7. Revoluce

V roce 1915 se u nás usadila nepřátelská propaganda, od roku 1916 byla stále intenzivnější, aby se konečně začátkem roku 1918 rozlila do přímé potopy. Od té doby se také krok za krokem daly rozpoznat následky tohoto duchovního napadení. Armáda se pozvolna naučila uvažovat tak, jak si to přál nepřítel. Německé protiopatření však naprosto selhala. Armáda měla v tehdejším duchovním, vůlí umírněném vůdci zřejmě úmysl a rozhodnost, pokračovat na tomto poli v boji, avšak chyběl jí k tomu nástroj, který je k tomuto zapotřebí. Také psychologicky bylo chybou nechat provádět průzkum samotným vojskem. Pokud měl být tento průzkum úspěšný, musel vycházet z vlasti. Jenom pak se mohlo počítat s úspěchem u mužů, kteří již skoro tři a půl roku v bahně a strádání vykonávali pro vlast nesmrtelné hrdinské činy. Avšak co přišlo z vlasti? Bylo toto selhání hloupostí nebo zločinem? V létě 1918, po vstupu z jižního Marneuferu se především německý tisk zachoval tak neomaleně, až zločinecky hloupě, že mě s denně narůstajícím vztekem napadla otázka, zda zde skutečně již není nikoho, kdo by učinil konec tomuto duchovnímu hanění hrdinství naší armády?

Co se dělo ve Francii, když jsme v roce 1914 s neslýchaným vítězným náporem vjeli do této země? Co dělala Itálie ve dnech zhroucení fronty u Isonza? Co dělala Francie opět na jaře 1918, kdy se zdálo, že úder německých divizí prolomí pozice, a když prodloužená ruka těžkých dalekonosných baterií začala klepat na Paříž? Jak tam bylo zpátky spěchajícím regimentům neustále vmetáváno do tváře zapálení národní vášně! Jak tam pracovala propaganda a geniální působení na vojsko, za účelem vtlouci opět víru v konečné vítězství do srdcí prolomených front! A co se mezitím dělo u nás? Nic a nebo ještě něco horšího než nic. Tehdy se u mne probouzel vztek a rozhořčení, když se mi do ruky dostaly nejčerstvější noviny a já musel číst tyto psychické hromadné vraždy, které v nich stály.

Nejednou mě trýznila myšlenka, že kdyby mě prozřetelnost postavila na místo těchto zločineckých směroznalců a směrochtíčů naší propagandy, byl by se osud bojů odvíjel jinak. V těchto měsících jsem poprvé pocítil celou zákeřnost osudu, který mě držel na frontě a na místě, kde mě mohl srazit náhodný výstřel kdejakého černocha, zatímco bych mohl na úplně jiném místě vlasti prokázat úplně jiné služby. Že by se mi toto mohlo podařit, to jsem si troufal věřit již tehdy. Avšak byl jsem jeden z bezejmenných, jeden z osmi miliónů! A tak bylo lepší mlčet a plnit své povinnosti tak, jak jen to na tomto místě bylo nejlépe možné.

V létě 1915 se nám do ruky dostaly první nepřátelské letáky. Jejich obsah byl svou formou neustále stejný, ač s některými změnami: že nouze v Německu je stále větší, trvání války že je nekonečné zatímco vyhlídky na vítězství jsou stále mizivější, že " národ ve vlasti proto touží také po míru a pouze militarismus včetně císaře ho neumožňují, celý svět - což je všeobecně známo proto nevede válku proti německému národu, nýbrž pouze výhradně proti jedinému viníku, a to císaři, že boj proto neskončí dříve, než bude odstraněn tento nepřítel mírumilovného lidstva, svobodné a demokratické národy přijmou po ukončení války německý národ do svazku věčného světového míru, který bude zajištěn hodinou zničení pruského militarizmu". Pro lepší ilustraci těchto argumentů byly často otiskovány "dopisy z vlasti", které svým obsahem měly tato tvrzení potvrzovat. Všeobecně se každý těmto pokusům vysmíval. Letáky byly čteny, poté byly poslány zpět k vyššímu štábu a většinou pak také zapomenuty, až dokud vítr se shora nedopravil do zákopů opět další zásilku, byla to totiž většinou letadla, která sloužila k dopravě letáků.

Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy nápadné, že se totiž na úseku fronty, kde byli převážně vojáci z Bavorska vždy s neobyčejnou důsledností brojilo především proti pruské frontě s ujištěním, že nejenže Prusové jsou ti jediní a skuteční vinici a zodpovědní za celou válku, nýbrž že zejména proti Bavorsku by ani v nejmenším nemuselo býti žádného nepřátelství, samozřejmě mu ale nelze pomoci, pokud působí ve službách pruského militarismu, za který vytahuje z ohně horké kaštany.

Způsob ovlivňování začal skutečně již v roce 1915 dosahovat určitých účinků. Negativní smýšlení proti celému Prusku ve vojsku očividně stoupalo - bez toho, že by se shora proti tomuto bylo jakkoli, byť jen jedenkrát, zakročeno. To nebyla již jen pouhá hříšná zanedbání, které se dříve či později muselo neblaze vymstít, a sice ne Prusům, nýbrž celému německému národu, k němuž přece v neposlední řadě patří i Bavorsko. V tomto směru začala nepřátelská propaganda sklízet již od roku 1916 bezpodmínečné úspěchy.

Stejně tak působily utrpení dopisy přímo z vlasti. Nyní již vůbec nebylo nutné, aby protivník na frontě tuto propagandu zvětšoval pomocí letáků a podobného materiálu. Také proti tomu se ze strany vlády, kromě několika přihlouplých filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic. Fronta byla stále zaplavována tímto jedem, který doma vytvářely bezmyšlenkovité ženy, aniž by tušily, že to byl přesně ten prostředek, který u protivníka až do krajnosti podporoval naději ve vítězství, a který tím na válečné frontě prodlužoval a zostřoval utrpení jejich rodinných příslušníků. Tyto nerozvážné dopisy německých žen stály v budoucnu životy statisíce mužů.

A tak se v roce 1916 ukázal rozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadávala a bobtnala, byla ve spoustě věcí nespokojená a často se i právem bouřila. Zatímco fronta hladověla a trpěla a příbuzní seděli doma v bídě, byl na jiných místech nadbytek a hýřilo se. Ano, ba dokonce na válečné frontě v tomto směru nebylo vše v pořádku. Tak to lehce skřípalo již tehdy - avšak byla to stále ještě "interní" záležitost. Ten samý muž, který láteřil a vrčel, konal pár minut poté mlčky svou povinnost, jako by to bylo zcela samozřejmé. Ta samá rota, která byla dříve nespokojena, se upnula na úsek příkopu, který měla bránit, jako by osud Německa měl spočívat na těchto pár stech metrech blátěných brlohů. Byla to ještě fronta staré, znamenité hrdinné armády! Rozdíl mezi ní a vlastí jsem měl poznat v křiklavých přechodech. Koncem roku 1916 odtáhla má divize do letní bitvy. Byla to pro nás první z následujících strašných materiálních bitev a udělala na nás, i když je to těžko popsatelné, dojem, že je to spíš peklo než válka. V týdny trvajících smrštích bubnové palby se německá fronta udržela, čas od času trochu potlačena, poté opět o něco postoupila, nikdy však nepovolila. 7. října 1916 jsem byl raněn. Šťastně jsem se dostal do zázemí a měl jsem být odtransportován do Německa. Uběhly již dva roky, co jsem neviděl vlast - za těchto okolností to byla celá věčnost. Už jsem si ani nedovedl představit jak vypadají Němci, kteří nejsou oblečení do uniformy. Když jsem v Hermies ležel ve sběrném lazaretu pro raněné, byl jsem skoro ohromen, když vedle mne ležícího vojáka oslovil hlas německé ženy, která zde pracovala jako zdravotní sestra. Po dvou letech poprvé takovýto hlas! Čím blíže se však vlak, který nás vezl do vlasti, blížil k hranici, tím neklidnější byl člověk ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa, kolem kterých jsme před dvěma lety coby mladí vojáci jeli na frontu: Brusel, ltwen, Ltich, a konečně jsme poznali první německý dům podle jeho vysokého štítu a jeho překrásného obchůdku. Domovina! V říjnu 1914 jsme hořeli bouřlivým zanícením, když jsme překračovali hranice, nyní vládlo ticho a dojetí. Každý byl šťastný, že ho osud nechal ještě jednou spatřit to, co tak těžce chránil svým životem, a každý se téměř styděl podívat se druhému do očí.

Téměř na výroční den mého odchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u Berlína. Jaký zvrat! Z bláta letních bojů do bílé postele této zázračné stavby! Člověk se zpočátku pomalu bál se pořádně natáhnout. Teprve pomalu jsem si zvykal na tento nový svět.

Bohužel byl však tento svět nový i v jiném ohledu. Frontový duch vojska se zde nezdál být hostem. Poprvé jsem zde zaslechl něco, co nebylo na frontě doposud známo: chlouba vlastní zbabělosti! Neboť to co člověk slýchával venku, všechny ty nadávky a kletby, nebylo nikdy žádnou výzvou k porušování povinností, nebo dokonce oslavováním strašpytlů. Ne! Zbabělec platil stále za zbabělce, a nic více, a opovržení, které jej postihlo, bylo vždy všeobecné, stejně jako obdiv skutečného hrdiny. Ale zde, v lazaretu, to dílem bylo zcela obráceně: bezcharakterní štváči měli nejvíc řečí a všemi prostředky se snažili ubohou výmluvností představovat pojetí poctivého vojáka coby směšné a naopak jako příklad vyzdvihovat bezcharakternost zbabělců. Jedna dvojice bídných pucfleků udávala tón především. Jeden z nich se vychloubal, jak si sám roztrhl ruku o ostnatý drát, jen aby se dostal do lazaretu, zdálo se, že i přes toto směšné zranění je zde již celou věčnost. Jak jen se pomocí tohoto podvodu mohl dostat do transportu do Německa. Tento zlomyslný frajer to však již přeháněl, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabělost jako projev nejvyšší odvahy srovnatelné s hrdinskou smrtí skutečného vojáka. Mnozí mlčky naslouchali, jiní odcházeli, někteří však i přisvědčovali. Mě se zvedal žaludek, avšak štváč byl v zařízení mlčky trpěn. Co se dalo dělat? Kdo to byl a čím byl, muselo vedení dobře vědět a také to i vědělo. Přesto se však nic nestalo.

Když jsem opět mohl normálně chodit, dostal jsem povolení jet do Berlína. Všude byla očividně obrovská bída. Miliónové město hladovělo. Nespokojenost byla veliká. V různých objektech navštěvovaných vojskem byla nálada stejná jako v lazaretu. Dělalo to zcela dojem, jakoby podobní pucfleci navštěvovali záměrně podobná místa, za účelem šíření svých názorů.

Mnohem, mnohem horší však byly okolnosti v samotném Mnichově! Když jsem byl po doléčení propuštěn z lazaretu a převeden do záložního bataliónu, zdálo se mi, že to město nepoznávám. Zloba, rozmrzelost a spílání, až už se člověk obrátil kamkoliv! U samotného z ložního bataliónu byla nálada pod psa. Zde spolupůsobilo neomalené jednáni s frontovými vojáky, strana starých instrukčních důstojníků, kteří ještě nebyli ani minutu v poli, a již z tohoto důvodu nemohli navázat správný vztah ke starým vojákům. Ti v sobě měli určité osobitosti, které byly vysvětlitelné službou na frontě, avšak velitelům z ložního bataliónu zůstávaly zcela nesrozumitelnými, zatímco důstojník, který se navrátil z fronty, těmto alespoň rozuměl. Ten byl také mezi mužstvem ve větší vážnosti, než jejich dočasný velitel. Ovšem nálada byla, na tomto zcela nezávisle, velice mizerná, tisk platil coby příznak "vyšší moudrosti", věčné vyčkávání však bylo znamením vnitřní ochablosti a omezenosti. Úřadovny byly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a každý Žid byl zapisovatelem. Byl jsem překvapen množstvím těchto bojovníků vyvoleného národa a nemohl jsem jinak, než je srovnat s jejich skromnými zástupci na frontě.

Ještě horší to bylo v hospodářství. Zde se stal židovský národ opravdu "nepostradatelným". Tento pavouk začal pomalu národu vysávat krev ze žil. Oklikou, prostřednictvím válečných společností bylo skoncováno s národním svobodným hospodářstvím. Byla zdůrazňována nutnost neomezené centralizace. Tak se skutečně již v roce 1916/17 nacházela skoro celá produkce pod kontrolou finančního židovstva.

Proti komu se však obracela nenávist lidu?

V té době jsem se zděšením spatřil přibližování okolnosti, které nebyly ve správný čas odvráceny, a které zákonitě musely vést ke zhrouceni.

Zatímco Žid okrádal celý národ a tlačil ho do svého područí, brojilo se proti Prusku. Stejně jako na frontě nebylo ani doma zasáhnuto shora proti jedovaté propagandě. Zdálo se, jako by nikdo netušil, že zhroucení Pruska nepřinese Bavorsku ještě dlouho žádny rozmach, ba naopak, že každý pád do propasti jednoho sebou přinese nezadržitelný úpadek druhého.

Toto počínání mi způsobilo nekonečný žal. Spatřoval jsem v něm pouze geniální trik Židů, který měl pouze od nich odpoutávat všeobecnou pozornost a strhávat ji na jiné. Zatímco se Bavoři a Prusové hádali, sbírali oběma pod nosem jejich existenci, zatímco v Bavorsku nadávali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a rozbili zároveň Prusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté hádavce v německém kmenu ani cítit, a byl jsem rád, že jsem se dostal zpět na frontu, na kterou jsem se okamžitě po mém příchodu do Mnichova opět přihlásil.

Začátkem března 1917 jsem se tak opět ocitl u svého regimentu. Koncem roku 1917 se zdál být překonán nejhlubší bod sklíčenosti ve vojsku. Celá armáda načerpala po zhroucení ruské fronty novou naději a čerstvou odvahu. Přesvědčení, že boj nyní přesto skončí německým vítězstvím, sílilo ve vojsku stále více. Byl opět slyšet zpěv a naříkavých vran bylo stále méně. Opět se objevila víra v budoucnost vlasti.

Zvláště zhroucení italské fronty na podzim 1917 přineslo kouzelný účinek, v tomto vítězství bylo možno spatřit důkaz možnosti průlomu fronty mimo ruské válečné dějiště. Velkolepá víra opět naplnila srdce miliónů a s vydechnuvší naději vstoupila s očekáváním do začátku roku 1918. Protivník byl očividně deprimován. Tuto zimu byl na frontě větší klid. Nastalo ticho před bouří.

Avšak zatímco se na frontě připravovaly poslední kroky ke konečnému ukončení věčného boje, na západní frontu se přesouvaly nekonečné transporty lidí a materiálu, a vojsko bylo cvičeno k obrovskému útoku, propukla v Německu největší lumpárna celé války. Německo nemělo zvítězit: v poslední hodině, kdy se vítězství již vyšívalo na německé vlajky, sáhlo se k prostředku, který se zdál být vhodným, jedním úderem zardousit v zárodku německý útok na začátku roku, a znemožnit tak vítězství: Byla zorganizována muniční stávka. Kdyby se zdařila, musela by se německá fronta zhroutit a přání, aby se vítězství tentokrát nepřišilo na německou vlajku, by se muselo naplnit. Fronta musela být při takovém nedostatku munice prolomena v několika týdnech, ofenzíva tím byla překažena, dohoda zachráněna, avšak mezinárodní kapitál se stal pánem Německa a bylo dosaženo vnitřních cílů marxistických podvodníků lidu. Rozbití národního hospodářství za účelem vybudováni nadvlády mezinárodního kapitálu - cíle, kterého bylo díky hlouposti a důvěřivosti na jedné straně a bezedné zbabělosti na straně druhé také dosaženo. Avšak muniční stávka neměla ve vztahu na vyhladovění fronty očekávaný účinek: stávka se zhroutila dříve, než mohl nedostatek munice odsoudit, tak jak bylo doplňováno, vojsko k zániku. Ale o to strašnější, hrůznější, horší byly morální škody, které tím byly napáchány!

Za prvé: Za co armáda bojovala, když si vlast vlastně vítězství vůbec nepřála? Pro koho byly ty ohromné oběti a strádání? Voják měl bojovat za vítězství, proti kterému vlast stávkuje!

Za druh‚ však: Jaký dojem se dělal na nepřítele? V zimě 1917/18 vyvstaly poprvé temné mraky na nebi spojeneckého světa. Téměř čtyři roky se brojilo proti německým hrdinům a nepodařilo se je srazit na kolena, přitom to ale byla pouze pavéza, kterou měli pouze volně k dispozici, zatímco mečem se museli ohánět k úderům napůl směrem na východ, a napůl na jih. Nyní byl konečně obr v zádech volný. Než se mu podařilo s konečnou platností zničit jednoho z nepřátel, vytekly potoky krve. Nyní měl k pavéze na západě přibýt také meč, a jelikož se nepříteli nepoštěstilo prolomit obranu, měl nyní jeho samotného zasáhnout zničující úder.

Báli se ho a strachovali se o vítězství. V Londýně a Paříži probíhalo jedno rokování za druhým. I sama nepřátelská propaganda to měla těžké, už to nebylo tak snadné dokazovat beznadějnost německého vítězství. To samé platilo na frontách, na kterých vládlo ospalé mlčení, i pro spojenecká vojska. Pány náhle přešla drzost. Také kolem nich se počala pomalu rozpínat příšerná záře. Jejich vnitřní postoj vůči německému vojáku se nyní změnil. Doposud pro ně platil jako hlupák určený k porážce, nyní však před nimi stál přemožitel jejich ruských spojenců. Omezení německé východní ofenzívy vyšlé z nouze se nyní zdálo být geniální taktikou. Tři roky byli tito Němci popuzováni proti Rusku, zpočátku zdánlivě bez toho nejmenšího úspěchu. Skoro se vysmívali těmto bezúčelným počátkům, když ruský kolos musel svou převahou lidského potenciálu zůstat vítězem. Německo mělo vykrvácet. A zdálo se, že skutečnost tyto naděje naplní.

Od září 1914, kdy se poprvé po bitvě u Tannenbergu začaly po silnicích a železnicích valit do Německa nekonečné hordy ruských zajatců, tento proud prakticky neutichal. Vždy za každou poraženou a rozdrcenou armádu povstala další nová. Nevyčerpatelně dávala obrovská říše carovi nové a nové vojáky a válce nové a nové oběti. Jak dlouho mohlo Německo v těchto závodech držet krok? Nepřijde jednoho dne okamžik, kdy po posledním německém vítězství nastoupí další ruské armády k nejposlednější bitvě? A co potom? Podle množství lidí by se vítězství snad dalo přisoudit Rusku, ale ono muselo přijít.

Nyní byly všechny tyto naděje ztraceny: spojenec, který na oltáři společných zájmů obětoval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachu před neúprosným útočníkem. Strach a hrůza se vkradly do srdcí doposud slepě důvěřivých vojáků. Obávali se nadcházejícího roku. Neboť nepodařilo-li se zvítězit na Německem dokud se jenom z části dokázali zastavit na západní frontě, jak se mohlo ještě nyní počítat s vítězstvím, když se celková síla hrozného hrdinského státu zdála seskupovat k útoku na západě?

Stíny jihozápadních tyrolských hor dávaly průchod skličující fantazii, až k Flandrám se mihotaly zamračené obličeje poraženého vojska Caderny, a víra ve vítězství ustupovala obavě z nadcházející porážky.

A tu - když už bylo za studených nocí slyšet burácení nastupujících útočných armád německého vojska a v úzkostlivých obavách se očekával nastávající soud, tu se z Německa zableskla pronikavě rudá záře, která ozářila i nejposlednější granátový kráter nepřátelské fronty: v okamžiku, kdy německé divize dostávaly poslední instrukce před mohutným útokem, rozpoutala se v Německu generální stávka.

Zpočátku svět oněměl. Potom se však nepřátelská propaganda vrhla spásně se nadechnuvší na tuto záchranu v hodině dvanácté. V momentě byl nalezen prostředek, který ve spojeneckém vojákovi opět zvedl klesající naději, opět nastolil možnost vítězství, a přeměnil úzkostlivé obavy nastávajících událostí v rozhodnou víru. Nyní se mohlo regimentům očekávajících německý útok vnutit přesvědčení o největší bitvě všech dob, kdy o konci této války nebylo rozhodnuto odvahou německého útoku, nýbrž výdrží jejich obrany. Němci nyní mohli dobývat tolik vítězství, kolik jich jen chtěli, v jejich vlasti stála u nástupu revoluce a ne vítězná armáda.

Anglické, francouzské a americké noviny začaly tuto víru vštěpovat do srdcí svých čtenářů, zatímco na frontě strhávala nekonečně šikovná propaganda oddíly. "Německo před revolucí! Vítězství spojenců je neodvratitelné! To byl nejlepší lék, jak pomoci kolísajícím Frantíkům a Tomíkům na nohy. Nyní mohli ještě jednou spustit pušky a kulomety a na místo v panickém strachu nastoupil odboj plný naděje."

Toto byl výsledek muniční stávky. Posiloval víru ve vítězství nepřátelských národů a odstraňoval ochromující zoufalství spojenecké fronty. Následkem toho zaplatilo tisíce německých vojáků životem. Původci této nejpodlejší zločinné stávky ale byli kandidáti na nejvyšší státní pozice revolučního Německa. Na německé straně sice zprvu mohla být zřetelná reakce tohoto činu zdánlivě překonána, na straně protivníka však tyto následky nezůstaly bez odezvy. Povstání zničilo beznadějnost armády, která již ztratila všechny naděje, a namísto toho se objevilo roztrpčení z boje o vítězství. Neboť když už se podařilo, byť jen několik málo měsíců, udržet západní frontu před německými útoky, muselo nyní dle lidského uváženi přijít vítězství. Parlamentní dohody však rozpoznaly budoucí možnosti a schválily neslýchané prostředky pro zvětšeni propagandy za účelem rozkladu Německa. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl účastnit prvních a také těch posledních dnů ofenzívy. Cítím to jako nejhroznější dojmy svého života, nejhroznější proto, neboť nyní naposledy, stejně jako v roce 1914, ztratil boj charakter obrany a převzal útočnou iniciativu. Celými zákopy a kryty německého vojska proběhlo ulehčující oddechnutí, když konečně po více než třech letech vyčkávání v nepřátelském pekle přišel den odplaty. Ještě jednou zajásali vítězné batalióny a poslední věnce nesmrtelných vavřínů byly zavěšeny na vlajky ohlašující vítězství. Ještě jednou zazněly písně vlasti, které se vznášely k nebi od nekonečných řad pochodujících oddílů a naposledy se přízeň vojska usmála na své nevděčné děti.

Uprostřed léta roku 1918 se na frontě rozprostíralo temné dusno. Vlast se hádala. O co? V jednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta. Válka se nyní stala beznadějnou, a pouze hlupák mohl věřit ve vítězství. Národ již neměl žádný zájem dále "vydržet". Zajímal ho více kapitál a monarchie - co přicházelo z vlasti, bylo projednáváno i na frontě. Na frontě byla zprvu pouze mírná odezva. Co nám bylo do všeobecného volebního práva? Bojovali jsme snad za to čtyři roky? Byl to hanebný žert podlých zločinců, tímto způsobem uloupit mrtvým hrdinům z jejich hrobů cíl války. Ve Flandrech nešly mladé regimenty vstříc smrti s výkřikem "ať žije všeobecné a tajné volební právo", nýbrž se zvoláním "Německo nadevšecko na světě." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl. Ti, kteří volali po volebnímu právu tam, kde by ho nyní chtěli vybojovat, také většinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickou partajní holotu. Tam, kde se tehdy nacházeli poctiví Němci, byli páni parlamentáři vidět pouze velmi zřídka, a pouze pokud zrovna vlastnili údy.

Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento nový válečný cíl pánů Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jen velmi málo vnímavá. Nikdo nerozuměl tomu, jak mohli najednou tito ulejváci vlastnit právo vyměřovat si pomocí vojska vládu ve státě.

Můj osobní názor byl od začátku zcela jasný: Do krajnosti jsem nenáviděl celou tu sebranku těchto bídných, národ podvádějících partajních holomků. Již dlouho mi bylo jasné, že se této chásce nejedná o blaho národa, nýbrž o plnění vlastních prázdných kapes. A to, že nyní byli připraveni pro to obětovat celý národ, a když to bude nutné, nechat zničit třeba i celé Německo, z nich v mých očích udělalo osoby zralé pro oprátku. Brát ohled na jejich přání, znamenalo obětovat zájmy pracujícího lidu ve prospěch počtu kapesních zlodějů, avšak splnit je se dalo pouze tehdy, byl-li člověk připraven vydat napospas celé Německo.

Takto však uvažovala stále ještě většina bojujícího vojska. Pouze z vlasti přicházející posily byly stále horší a horší, takže jejich příchod nebyl žádnou posilou, nýbrž znamenal oslabení bojové síly. Především mladé posily byly z větší části bezcenné. Často bylo jen těžko uvěřitelné, že toto jsou synové stejného národa, který vyslal své mladé do boje.

V srpnu a září nabýval rozkladný fenomén stále rychleji větších rozměrů, přesto se nepřátelské útoky ani v nejmenším nedaly srovnat s úděsností naších obranných bojů. Letní boje o Flandry proti tomu zůstávaly již jen hrůznou vzpomínkou.

Koncem září se má divize dostala potřetí na místo, které jsme dobyli jako mladý válečný regiment dobrovolníků. Jak vzpomínka! V říjnu 1914 jsme tam dostali křest ohněm. S láskou k vlasti v srdcích a s písní na rtech šel náš mladý regiment do bitvy jako k tanci. Nejdražší láhev se zde radostně obětovala ve víře, že vlasti bráníme její nezávislost a svobodu. V červenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto pro nás posvěcenou půdu. Vždy v ní dřímali ti nejlepší kamarádi, skoro ještě děti, kteří kdysi se zářivýma očima vběhli do osidel smrti pro svou jedinou drahou vlast! My staří, kteří jednou s regimentem vytáhli, jsme tu stáli v uctivém dojetí na tomto mlčenlivém místě "oddanosti a poslušnosti až za hrob". Toto místo, které náš regiment před třemi roky dobyl, měl nyní bránit v těžké obranné bitvě. Ve třítýdenní bubnové palbě se Angličané připravovali na velkou flanderskou ofenzívu. Tu se zdálo, že duchové zemřelých ožívají, regiment se zatínal ve špinavém bahně a zakousával se do jednotlivých děr a kráterů a nepovoloval a nevrávoral a stával se, jako již jednou na tomto místě, stále menším a tenčím, až 31.července 1917 konečně přišel očekávaný útok Angličanů.

Během prvních srpnových dnů jsme byli vystřídáni. Z regimentu zbylo pár rot: ty se potácely obalené blátem zpět, spíš podobni strašidlům, než lidem. Avšak kromě několika stovek metrů děr po granátech si Angličané přišli pouze pro smrt.

Nyní, na podzim roku 1918 jsme stáli potřetí na válečném půdě z roku 1914. Naše bývalé městečko odpočinku Comines se nyní stalo bojovým polem. Samozřejmě, i když bylo válečné území kolem stejná‚ lidé se změnili: nyní se i ve vojsku politikařilo. Jed z vlasti začal, tak jako jinde, působit i zde. Nejčerstvější posily však zklamaly na celé čáře - přišly z domova.

V noci z 13. Na 14. října začal na jižní frontě u Ypernu anglický plynový útok. Byl při něm použit žlutý kříž, jehož účinek, co se zkoušek na vlastním těle týče, nám byl doposud neznámý. Měl jsem to sám poznat ještě o této noci. Na vyvýšenině jižně od Wervicku jsme se již večer 13. října dostali do bubnové palby plynových granátů, což se větší či menší měrou pak opakovalo po celou noc. Již kolem půlnoci část z nás odpadla, mezi nimi i několik kamarádů navždy. Nad ránem zachvátila bolest i mne, po čtvrt hodině to bylo horší, a v sedm ráno jsem se klopýtavě s pálením v očích stáhl zpět, přičemž jsem s sebou vzal i své poslední hlášení z války. Již po několika hodinách se z očí staly žhoucí uhlíky, kolem mne se setmělo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomořansku, a tam jsem musel zažít - revoluci!

Něco neurčitého, avšak otravného leželo již dlouho ve vzduchu. Povídalo se, že se to během pár týdnů "spustí" - nedokázal jsem si však představit, co se tím pojmem má rozumět. V první řadě jsem přemýšlel o nějak‚ stávce, podobné té z kraje roku. Nepříznivé zprávy trvale přicházely od námořnictva, kde to údajně vřelo. Avšak i toto mi připadalo spíše jako výplod fantazie jednotlivých pucfleků, než záležitost širších mas. V samotném lazaretu hovořil skoro každý o snad již brzkém, blížícím se konci války, avšak s "okamžitým koncem" nepočítal nikdo. Noviny jsem číst nemohl. V listopadu se zvýšilo všeobecné napětí. A pak sem jednoho dne náhle a nenadále vpadlo neštěstí. Námořníci přijeli na nákladních vozech a snažili se vyvolat revoluci, pár židovských mladíčků bylo "vůdci" tohoto boje za "svobodu, krásu a úctu" naší lidské existence. Nikdo z nich nebyl na frontě. Oklikou přes takzvaný "kapavkový lazaret" byli tito tři orientálci vráceni vlasti. Nyní v ní rozvíjeli rudý hadr.

Mě se v té době vedlo už poněkud lépe. Vrtající bolest v očních důlcích povolila, dařilo se mi opět v hrubých obrysech pomalu rozlišovat své okolí. Vynořila se mi naděje, že opět budu vidět alespoň do té míry, že budu moci v budoucnu vykonávat nějaké zaměstnání. Samozřejmě, že bych ještě někdy mohl opět malovat, v to už jsem nedoufal. Tak jsem se právě nacházel na cestě zlepšení, když se stalo to nejhrůznější. Má první naděje byla, že by se u této velezrady mohlo jednat o více či méně místní záležitost. Pokoušel jsem se v tomto směru i utvrzovat několik kamarádů. Zvláště mí bavorští soudruzi v lazaretu tomuto byli přístupní. Nálada zde byla všelijaká, ovšem určitě ne "revoluční". Nedovedl jsem si představit, že by se toto šílenství dostalo i do Mnichova. Věrnost ctihodnému rodu Wittelsbachů mi přece jenom připadala pevnější, než vůle několika Židů. Proto jsem nemohl nic jiného, než věřit, že se jedná pouze o vzpouru námořníků, která bude v několika dnech poražena.

Uběhlo několik dní a přicházely stále hrozivější zprávy. To, co jsem považoval za místní záležitost, měla být všeobecná revoluce. K tomu přicházely potupně zprávy z fronty. Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo něco takového vůbec možné?

10. Listopadu přišel do lazaretu kněz, aby učinil krátký projev, nyní jsme se dozvěděli vše. Byl jsem až do krajnosti vzrušen a zúčastnil jsem se tohoto krátkého projevu. Starý, vážený pán vypadal, že je velmi roztřesen, když nám sděloval, že rod Hohenzollernů nesmí více nosit německou císařskou korunu, že z vlasti se stala, republika, že se musíme modlit k všemohoucímu, aby neodepřel požehnání tomuto zvratu, a aby náš lid v budoucích časech neopustil. Nemohl udělat zřejmě nic jiného, musel pár slovy vzpomenout královského rodu, chtěl ocenit jejich zásluhy v Pomořansku, v Prusku, ne, v celé německé vlasti, a - tu počal potichu vzlykat - v malém sále se snesla nejhlubší sklíčenost asi do všech srdcí, a myslím, že žádné oko se neubránilo slzám. Když se starý pán pokusil hovořit dále a počal nám sdělovat, že jsme nyní museli ukončit tu dlouhou válku, a že naše vlast nyní, když je válka prohraná a my se nyní odevzdáváme na milost vítězům, bude vystavena obrovskému útlaku, že příměří by mělo být přijímáno s důvěrou ve velkorysost našich dosavadních nepřátel - tu jsem to již nevydržel. Připadlo mi nemožné, abych tu zůstal ještě déle. Zatímco se mi kolem oči udělalo opět černě, dotápal a dovrávoral jsem zpět do ložnice, vrhl jsem se na své lůžko, a zahrabal jsem svou hořící hlavu do polštáře a dek.

Ode dne, kdy jsem stál nad matčiným hrobem jsem neplakal. I když se mne v mládí osud nemilosrdně tvrdě dotýkal, můj vzdor rostl. I když smrt během té dlouhé války odvedla z naších řad tolik milých kamarádů a přátel, připadalo by mi to skoro jako hřích naříkat si, vždyť zemřeli za Německo! A když konečně, ještě v posledních dnech na tom hrozném kolbišti, i mne samotného zasáhla plynová sprška a začala se zahryzávat do mých očí, a já jsem ze zděšení, že jsem navždy oslepl, málem začal klesat na mysli, tu se na mne obořil hlas mého svědomí: bídný ubožáku, chtěl by snad i naříkat, zatímco tisícům se vede stokrát hůře něž tobě? A tak jsem otupěle a mlčky snášel svůj osud. Ale nyní jsem to již nevydržel. Nyní jsem poprvé viděl, jak je veškeré osobní utrpení ničím, oproti neštěstí vlasti.

Všechno tedy bylo zbytečné. Zbytečné oběti a strádání, zbytečný hlad a žízeň, trvající mnohdy několik dlouhých měsíců, marné všechny ty hodiny, obestřené strachem ze smrti, během kterých jsme přesto konali svou povinnost, zbytečná smrt dvou miliónů, kteří padli. Neměly by se otevřít všechny hroby těch statisíců, kteří vytáhli do pole ve víře ve vlast, aby se již nikdy nevrátili? Neměly by se otevřít a vyslat do vlasti všichni ti němí, bahnem a krví obalení hrdinové, jako duchové odplaty, kteří odvedli největší oběti, kterou může muž na tomto světě přinést svému národu, který je tak potupně zradil? Za to padli vojáci v srpnu a září 1914, vytáhli za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku za svými kamarády? Padli za to tito sedmnáctiletí chlapci na flanderské půdě? Byl toto smysl obětí, které německé matky přinesly vlasti, když s bědoucím srdcem tehdy vyprovázely své milé hochy, aby je už nikdy nespatřily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní tlupa bídných zločinců pokoušela vztáhnout svou ruku na vlast? Vydržel snad proto německý voják všechna ta letní parna a sněhové bouře, hladovějící, žíznící a mrznoucí, unaven nocemi bez spánku a nekonečnými pochody? Proto ležel v pekle bubnové palby a v horečce plynových útoků, aniž by povolil, pamětlivý pouze své jediné povinnosti, ochránit svou vlast před vpádem nepřítele? Vskutku, i tito hrdinové si zasloužili náhrobek: "Poutníku, který dojdeš do Německa, sděl vlasti, že my tu ležíme, věrni vlasti a poslušní povinnosti".

A vlast ? Avšak - byla to pouze jediná oběť, kterou bylo potřeba zvážit? Bylo toho minulé Německo vůbec hodno? Nebyl to také závazek vůči vlastní historii? Byli jsme vůbec hodni, vztahovat na sebe slávu vlastní historie? Jak však byl tento čin předložen k ospravedlnění budoucnosti?

Bídní a zchátralí zločinci! Čím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s touto příšernou událostí, tím víc mne na čele sžíral stud a hanba z revolty. Čím byla bolest v očích proti tomuto hoři? To, co následovalo, byly strašné dny a ještě příšernější noci, - věděl jsem, že je vše ztraceno. Doufat v milost nepřítele mohl leda tak šílenec nebo - lhář a zločinec. Během těchto nocí ve mně vzrůstala nenávist, nenávist proti původcům tohoto činu.

V následujících dnech jsem si také uvědomil svůj úděl. Nyní jsem se musel vysmívat myšlenkám o mé bídné budoucnosti, které mi ještě před nedávnem přinášely tolik trpkých starosti. Nebylo to směšné, chtít v tuto hodinu stavět domy na takových základech? Konečně mi také bylo jasné, že přišlo to, čeho jsem se tak často obával, a co jsem si nikdy nechtěl připustit.

Císař Wilhelm II. jako první německý císař nastavil nepřátelským vůdcům ruku k usmířeni, aniž by tušil, že lotři nemají žádnou čest. Se Židem nelze uzavírat smlouvy, u něj platí pouze tvrdé buď a nebo. Rozhodl jsem se - stanu se politikem.