na pospas koncentrovanému úderu našeho nepřítele. K tomu ještě přichází ta skutečnost, že mezi Německem a Ruskem leží polský stát, který se zcela nachází ve francouzských rukou. V případě německo ruské války proti západní Evropě by Rusko muselo nejdříve porazit Polsko, než by mohlo přisunout své první vojáky na německou frontu. Přičemž se nejedná ani tak o vojáky, jako spíš o technické vybavení. V tomto případě by se jednalo o ještě strašnější opakování situace během světové války. Stejně jako tehdy byl německý průmysl vypumpován kvůli našim slavným spojencům, a Německo muselo technickou válku zastat skoro zcela samo, tak by i v této válce Rusko naprosto zklamalo jako technický faktor. Všeobecné motorizaci světa, která bude v příští válce hrát rozhodující roli, bychom se v žádném případě nemohli postavit na odpor. Neboť nejenom že Německo je v této velmi důležité oblasti velice pozadu, ale i z toho mála co vlastní, by ještě část muselo obdržet Rusko, takže by dnes ani jedna jediná fabrika nevlastnila své vlastní nákladní vozidlo. Tím by však takový boj nabyl charakteru porážky dobytka. Německé mládí by vykrvácelo ještě hůře než kdysi, neboť jako vždy by spočívala veškerá zátěž boje pouze na nás, a výsledkem by byla zase jenom neodvratitelná porážka.

Avšak vezměme si i ten případ, že by se stal zázrak, a tento zápas by neskončil našim naprostým zničením, bylo by konečným výsledkem zase jenom to, že vykrvácený německý národ opět zůstal obklíčen obrovskými mocnostmi, jeho pozice by se tím ani v nejmenším nezměnila.

Jen ať nyní nikdo nenamítá, že při spojenectví s Ruskem se hned nemusí myslet na válku, a když, tak se na ni člověk přeci může v lidu připravit. Ne. Každé spojenectví, ve kterém není zakotven úmysl válečného souboje, je nesmyslné a bezcenné. Spojenectví se uzavírá pouze z důvodu boje. A i když střetnutí v době uzavření spojenecké smlouvy leží v daleké budoucnosti, úmysl válečné zápletky je v ni zakotven již od samého počátku. A snad si nikdo nemůže myslet, že by nějaká jiná mocnost smysl takovéhoto spojenectví chápala nějak jinak. Německo ruská koalice zůstane buďto na papíře, a tím je pro nás neúčelnou a zbytečnou, a nebo bude přeměněna z písmen smlouvy ve zřetelnou skutečnost a ostatní svět bude varován. Jak směšné by bylo věřit, že Anglie s Francii by celá desetiletí vyčkávali, než německo ruská koalice úspěšně dovrší technické přípravy k tomuto boji. Ne, bleskurychle by se přes Německo přehnal ohromný uragán.

A tak již ve skutečnosti uzavření spojenecké smlouvy s Ruskem spočívá poučení o další válce. Jejím výsledkem by byl konec Německa. K tomu přichází ještě následující:

1. dnešní vládci Ruska ve skutečnosti vůbec neuvažují o uzavření podobného svazku, a o jeho dodržování. Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou krvežízniví odporní zločinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, který zvýhodněn okolnostmi tragické hodiny převálcoval obrovský stát, a ve své odporné krvelačnosti vyvraždil a vyhubil miliony své dřívější inteligence, a v průběhu necelých deseti let nastolil nejhorší tyranii všech dob. Nemělo by se zapomínat, že tito vládci přísluší k národu, který dohromady spojuje směs bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti, a dnes se cítí ještě více než kdy jindy, být povolán k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku světa. Nemělo by se zapomínat, že Žid, který dnes Rusko bezezbytku ovládá, v Německu nespatřuje žádného spojence, nýbrž pouze stát odsouzený ke stejnému osudu. Nikdo přece neuzavře žádnou smlouvu s partnerem, jehož jediným zájmem je zničení toho druhého. A nikdo neuzavře smlouvu se subjektem, kterému není žádná smlouva dost svatá, který nespočívá na tomto světě jako zástupce cti a upřímnosti, nýbrž jako reprezentant lži, podvodu, zlodějny, drancování, plenění. Pokud člověk věří, že s parazity se dají uzavírat nějaké smlouvy, pak se to podobá pokusu onoho stromu, který ke své výhodě uzavřel dohodu s jmelím.

2. Nebezpečí, kterému jednou podlehlo Rusko, hrozí neustále i Německu. Pouze měšťácký pošetilec by si mohl namlouvat, že bolševismus je zažehnán. Svým povrchním myšlením nemá ani potuchy o tom, že se zde jedná o pudový proces, to znamená, o touhu po ovládnutí světa židovským národem, který je stejně přirozený, jako snaha Anglosasů o svou nadvládu na této zemi. A jako jde Anglosas svou cestou, a svými prostředky si vybojovává svá vítězství, stejně tak to činí i Žid. Jde svojí cestou, cestou vkrádání se do cizího národa a jeho postupného vnitřního nahlodávání, a bojuje svými zbraněmi, lží a pomluvou, trávením a roztrháním, pomalu svůj boj přiostřuje, až do úplného krvavého vyhlazení nenáviděného nepřítele. V ruském bolševismu musíme spatřovat provedený pokus židovstva o uchopeni světové nadvlády ve dvacátém století, stejně, jako se o to pokoušel v dřívějších dobách jinými, byť vnitřně naprosto spřízněnými způsoby. Jeho snahy jsou hluboce zakořeněny ve způsobu jeho existence. Jiný národ je schopný zříci se své touhy po rozšiřování své moci, pokud k tomu není donucen vnějšími okolnostmi, a pakliže nepropadne impotenci z důvodu projevu stáří. Netoliko Žid, ten neuhne ze své cesty ke světové diktatuře z důvodu sebeodříkání, nebo že by, potlačil svoji touhu. Také on bude ze své dráhy sražen buďto nějakou vnější silou, nebo jeho nadvláda bude zničena vlastním odumíráním. Impotence národů, jejich vlastní smrt stářím, to vše je zdůvodněno v jejich čistotě krve. A tu si Žid hájí lépe, než jakýkoliv jiný národ na světě. Tím jde svou osudovou cestou stále dále, dokud se mu do ní nepostaví jiná, mocnější síla, a pomocí děsivého zápasu tohoto agresora nebes srazí opět zpátky k Luciferovi.

Německo je dnes dalším velkým bojovým cílem bolševismu. Potřebuje veškeré síly nějaké mladé misionářské myšlenky, aby náš národ byl ještě jednou vyrván ze smrtelného sevření tohoto mezinárodního hada a aby bylo zabráněno zamořování naší krve. Takto uvolněné síly národa pak budou moci být využity k upevnění naší národní pospolitosti, která musí do daleké budoucnosti navždy zabránit opakování poslední katastrofy. Pakliže by člověk měl dosáhnout tohoto cíle, bylo by holým šílenstvím spojit se s mocí, která má za svého pána úhlavního nepřítele naší nejbližší budoucnosti. Jak by se měl náš vlastní národ uvolnit z pout tohoto jedovatého objetí, když by se do něho dobrovolně odebíral? Jak by měl být marxismus našemu německému dělnictvu představen coby nejprokletější zlořád lidstva, když by se naše vedení spojilo s organizátory tohoto výplodu pekla, čímž by je vlastně všeobecně uznalo? S jakým právem pak někdo odsuzuje široké vrstvy za sympatie k onomu světonázoru, když si vůdci státu za své spojence zvolí zástupce tohoto světonázoru?

Boj proti židovské bolševizaci světa vyžaduje zaujmutí jasného stanoviska k sovětskému Rusku. Čert se nedá vyhánět ďáblem.

Když dnes lidové kruhy básní o spojenectví s Ruskem, měly by se dobře porozhlídnout v Německu kolem sebe a uvědomit si, jakou podporu by pro své jednání nalezli. Nebo snad spatřují požehnané jednání pro německý národ takové, které doporučuje a vyžaduje mezinárodní marxistický tisk? Odkdy bojují lidovci s výzbrojí, kterou nám podává Žid coby zbrojnoš?

Staré Německé Říši by se dala udělat hlavní výčitka ohledně politiky spojeneckých smluv: že zničila veškeré vztahy neustálým přebíháním sem tam, chorobnou slabostí zachránit světový mír za každou cenu. Avšak jedna zásluha se jí nedá upřít, totiž že nezachovala dobré vztahy s Ruskem.

Otevřeně se přiznávám k tomu, že bych již před válkou považoval za správné, kdyby se Německo zřeklo nesmyslné koloniální politiky a obchodní a válečné flotily, a ve spojenectví s Anglii by se postavilo Rusku, a tím by přešlo od pochybné celosvětové politiky k rozhodné evropské politice kontinentálního nabývání nové půdy. Nezapomenu na neustálé nestoudné hrozby, které si tehdejší panslovanské Rusko dovolovalo vysílat Německu, nezapomenu na neustálou mobilizaci problémů, jejichž jediným cílem bylo urážení Německa, namohu zapomenout na náladu ruského veřejného mínění, které se již před válkou předhánělo v nenávistí naplněných výpadech proti našemu národu a Říši, nemohu zapomenout na velký ruský tisk, který neustále básnil o Francií, a ne o nás.

Přes to všechno existovala před válkou ještě druhá možnost, mohli jsme se opřít o Rusko a obrátit se proti Anglií. Dnešní poměry jsou naprosto jiné. Jestliže však bylo ještě před válkou možné se za odložení stranou všech možných pocitů spojit s Ruskem, dnes již tato možnost neexistuje. Ručička světových dějin mezitím poskočila o něco dopředu, a mocnými údery nám ohlašuje onu hodinu,ve které bude muset tak nebo tak být rozhodnuto o osudu našeho národa. Konsolidace, která momentálně probíhᦠu všech velkých států této planety, je pro nás tím posledním varováním zastavit se, a vyvést náš národ ze světa snění opět do světa tvrdé reality, a vytyčit cestu směrem k budoucnosti, která starou Říši přivede opět k novému rozkvětu.

Pakliže se nové národně socialistické hnutí vzhledem k těmto obrovským a důležitým úkolům oprostí všech iluzí, a zdravý rozum prohlásí za svého jediného vůdce, může se katastrofa roku 1918 jednoho dne stát nezměrným požehnáním pro budoucnost našeho národa. Z tohoto rozvratu se náš národ může dostat k naprosto nové zahraničněpolitické orientaci, a pakliže bude z vnitřku upevněn pomocí nového světonázoru, může pak také z vnějšku dojít ke konečné stabilizaci své zahraniční politiky. Potom by konečně mohl získat to, co vlastní Anglie a dokonce i Rusko, a co neustále vyrovnává Francií, a umožňuje jí dělat konečné správné závěry ohledně jejích zájmů, totiž: politický testament.

Politický testament německého národa pro jednání směrem ven by však měl být, a musí být jednou pro vždy smysluplný:

Nikdy nestrpět vznik dvou kontinentálních mocností v Evropě. V každém pokusu, zorganizovat na německých hranicích druhou vojenskou mocnost, a byť by to bylo pouze vytvořeni státu s vojenskými předpoklady, je nutno vnímat jako útok proti Německu a spatřovat v tom ne právo, nýbrž přímo povinnost postavit se na odpor všemi prostředky, zbraně nevyjímaje, a vzniku takového státu zabránit, resp. Pokud tento již vznikl opět ho zničit. Postarat se o to, aby síla našeho národa nebyla roztroušena někde po koloniích, nýbrž aby spočívala na domácí půdě v Evropě. Nepovažovat Říši nikdy za jistou, pokud nebude sto zajistit každému potomku našeho národa na několik staletí jeho vlastní kus půdy a země. Nikdy nezapomenout na to, že nejsvětějším právem na této zemi je právo na půdu, kterou chce člověk obhospodařovat, a nejsvětější obětí je krev, která je za tuto půdu prolévána. Nechtěl bych tyto úvahy ukončit, aniž bych ještě nepoukázal na samotné spojenecké možnosti, které se nám momentálně v Evropě naskytují. Již v předchozí kapitole jsem ohledně německé politiky spojeneckých smluv naznačil jako vhodné partnery Anglii a Itálií, jako jediné možné státy v současné Evropě. Užší vztahy s těmito by pro nás mohly být hodné usilování a mnohoslibné. Na tomto místě bych se chtěl dotknout ještě vojenského významu takovéhoto spojenectví.

Vojenské důsledky takovéhoto spojenectví by ve všem byly naprosto opačné jako v případě spojenectví s Ruskem. Nejdůležitější je nejprve ta skutečnost, že sblížení s Anglií a Itálií v sobě nenese žádné válečné nebezpečí. Jediná mocnost, která by jako oponent proti tomuto spojenectví přicházela do úvahy, Francie, by nebyla schopna se mu postavit. Tím by však spojeneckému svazku Německa byla dána možnost v naprostém klidu provést ony opatření, která by v rámci takové koalice museli být uskutečněny ke konečnému zúčtováni s Francií. Neboť nejvýznamnější na podobném svazku by bylo to, že by Německo nebylo vydáno na milost náhlé nepřátelské invazi, nýbrž že by se nepřátelská aliance, která nám přinesla tolik neštěstí, sama roztříštila, a tím by náš úhlavní nepřítel našeho národa, Francie, zůstala naprosto izolovaná. I kdyby tento úspěch měl zprvu pouze morální účinek, stačilo by, aby byla Německu takovou mírou dána netušící volnost pohybu. Neboť zákon obchodu by nyní spočíval v rukou nového evropského německo anglicko italského spojenectví a ne jako doposud ve francouzských.

Dalším úspěchem by bylo, že by Německo jedním rázem bylo zbaveno své nepříznivé strategické pozice. Na jedné straně mohutná ochrana boků, naprosté zajištění přísunu potřebných potravin a přírodních materiálů, na straně druhé by bylo blahodárným účinkem takovéhoto nového uspořádání států.

Snad ještě důležitější by byla ta skutečnost, že nové společenství států by v sobě zahrnovalo v mnoha směrech se navzájem doplňující technické možnosti. Poprvé v historii by Německo získalo spojence, kteří by jako pijavice nevysávali německý průmysl, nýbrž by svým dílem naopak mohli přispět ke skvělému doplnění naší technické výzbroje.

A neměla by se přehlédnout ani poslední skutečnost, že se v obou případech jedná o spojence, kteří se ani za mák nedají srovnat s Tureckem, nebo dnešním Ruskem. Největší světová mocnost této země a nejmladší národní stát budou skýtat pro boj v Evropě zcela jiné předpoklady, než líné státní mrtvoly, se kterými se Německo spojilo během poslední války.

Zajisté existuje, jak již jsem se zmínil v minulé kapitole, spousta velkých problémů, které hovoří proti takovémuto svazku. Avšak bylo snad vytvoření dohody těžším dílem? To, co se povedlo králi Eduardovi VII., dílem skoro proti přirozeným zájmům, se musí, a také povede i nám, pokud nás poznatky o nutnosti takovéhoto vývoje nadchnou k tomu, abychom se v rozumném sebepřekonání rozhodli pro takové jednání. A to bude možné právě v tom okamžiku, kdy se člověk, naplněn nabádavou nouzí, místo zahraničně politické bezcílnosti posledních desetiletí, vydá na jedinou cílevědomou cestu a na této i setrvá. Budoucím cílem naší zahraniční politiky nesmí být západní či východní orientace, nýbrž východní politika ve smyslu získávání potřebné domoviny pro náš německý národ. Jelikož je k tomu zapotřebí síly, kterou nám náš úhlavní nepřítel Francie neúprosně škrtí a olupuje nás o ni, musíme na sebe vzít oběť, která je ve svých důsledcích vhodná k tomu, přispět ke zničení francouzských snah o rozpínání se v Evropě. Každá mocnost, která vnímá francouzskou snaho nadvlády na kontinentě jako neúnosnou, je našim přirozeným spojencem. Žádná cesta k takovéto mocnosti pro nás nesmí být těžká, a žádné odříkání se nám nesmí zdát nevyslovitelné, pakliže by nám jejich výsledek nabízel byť i tu nejmenší možnost poražení našeho nejkrutějšího nenávistníka. Přenechejme pak hojení našich drobných jizev tlumícímu účinku času, když jsme dokázali ty největší vypálit a zavřít.

Samozřejmě, že dnes propadáme nenávistí naplněnému spílání nepřátel našeho národa ve svém nitru. Avšak my, národní socialisté se tímto nesmíme nechat odradit od hlásání toho, co je dle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení naprosto nutné. Musíme se dnes hold postavit proti proudu veřejného mínění, které je s využitím německé bezmyšlenkovitosti omámeno židovskou záludností. Hold se čas od času kolem nás dmou divoké a nebezpečné vlny, avšak, kdo plave po proudu je snáze přehlédnutelný než ten, který se dere proti proudu. Dnes jsme pouze skaliskem, za pár let nás však osud může povznést na hráz, o kterou se všeobecný proud roztříští, aby pak byl sveden do nového řečiště.

Proto je velice nutné, aby národně socialistické hnutí bylo v očích celého zbytku světa spatřováno jako nositel určitých politických cílů. Každý musí již od pohledu rozpoznat, co s námi nebesa zamýšlejí.