5. Světová válka

Jako mladého větroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem se narodil právě v takové době, která bude stavět chrámy slávy zřejmě jenom kramářům a státním úředníkům. Vlny dějinných událostí, jak se mi zdálo, se již utišily, takže budoucnost bude patrně náležet jenom "mírovému soutěžení národů", to znamená poklidnému vzájemnému podváděni se s vyloučením násilných metod obrany. Jednotlivé státy začaly vyrovnávat úroveň jednotlivých podniků, které si navzájem hrabaly půdu pod nohama, přetahovaly si navzájem zákazníky a zakázky, pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého a nevinného křiku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, měl jednou (podle všeobecného doporučení) změnit svět na jediný velký obchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů a bezvýznamných správních úředníků, aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Angličané, správní úředníky Němci, zatímco Židé by se museli obětovat jako majitelé, poněvadž podle vlastního doznání ještě nikdy nic nevydělali, jenom věčně "platili" a kromě toho ovládají většinu jazyků.

Proč jsem se nemohl narodit o sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještě skutečně za něco stál i bez "obchodu". Mrzutě jsem přemýšlel o své, jak mi připadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a pořádku", jak se rýsovala přede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný "pacifista" a všechny výchovné pokusy v tomto směru nevedly k ničemu.

Búrská válka mi připadala jako blýskání na lepší časy. Číhal jsem každý den na noviny, hltal jsem depeše a zprávy a byl jsem šťasten, že alespoň z dálky mohu být svědkem hrdinského boje.

Rusko-japonská válka mne zastihla už podstatně zralejšího a pozornějšího. Už tenkrát jsem se z nacionálních důvodu postavil okamžitě na stranu Japonců a stranil jim při výměnách názorů. V porážce Rusů jsem spatřoval porážku rakouského slovanstva.

Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé chřadnutí, pociťoval jsem nyní jako klid před bouří. Už za mého vídeňského pobytu leželo nad Balkánem šedivé dusno, jež bývá předzvěstí orkánu, občas zablýsklo jasné světélko, ale zase se rychle ztratilo v nepřirozené temnotě. Pak ale přišla Balkánská válka a s ní se přehnal první poryv větru přes znervóznělou Evropu. Nastalý čas ležel na lidech jako těžký balvan a pálil jako tropický žár, přičemž věčná starost a pocit blížící se katastrofy se staly nakonec touhou: až už dá nebe konečně volný průběh osudu, jež stejně nelze odvrátit. A tu udeřil na zem první mohutný blesk: rozpoutala se bouře a do hřmění nebes se mísilo dunění děl světové války.

Když došla do Mnichova zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda (seděl jsem právě doma a poslouchal nepřesné vyprávěni průběhu tohoto činu), měl jsem nejdříve starost, jestli kulky nepocházely z pistole německých studentů, kteří v rozhořčení nad stálým poslovanšťováním státu následníkem trůnu chtěli osvobodit německý národ od tohoto vnitřního nepřítele. Co by v tomto případě následovalo, můžeme si dobře představit: nová vlna pronásledování, jež by teď bylo před celým světem "ospravedlněno" a "zdůvodněno". Když jsem se však hned poté slyšel jména domnělých pachatelů a četl, že jsou to Srbové, začala se mě zmocňovat tichá hrůza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Největší přítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v posledních letech průběžně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou už nikdo nemůže zastavit.

Neprávem dnes zahrnujeme výčitkami vídeňskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta. Žádná jiná mocnost na světě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla jednat jinak. Rakousko mělo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelného nepřítele, který ve stále kratších intervalech monarchii znepokojoval, nepolevoval, až by se nakonec dočkal výhodného okamžiku ke zničení této říše. Byl důvod k obavám, že tato skutečnost se dostaví nejpozději se smrtí starého císaře, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavit se na vážný odpor. Celý stát se v posledních letech držel jen díky osobě Františka Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztělesnění říše by pociťovaly široké masy jako předzvěst smrti říše samé. Patřilo k nejmazanějším kouskům především slovanské politiky budit zdáni, že rakouský stát vděčí za svou existenci pouze báječnému a zcela ojedinělému státnickému umění tohoto monarchy, byla to lichotka, která působila zejména v Hofburgu velmi dobře, ačkoliv ani v nejmenším neodpovídala skutečným zásluhám tohoto císaře. Osten, skrytý v této chvále, nechtěl nikdo vidět. Neviděli, nebo snad už ani nechtěli vidět, že čím více stojí monarchie na velkém panovnickém umění, tohoto jak se říkalo "nejmoudřejšího monarchy všech dob", tím horší bude situace, až jednoho dne zaklepe osud na dveře, aby si vybral svůj tribut.

Bylo Rakousko bez starého císaře vůbec myslitelné? Neopakovala by se tragédie, jež kdysi postihla Marií Terezii? Skutečně se křivdí vídeňským vládním kruhům, když se jim vyčítá, že nabádali k válce, které se snad přece jen dalo zabránit? Válce se zabránit nedalo, nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddálena. Neboť v tom právě spočívala kletba německé a rozhodně i rakouské diplomacie, že se vždy snažily oddálit nevyhnutelné zúčtování, až nakonec bylo nezbytné udeřit v nejméně výhodnou hodinu. Můžeme si být jisti, že opětovný pokus o zachránění míru by přivodil válku v době ještě méně vhodné.

Kdo tuto válku nechtěl, měl mít odvahu nést také důsledky. Důsledkem ale v tomto případě muselo být obětování Rakouska. Válka by přišla stejně, avšak nikoliv jako boj všech proti nám, nýbrž v podobě trhání habsburské monarchie. Přitom bylo nutné se rozhodnout: zúčastnit se nebo pouze přihlížet a s prázdnýma rukama dát průběh osudu. Právě ti, kteří dnes nejvíce zlořečí začátku války a soudí nejmoudřeji, osudově a neblaze pomáhali tomu, abychom se do války dostali.

Sociální demokracie praktikovala po desetiletí darebácké válečné štvaní proti Rusku, zatímco politický střed nejvíce udělal z náboženských hledisek rakouský stát ústředním bodem německé politiky. Teď jsme museli nést důsledky této politiky. Co přišlo, přijít muselo a nebylo vyhnutí za žádných okolností. Vinou německé vlády bylo to, že kvůli udržení míru propásla vhodný čas k útoku, zapletla se do spojenectví za udrženi světového míru a tak se nakonec stala oběti světové koalice, která proti snaze udržet světový mír postavila rozhodnost vést světovou válku.

Kdyby Rakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnější formu, nic už by to na situaci nezměnilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu. Protože v očích mas byl tón ultimáta příliš ohleduplný, málo brutální a vůbec nezašel příliš daleko. Kdo se to snaží dnes zapřít, je buď zapomnětlivec nebo vědomy lhář.

Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.

Jen tak lze pochopit, že se k tomuto nejtěžšímu zápasu dobrovolně přihlásilo pod korouhev více než dva milióny německých mužů a mladíků, ochotni bránit ji do poslední kapky krve.

Mě se zdály tehdejší hodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mládí. Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl přemožen bouřlivým nadšením, klesl na kolena a děkoval z hloubi srdce nebi, že mi dopřálo to štěstí žít v této době. Propukl dosud nejmohutnější boj za svobodu, jaký svět ještě neviděl, neboť jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas přesvědčení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž o bytí a nebytí německého národa. Naposledy na dlouhou dobu viděl národ svoji budoucnost jasnozřivě. Hned na začátku obrovského zápasu pronikl do opojení a mocného nadšení nutný vážný tón, neboť ono poznání udělalo z národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velmi namístě, neboť nikdo tehdy neměl ani nejmenší představu o tom, jak dlouhý bude započatý boj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zase doma a pokračovat opět v mírové práci.

Co si člověk přeje, v to doufá a věří. Drtivou většinu národa už dávno omrzel ten stav věčné nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už nevěřil v mírové urovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž všichni doufali v konečné vypořádání. K těmto miliónům jsem patřil i já.

Jakmile vešla v Mnichově ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlavě dvě myšlenky: zaprvé, že válka teď bude konečně nevyhnutelná, a dále, že habsburský stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, neboť nejvíce jsem se obával toho, že Německo by se mohlo právě díky tomuto spojenectví dostat do konfliktu, k němuž by ale Rakousko nedalo přímý podnět, přičemž rakouský stát by z vnitropolitických důvodu neměl sílu rozhodnout se a stát za svým spojencem. Neboť slovanská většina v monarchii by okamžitě začala takový úmysl sabotovat a raději by rozbila celý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc. Nyní však bylo toto nebezpečí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, ať chtěl či nechtěl.

Můj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko kvůli nějakému srbskému zadostiučinění, nýbrž Německo za svou podstatu, za německý národ a jeho bytí či nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku až po Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit. Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkých národů a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocný útulek míru a kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.

Měl jsem jako hoch a mladý muž přání, abych mohl alespoň jednou dosvědčit svými činy, že národní nadšení není pro mne prázdným slovem. Tak jako miliónům ostatních přetékalo mé srdce hrdým štěstím, že se mohu konečně zbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak často "Německo nade všechno" a volal z plna hrdla "Heil!", že mi připadalo téměř jako dodatečně udělená milost, moci nyní vstoupit před boží soud věčného soudce jako svědek a osvědčit pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevně odhodlán, že v případě války - která se mi zdála nevyhnutelné - tak či onak opustím ihned své knihy. Stejně tak jsem věděl, že moje místo bude tam, kam mne pošle můj vnitřní hlas.

Především z politických důvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale přirozenější než to, že nyní, když začínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením. Nechtěl jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem připraven kdykoliv zemřít pro svůj národ a pro říši, jež jej ztělesňovala.

Dne 3. srpna jsem podal žádost Jeho Veličenstvu Ludvíkovi III. s prosbou, abych směl vstoupit do nějakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když jsem už příštího dne obdržel vyřízení své žádosti s výzvou, abych se hlásil u jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vděčnost neznala mezí. O několik dní později jsem už nosil kabát, který jsem svlékl až téměř po šesti letech.

Také jako pro každého Němce, začala i pro mne nezapomenutelná a největší doba mého pozemského života. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo všechno ostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím právě v těchto dnech desátého výročí velkých událostí na ony týdny, kdy začínal hrdinský boj našeho lidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu směl zúčastnit. Jako by to bylo včera. Jediná starost mne trápila v té době, stejně jako mnoho jiných, zda nepřijedeme na frontu pozdě. To jediné mi nedávalo klidu. Každé vítězné jásání nad hrdinským činem tajilo v sobě kapku hořkosti, zdálo se mi totiž, že s každým novým vítězstvím je nebezpečí opožděného příchodu větší. Konečně přišel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plnění naší povinnosti. Poprvé jsem cestou na západ spatřil Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním směrem, abychom bránili řeku všech řek před chamtivostí odvěkého nepřítele. Když na nás pod něžným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazněla z celého nekonečně dlouhého transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mně se málem rozskočilo srdce.

Potom přichází vlhká a chladná noc ve Flandrech, mlčky pochodujeme a když se začíná z mlhy vylupovat den, zasyčí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrým práskáním vrhá proti nám mezi naše řady malé kulky, bičující mokrou zem, ale dřív než se malé obláčky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdel vstříc poslu smrti pevné "hurá". Pak to ale začne práskat a dunět, zpívat a výt a každého to teď táhne s horečnýma očima kupředu, stále rychleji, přes řepné pole a křoviny, až konečně dojde k boji muž proti muži. Zdálky k nám doléhají zvuky písně a jsou stále blíže, přeskakují od kompanie ke kompanii a v tom, když smrt právě pilně zamířila do naších řad, dostala se píseň i k nám a my ji dávali dál: "Deutschland , Deutschland über alles, über alles in der Welt!" Po čtyřech dnech jsme se vraceli. Krok byl teď jiný. I sedmnáctiletí chlapci se podobali mužům. Dobrovolníci regimentu se snad ještě ani nenaučili pořádně bojovat, ale umírat uměli jako staří vojáci. To byl začátek.

A tak to šlo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky však nastoupila hrůza. Nadšení zvolna vychladlo a jásot byl dušen strachem ze smrti. Přišel čas, kdy každý musel vybojovat svůj boj mezi pudem sebezáchovy a vědomím povinnosti. Ani já jsem nezůstal ušetřen tohoto boje. Vždycky, když smrt byla na lovu, pokoušelo se něco neurčitého ve mně revoltovat, snažilo se to představit se slabému tělu jako rozum, ale byla to jen zbabělost, která se v přestrojeni pokoušela zmocnit se jednotlivce. Nastávalo velké tahání a varování a často rozhodl jen poslední zbytek svědomí. Čím byl ale tento hlas zřetelnější, čím hlasitěji a dotíravěji lákal, tím tvrdší byl můj odpor až konečně po dlouhém vnitřním zápase zvítězil smysl pro povinnost. Už v zimě 1915/1916 byl u mne tento boj rozhodnut. Vůle se stala konečně absolutním pánem. Jestliže jsem v prvních dnech mohl útočit s jásotem a smíchem, teď jsem byl klidný a rozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud přikročit k posledním zkouškám, aniž mi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válečného dobrovolníka se stal starý voják. Tato změna proběhla v celé armádě. Z nekonečných bojů vyšla zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouři, bylo zlomeno. Teprve teď mohla být tato armáda hodnocena. Po dvou třech letech, během nichž jsme byli vrháni z jedné bitvy do druhé, bojujíce stále proti číselné přesile i převaze zbraní, trpíce hladem, teď přišel čas zkoušet kvalitu této armády.

Uplyne tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul německou armádu ze světové války. Ze závoje minulosti se vynoří železná fronta šedivých ocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. A pokud budou žít Němci, uvědomí si, že toto byli kdysi synové jejich národa.

Byl jsem tehdy voják a nechtěl jsem politizovat. Nebyl zde na to ani čas. Avšak ještě dnes jsem přesvědčen, že poslední vozka prokázal vlasti cennější služby než i ten první, řekněme "poslanec". Nikdy jsem nenáviděl tyto žvanily víc, než v této době, kdy každý pořádný chlap, pokud měl co říct, křičel to nepříteli do tváře, nebo zanechal svou vyřídilku doma a konal někde mlčky svoji povinnost. Ano, nenáviděl jsem tenkrát všechny ty "politický" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvořen parlamentní lopatový batalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by či dokonce nepoškozovali slušné lidi.

Nechtěl jsem tehdy vědět o politice, avšak nemohl jsem jinak, než zaujmout stanovisko k určitým jevům, které se týkaly celého národa a zvláště nás vojáků. Dvě věci to byly, které mě v nitru rozčilovaly a které jsem považoval za škodlivé. Už po prvních zprávách o vítězství začal jistý tisk pomalu a snad pro někoho zpočátku neznatelně kapat pelyněk do všeobecného nadšení. Dělo se tak pod maskou shovívavosti a dobrého mínění a dokonce s určitou starostlivostí. Byly pochybnosti tykající se přílišné velkoleposti oslav vítězství. Byly tu obavy, že to v této formě není důstojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Neboť statečnost a hrdinství německého vojáka je přece něco docela samozřejmého, takže se nemá člověk nechat strhávat k takovým projevům nadšení - už kvůli cizině, které prý je sympatičtější více tichá a důstojná forma radosti než nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. A konečně my Němci jsme neměli zapomínat na to, že válka nebyla našim záměrem, a proto se nemusíme stydět přiznat otevřeně a mužně, že jsme kdykoli připraveni přispět svým dílem ke smířeni lidstva. Proto by prý nebylo moudré znevážit čistotu činů naší armády příliš velkým křikem jelikož ostatní svět by neměl pro toto pochopení. Nic není více obdivováno než skromnost, s níž skutečny hrdina své činy tiše a skromně - zapomene, neboť k tomuto to všechno směřovalo. Místo toho, aby takového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a oběsili na vysokém kůlu, aby pisálek neurážel estetické cítění oslavujícího národa, začali skutečně vystupovat proti nevhodnému druhu vítězného jásání. Neměli ani tušeni, že jednou potlačené nadšení nelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojení a musí být v tomto stavu udržováno. Jak ale obstát bez síly nadšeni v boji, jež podle lidského soudu klade na duševní vlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku širokých mas až příliš dobře, abych nevěděl, že touto "estetickou vznešeností" nelze šířit oheň nutný k tomu, aby železo zůstalo žhavé. Podle mne to byli blázni, když nedělali nic pro to, aby stupňovali nadšení lidu a bylo nepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili.

Další co mně rozčilovalo, byl způsob, jež byl považován za vhodný k vypořádání se s marxismem. V mých očích to pouze dokazovalo, že o tomto moru neměli nejmenší ponětí. Zdálo se, že vážně věří tomu, že marxismus přiměli ke zdrženlivosti ujišťováním, že v této době nehrají politické strany žádnou roli. Nechápali, že se nejedná o žádnou stranu nýbrž o učení, jež ve svých důsledcích musí vést ke zničení veškerého lidstva, poněvadž toto se na univerzitách, kde bylo plno Židů, neučilo. Příliš mnoho našich vyšších úředníků, vychovaných v hloupé domýšlivosti, neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a učit se něco, co právě nepatřilo do učební látky jejich vysoké školy. Obrovské přeměny míjejí tyto "hlavy"' beze stopy, pročež také státní instituce pokulhávají za soukromými. Všeobecně pro ně platí lidové přísloví: "Co sedlák nezná, to nežere". Nečetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.

Byl to nesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914 německého dělníka s marxismem. Německý dělník se tehdy vymanil z objetí této jedovaté nákazy, neboť jinak by nikdy nemohl k boji vůbec nastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domnění, že marxismus se nyní stal "národní". Tento záblesk ducha svědčí o tom, že v oněch dlouhých letech nikdo z oněch úředníků "řídících stát" nepovažoval za účelné studovat podstatu tohoto učení, neboť jinak by jim sotva unikl takový nesmysl.

Marxismus, jehož konečným cílem je a zůstává zničení všech nežidovských národních států, viděl ke své hrůze, že v červencových dnech roku 1914 německé dělnictvo, jež se domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se postavilo do služeb své vlasti. V několika dnech se rozptýlila pára tohoto hanebného podvádění lidu a židovská vůdcovská chátra tu stála náhle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného šedesát let masám do hlav. Byl to zlý okamžik pro ty, kteří podváděli dělnictvo německého národa. Jakmile však vůdcové rozpoznali hrozící nebezpečí, zamaskovali se lží a drze předstírali i oni národní nadšení.

Teď by byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému společenství židovských travičů německého národa. Teď se s nimi měl udělat krátký proces, bez ohledu na případný pokřik a nářky. V srpnu roku 1914 vymizely naráz z hlav německého dělnictva zmatené poučky o mezinárodní solidaritě a místo toho začaly o několik týdnů později americké šrapnely přinášet požehnání bratrství na helmy pochodových kolon. Nyní, když německý dělník našel cestu zpět ke svému národu, bylo povinností starostlivé vlády nemilosrdně vyhladit jeho štváče proti vlastnímu národu. Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoň vyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Veličenstvo císař sám ruku těmto zločincům a dal tak lstivým úkladným vrahům národa pardon a možnost vnitřního klidu. Teď mohl had opět působit, opatrněji než předtím, ale tím nebezpečněji. Zatímco čestní lidé snili o hradním míru, organizovali tito křivopřísežní zločinci revoluci. Skutečnost, že se tenkrát rozhodli k tak příšerné polovičatosti, mne vnitřně velice znepokojovalo, avšak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani já nepovažoval za možné.

Co bylo třeba učinit? Posadit vůdce celého hnutí ihned za mříže, udělat jim proces, aby je měl národ z krku. Bylo třeba bezohledně nasadit vojenské mocenské prostředky k vyhubení této morové nákazy. Strany měly být zrušeny, Říšský sněm bylo třeba přivést k rozumu případně i bajonety, nejlépe však ihned rozpustit. Jako dnešní republika ruší politické strany, měly být zrušeny už tehdy, neboť důvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hře přece bylo bytí či nebytí národa!

Samozřejmě, že vyvstává otázka: je vůbec možné duchovní ideje vymýtit mečem? Lze bojovat hrubým násilím proti "světovým názorům"? Tuto otázku jsem si častěji kladl už tehdy.

Při promýšlení analogických příkladů, jež lze nalézt v historii zejména na religiózním podkladě, vyplyne následující základní poznatek: Představy a ideje, ale i hnutí s určitými duchovními základy, ať už jsou tyto nesprávné či nikoliv, lze od určitého okamžiku jejich existence zlomit technickými mocenskými prostředky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbraně samy nositeli nové plamenné myšlenky, ideje nebo světového názoru. Užití násilí bez předpokladu hnací síly nějaké základní duchovní představy nemůže vést ke zničení ideje a jejího šíření, leda formou naprostého vyhubení i toho posledního jejího nositele a zničení poslední tradice. To však znamená většinou vyřazení takového státního tělesa z oblasti mocensko-politického významu, a to často na velmi dlouhou dobu, někdy i navždy. Neboť taková krvavá oběť postihne, jak víme ze zkušenosti, lepší část národa, protože každé pronásledování bez duchovního předpokladu se jeví jako morálně neoprávněné a právě hodnotnou část národa vybičuje k protestu, jež se projeví převzetím duchovního obsahu hnutí nespravedlivě pronásledovaného. Dochází k tomu namnoze prostě z opozice proti pokusu o zničení nějaké ideje brutální silou.

V tomto případě vzrůstá počet vnitřních sympatizantů tou měrou, jak se stupňuje pronásledování. Proto je absolutní vymýcení nového učení možné jen cestou natolik rozsáhlé a stále se stupňující likvidace, že nakonec dotyčný národ nebo i stát přijde vůbec o všechnu skutečně cennou krev. Vždycky však bude celý tento postup od počátku marný, jestliže učení, které má být vymýceno, již překročilo určitý malý kruh stoupenců.

I zde, jako při každém růstu, existuje v dětském období nejlepší možnost vymýcení určitého učení, zatímco s postupujícím věkem roste i síla odporu a teprve s přicházející slabostí stáří ustupuje i když jinou formou a z jiných důvodu. Ve skutečnosti však vedou téměř všechny pokusy o vymýceni nějakého učení a jeho organizačního působení použitím síly bez duchovní základny k neúspěchům, nezřídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a to z následujícího důvodu: Nejdůležitějším předpokladem pro způsob boje zbraněmi otevřeného násilí je vytrvalost. To znamená, že možnost úspěchu spočívá pouze v trvale stejnoměrném používání metod k potlačení určitého učení apod. Pokud ale dojde ke kolísání mezi násilím a shovívavostí, pronásledované učení se bude nejen neustále regenerovat, ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové hodnoty tím, že po opadnutí vlny útlaku mu rozhořčení nad utrpením přivede nové stoupence, přičemž ti již existující budou na něm trvat s ještě větším vzdorem a nenávistí než předtím a dokonce i odpadlíci se budou k němu pokoušet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepřetržitě stejnoměrném používání násilí spočívá hlavní předpoklad úspěchu. Taková vytrvalost je však vždy výsledek určitého duševního přesvědčení. Každé násilí, jež nepramení z pevného duševního základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mu stabilita, jež může vyvěrat pouze ze světového názoru. Je výsledkem energie a brutální rozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však změnám osobnosti, její podstaty a síly. K tomu přistupuje ještě další věc: Každý světový názor, ať už náboženský či politický - zde je hranice často těžko stanovitelná - bojuje zničení ideového světa protivníka, ale především za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento boj více útočný než obranný. Ve výhodě je již při stanovení cíle, neboť tento cíl představuje vítězství vlastní ideje, zatímco naopak je velice těžké určit, kdy je možné cíl zničení nepřátelského učení považovat za dosažený a zajištěný. Už z tohoto důvodu bude útok světového názoru plánovitější i mohutnější, že obrana před nim, jako všude tak i zde náleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv obraně. Boj proti duchovní síle násilnými prostředky je však obranou jen tak dlouho, dokud nevystoupí meč sám jako nositel, hlasatel a šiřitel nového duchovního učení. Můžeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nějakého světového názoru mocenskými prostředky je nakonec neúspěšný, pokud tento boj nemá podobu zápasu o prosazení nějakého nového duchovního učení. Pouze v případě zápasu dvou světových názorů může brutální násilí, používané soustavně a bezohledně, napomoci k vítězství té straně, kterou podporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také důvodem toho, proč i Bismarckovo protisocialistické zákonodárství neuspělo a ani uspět nemohlo. Neboť zde chyběla platforma nového světového názoru, za jehož prosazení by byl zápas veden. Nebo že by žvásty o takzvané "státní autoritě" nebo o "klidu a pořádku" mohly být základem pro duchovní podnět k boji na život a smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom příslovečná moudrost vyšších ministerských úředníků.

Jelikož neexistovala skutečná duchovní nositelka tohoto zápasu, musel Bismarck prosazování svých protisocialistických zákonů svěřit instituci, která sama byla výplodem marxistického způsobu myšlení. Tím, že "železný kancléř'" svěřil svůj boj proti marxismu blahovůli občanské demokracie, udělal kozla zahradníkem. To všechno ale bylo nutný důsledek absence zásadního, marxismu protichůdného nového světového názoru, jenž by se prosazoval s bouřlivou dobyvatelskou vůlí. Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen těžké zklamání.

Byly poměry během světové války nebo na jejím počátku jiné? Bohužel nikoliv.

Čím více jsem se zabýval myšlenkou změny postoje vlád k sociální demokracii jako ztělesnění marxismu, tím více jsem postrádal nějakou použitelnou náhradu tohoto učení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby byla sociální demokracie zničena? Neexistovalo žádné hnutí, od nějž by se dalo očekávat, že se mu podaří absorbovat masy dělníků, kteří ztratili své vůdce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, že internacionální fanatik, jež ztratil svou třídní stranu, okamžitě vstoupí do nějaké občanské strany, tedy do nové třídní organizace. Neboť i když je to nejrůznějším organizacím nepříjemné, nelze popřít skutečnost, že občanským politikům se jeví třídní rozdělení většinou docela samozřejmé, pokud toto nezačne působit politicky v jejich neprospěch. Zapírání této skutečnosti je důkazem nejen drzosti, ale i hlouposti těchto lhářů.

Je třeba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupější než jsou. V politických záležitostech rozhoduje nezřídka lépe cit než rozum. Avšak názor, že dostatečným důkazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupý internacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutečnost, že pacifistická demokracie je neméně šílená, ačkoliv její nositelé téměř výhradně pocházejí z řad měšťanstva. Pokud milióny občanů každé ráno nábožně vzývají svůj židovský demokratický tisk, nepřísluší těmto pánům vtipkovat o hlouposti sociálnědemokratického "soudruha", který polyká totéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou případech je jeho producentem jeden a tentýž Žid. Je třeba se také vyvarovat zapírání věcí, které existují. Nelze popřít skutečnost, že se v otázce tříd nejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvit zejména před volbami. Stavovské cítění velké části našeho lidu a stejně tak malá vážnost manuální práce jsou skutečnosti, jež nejsou výplody fantazie nějakého náměsíčníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlení naší takzvané inteligence je skutečnost, že právě v těchto kruzích se nechápe, že je třeba bránit se rozrůstání marxistického moru, přičemž inteligence není v tomto směru schopna získávat zpět ztracené pozice.

Občanské strany, jež se samy tak označují, nebudou nikdy schopny integrovat do svého tábora "proletářské" masy, neboť se jedná o dva protichůdné světy, jež jsou částečně přirozeně a částečně uměle odděleny, a jejichž vzájemný vztah může být jedině boj. V něm zvítězí ten mladší - a to by byl marxismus.

Ve skutečnosti byl boj proti sociální demokracii v roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trval tento stav při absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dříve před válkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do některé existující politické strany. Událostmi světové války jsem byl v tomto názoru ještě posílen, přičemž rozhodující byla právě ona evidentní nemožnost zahájit bezohledný boj proti sociální demokracii, neboť neexistovalo hnutí, jež by bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamarádů jsem o tom často hovořil. Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budu později politicky angažovat. To bylo podnětem k tomu, že jsem v užším kruhu svých přátel říkal, že po válce chci vedle svého povolání působit jako politický řečník. Myslel jsem to vážně.