9. Německá dělnická strana

Jednoho dne jsem z nadřízených míst dostal rozkaz, abych zkontroloval, jak‚ okolnosti se skrývají za údajně politickým sdružením, které mělo v nejbližších dnech pod jménem "německá dělnická strana" pořádat shromáždění, na kterém měl hovořit také Gottfried Feders, musel jsem se ho zúčastnit, prohlédnout si sdružení a vyhotovit zprávu. Zvědavost, kterou vojsko tehdy věnovalo politickým stranám, byla více než pochopitelná. Revoluce dala vojákům právo účastnit se politického života, kterého nyní hojně využívali i ti největší nezkušenci. Teprve v okamžiku, kdy Centrum a Sociální demokraté‚ k vlastní škodě, museli rozpoznat, že se sympatie vojáků začaly klonit od revolučních stran k národnímu hnutí a k novému povstání, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volební právo opět odebráno a že jakákoliv politická činnost bude zakázána. Že Centrum a marxisté sáhnou k tomuto opatření bylo jasné, neboť pokud by toto okleštění "občanských práv", jak se po revolucí nazývala politická rovnoprávnost vojáků, nedošlo by o několik let později k žádnému listopadovému státu, ale tím by také nedošlo k dalšímu národnímu zneuctění a hanbě, které národu způsobili jeho vydřiduši a přisluhovači dohodářů z vlastního středu. Ovšem to, že také takzvané "národní" strany budou nadšeně souhlasit s korekturou dosavadních názorů listopadových zločinců, a tím také pomůžou zneškodnit nástroj národního povstání, opět ukazuje, kam vedou tyto doktrinářské představy těchto nejbezelstnějších z bezelstných. Toto skutečně stářím duševně nemocné měšťanstvo si s naprostou vážností myslelo, že se armáda stane tím, čím byla, totiž záštitou německé obranyschopnosti, zatímco Centrum a marxisté by jí chtěli vytrhnout ten nebezpečný národní jedovatý zub, bez něhož by však armáda navždy zůstala policií, přičemž by neměla žádnou jednotku, která by byla schopna bojovat proti nepříteli, což se v následující době mělo také dostatečně prokázat.

Nebo si snad naši "národní politici" mysleli, že by rozvoj armády mohl být jiný, než národní? To by těmto pánům bylo zatraceně podobné, a vychází to z toho, když je muž za války místo vojákem pouhým tlachalem, čili parlamentářem, a nemá ani ponětí, co se odehrává v hrudi mužů, když je minulost upomene na to, jak byli kdysi prvními vojáky tohoto světa.

Tak jsem se rozhodl zúčastnit se již zmíněného shromáždění do té doby mě zcela neznámé strany. Když jsem přišel večer do těsné místnosti bývalého Sterneckerova pivovaru v Mnichově, která se pro nás později stala historickou, potkal jsem tam asi 20 až 25 účastníků především ze spodních vrstev obyvatelstva. Federsova přednáška mi byla známa již ze zmíněného kurzu, takže jsem se mohl více věnovat pozorování samotného spolku. Neudělali na mne ani dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, tak jako mnoho jiných. Právě tehdy byla doba, kdy se každý, kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem, a neměl důvěru v žádnou stávající stranu, cítil být povolán k založení nové strany. A tak se všude z půdy vynořovaly takové spolky, aby zase po nějakém čase bezhlesně zmizely. Jejich zakladatelé neměli ani nejmenší tušení, co to znamená založit z podobného spolku politickou stranu, nebo dokonce nějaké hnutí. A tak se většinou podobné spolky udávily vlastní směšnou šosáckou ulpělostí. Nejinak jsem po dvou hodinách poslechu posoudil i tuto "německou dělnickou stranu". Když Feders konečně skončil, byl jsem rád. Viděl jsem dost a chtěl jsem odejit, když mne přeci jenom ještě pozdržela právě oznámená volná diskuse. I zde se zdálo, že všechno proběhne bez většího zájmu, když tu se ke slovu dostal nějaký "profesor", který zprvu pochyboval o správnosti Federsových podkladů, avšak, po jedné velmi zdařilé Federsově odpovědi se náhle ocitl na "půdě skutečností". Poté mladé straně co nejnaléhavěji doporučil zařadit do svého programu obzvláště důležitý bod, a sice odtrženi Bavorska od Pruska. Tento muž s drzým čelem tvrdil, že v tomto případě by se německé Rakousko okamžitě připojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem větší, a podobné nesmysly. To jsem již nemohl vydržet, a musel jsem se přihlásit o slovo, abych tomu vzdělanému muži sdělil své míněni o tomto bodě. A měl jsem úspěch. Ještě než jsem skončil svůj přednes, pan předřečník se ze sálu vytratil jako zmoklý pes. Když jsem hovořil, všichni mi naslouchali s překvapenými obličeji, a teprve když jsem se připravoval popřát shromáždění dobrou noc a chystal jsem se odejit, přikročil ke mně muž, představil se (jeho jménu jsem tehdy vůbec nerozuměl) a vtiskl mi do ruky malý sešitek, očividně jakousi politickou brožurku, s naléhavou prosbou, aby si ji přečetl. To mi bylo velice příjemné, neboť nyní jsem mohl doufat, že poznám tento nudný spolek jednodušším způsobem, než abych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavé shromáždění. Koneckonců na mne tento zjevný dělník udělal celkem dobrý dojem. S tím jsem tedy odešel.

Tehdy jsem bydlel ještě v kasárnách 2. Pěšího pluku, v malé komůrce, která ještě velmi zřetelně nesla stopy revoluce. Přes den jsem byl pryč, většinou u 42. Střeleckého pluku, nebo na přednáškách u některých jiných vojenských oddílů. Pouze v noci jsem spal ve své malé komůrce. Jelikož jsem se denně budil již před pátou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dováděly v mé místnůstce. Vždy jsem jim na podlahu položil kousek chleba, nebo chlebové kůrky a pak jsem sledoval, jak se ty žertovné myšky prohání kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem v životě již dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím i radost těchto malých tvorů. Také ráno po tomto shromáždění jsem kolem 5 hodiny ležel v posteli a sledoval dovádění a škádlení. A jelikož už jsem nemohl zaspat, vzpomněl jsem si náhle na předcházející večer, a tu mne napadl onen sešitek, který mi dal jeden z těch dělníků. Tak jsem začal číst. Byla to malá brožura, ve které její autor, a byl to onen dělník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborářských frází zpět k národnímu myšlení, od toho byl také odvozen její titul "Mé politické procitnutí". Se zájmem jsem si dílko přečetl. Odrážely se v něm události, které jsem na vlastní kůži prožil před dvanácti lety. Neskutečně živě jsem před sebou opět spatřil svůj vlastní vývoj. V průběhu dne jsem o celé věci ještě několikrát přemýšlel a chtěl jsem ji konečně opět odložit, když tu jsem ke svému údivu ani ne po týdnu obdržel pohlednici, na které stálo, že jsem byl přijat do německé dělnické strany, že se k tomu mám vyjádřit, a přijít proto příští středu na zasedání výboru této strany.

Byl jsem tímto způsobem nabytí členství více než překvapen a nevěděl jsem, jestli se mám zlobit, nebo se tomu smát. Vždyť jsem vůbec neuvažoval o vstupu do nějaké stávající strany, vždyť jsem chtěl založit svoji vlastní. Tento požadavek pro mne opravdu nepřicházel v úvahu. Už jsem chtěl pánům svou odpověď poslat písemně, když tu ve mně zvítězila zvědavost, a já se rozhodl, že se ve stanovený den objevím osobně, abych jim sdělil své důvody.

Přišla středa. Hostinec, ve kterém se schůze měla konat se jmenoval "Staré růžové lázně" v Panské ulici. Byl to velmi nuzný hostinec, kam někdo zabloudil jednou za uherský rok. Žádny zázrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však doposud neznal. Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl, hledajíce vchod do vedlejší místnosti, kde jsem se ocitl před "zasedáním". V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolu čtyři mladí lidé, mezi nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitě co nejvřeleji přivítal jako nového člena německé dělnické strany. Byl jsem poněkud zmaten. Bylo mi totiž sděleno, že vlastní "říšský předseda" teprve přijde, proto jsem se svým prohlášením ještě počkal. konečné se objevil. Byl to vedoucí shromáždění v Sterneckerově pivnici během Federsova projevu. Mezitím ve mně opět zvítězila zvědavost a proto jsem vyčkával, co se bude dít. Nyní jsem alespoň poznal jména jednotlivých pánů. Předseda této "říšské organizace" se jmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton Drexler.

Byl přečten protokol z minulé schůze, a zapisovateli byla vyslovena důvěra. Poté na řadu přišla pokladní zpráva, ve vlastnictví spolku se nacházelo 7 marek a 50 feniků, za což pokladník obdržel taktéž všeobecnou důvěru. To bylo opět zaprotokolováno. Poté byly 1. místopředsedou přečteny odpovědi na jeden dopis z Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína, všichni s nimi souhlasili. Nyní byla čtena došlá pošta: jeden dopis z Berlína, jeden z Disseldorfu a jeden z Kielu, jejichž příchod byl přijat s velkým nadšením. Tato narůstající korespondence byla prohlášena za nejlepší a zřetelné znamení do okolí zasahující "Německé dělnické strany", a poté - poté nastala dlouhá porada o nových odpovědích, které je nutno podat. Hrozné, příšerné. To tedy byl ten nejmrzutější spolek všech spolků. A do tohoto klubu jsem tedy měl vstoupit? Potom se projednávaly nové přihlášky, to znamená , bylo projednáváno mé ulovení. Začal jsem se tedy vyptávat, avšak kromě několika hlavních zásad nebylo k dispozici vůbec nic. Žádný program, žádné letáky, vůbec nic předtištěného, žádné členské legitimace, ba dokonce ani razítko, pouze očividně dobrá víra a dobrá vůle. Smích mne opět přešel, neboť co jiného to bylo, než typické znamení naprosté bezradnosti a celkové malomyslnosti přesahující všechny dosavadní strany, jejich programy, jejich úmysly, a jejich činnost. To, co zde těchto pár mladých lidí společně dělalo, nebylo přece nic jiného, než výlevy jejich vnitřních hlasů. Ty se jim asi více pocitově, než vědomě,snažily dát na vědomí, že se jim celé dosavadní stranictví už nezdá byt vhodné ani ke vzbouření německého národa, ani k vyléčení jejich vnitřních ran. V rychlosti jsem si přečetl základní myšlenky, které zde ve strojopise ležely, a také z nich jsem vyčetl spíše hledání, než skutečné vědění. Bylo tam mnoho nejasností, mnoho toho tam chybělo, avšak nebylo zde nic, co by mohlo platit za znamení jasného poznání. To, co tito lidé cítili, jsem znal sám: byla to touha po novém hnutí, které by bylo něčím víc, než strany v dosavadním smyslu slova. Když jsem se toho večera vrátil zpět do kasáren, byl jsem s posudkem o tomto sdružení již hotov.

Stál jsem nyní před nejtěžší otázkou mého života: mám se k nim přidat, nebo mám odmítnout?

Rozum doporučoval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopřál klidu. Čím více jsem se snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se k němu můj cit přikláněl.

V příštích dnech jsem byl neklidný. Začal jsem intenzívně přemýšlet. Politicky se angažovat, o tom, jsem byl rozhodnut již dlouho. Že předpokladem proto bylo nějaké nové hnutí, to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chyběl potřebný podnět. Nepatřím k těm lidem, kteří dnes něco začnou, aby s tím již zítra skončili, a pokud možno přešli k nějaké další věci. A právě toto přesvědčení bylo hlavním důvodem, proč jsem se doposud nemohl rozhodnout k založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším, nebo by přestalo mít jakýkoliv smysl. Věděl jsem, že by to pro mne bylo konečné rozhodnutí, při kterém není návratu. Pro mne to nebyla žádná dočasná hra, nýbrž pokrevní příslib. Již tehdy jsem vlastnil jakýsi instinktivní odpor k lidem, kteří začínali vše, aniž by cokoliv provedli. Nenáviděl jsem tyto otravné výpary ve všech průjezdech. Považoval jsem činnost těchto lidí za horši, než kdyby nedělali vůbec nic. Zdálo se, že mi dává znamení samotný osud. Nikdy bych nevstoupil do některé velké stávající strany, důvody k tomu ještě vysvětlím. Zdálo se mi, že toto malé směšné stvoření s jeho pár členy má jednu přednost, a sice že ještě neustrnulo v nějakou organizaci, a že skýtá každému jedinci možnost skutečné osobni činnosti. Zde se přece dalo tvořit, čím menši sdružení bylo, tím snadněji se mu dal přivést správný tvar. Zde se ještě dal určit obsah, cíl a cesta, což u velkých stran již od začátku vůbec nepřicházelo v úvahu. Čím déle jsem se snažil přemýšlet, tím více ve mně rostlo přesvědčení, že právě z takového malého hnuti by se dalo připravit povstání národa, a ne z politických parlamentních stran, které jsou až moc spoutány starými představami, nebo se dokonce podílejí na zisku z nového režimu. Neboť to, co zde muselo být zvěstováno, byl nový světonázor, a ne nové volební heslo. Ovšem bylo to neskutečně těžké rozhodnutí, chtít přeměnit tento úmysl ve skutečnost.

Jaké předpoklady jsem osobně přinesl k této úloze? Že jsem byl bez prostředků a chudý, mi připadalo ještě jako to nejúnosnější, ovšem horší bylo, že jsem stále patřil k těm bezejmenným, jeden z miliónů, který dává průběh náhodě, nebo volá v přítomnosti, aniž by to však kdokoliv z nejbližšího okolí zaregistroval. K tomu přicházela ještě další potíž, která musela vyplynout z mého nedostatečného školského vzdělání.

Takzvaná "inteligence" hledí s opravdu nekonečnou blahosklonností z patra na každého, kdo neprošel obligátními školami a nenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní: co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětší dutá hlava důležitější, - jen když vlastní potřebné vysvědčeni -, než ten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí. Dovedl jsem si tedy snadno představit, jak mi tento "vzdělaný" svět bude oponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidí považoval za mnohem chytřejší, než bohužel ve skutečném reálu z velké části opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky stále jasněji. Já jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty od skutečných znalců.

Po dvoudenním strastiplném přemítání a přemýšlení jsem konečně došel k přesvědčení, že tento krok musím učinit. Bylo to nejrozhodnější odhodlání v mém životě. Návrat zpět nemohl a nesměl být možný. A tak jsem se přihlásil za člena německé dělnické strany a obdržel jsem provizorní členský průkaz s číslem sedm.