4. Mnichov

Na jaře 1912 jsem přišel definitivně do Mnichova. Toto město jsem znal tak dobře, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Mělo to opodstatnění v mém studiu, jež mě na každém kroku upozorňovalo na tuto metropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná Německo a především nezná německé umění.

Každopádně byla tato předválečná doba nejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě. Můj výdělek byl stále ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, čili abych si mohl dovolit další studium. Byl jsem přesvědčen, že jednou přece jen dosáhnu svého cíle, který jsem si vytýčil. To mi pomáhalo snášet celkem lehce všechny ostatní malé starosti všedního dne.

K tomu ovšem přistupovala moje vnitřní láska, která se mne zmocnila téměř od prvních okamžiků pobytu v tomto městě, láska větší než ke kterémukoliv jinému mě známému místu: německé město! Jaký rozdíl oproti Vídni. Dělalo se mi špatně, když jsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ještě dialekt mně mnohem bližší, který mi připomínal zejména ve styku s Dolnobavoráky dobu mého mládí. Bylo tu tisíce věcí jež mi byly vnitřně milé a drahé. Nejvíce mě ale přitahovalo nádherné spojení prapůvodní síly a jemného uměleckého pocitu, tato originální linie od Dvorního pivovaru k náměstí Odeon, od říjnových slavností piva ke Staré pinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto městě víc než na kterémkoliv jiném místě na tomto světě je dáno tím, že je a zůstane nerozlučně spjato s vývojem mého vlastního života, že se mi tehdy dostalo štěstí skutečné vnitřní spokojenosti, připisuji kouzlu Wittelsbašské rezidence, která působí nejen na každého, kdo je nadán počtářským rozumem, ale i na lidi citlivé mysli.

Kromě zaměstnání mne přitahovalo i zde studium aktuálních politických událostí, zejména z oblasti zahraniční politiky. Dospěl jsem k tomu oklikou přes německou politiku spojeneckých svazků, kterou jsem již ve svém rakouském období považoval za naprosto nesprávnou. Každopádně ve Vídni mi byl ještě celý rozsah tohoto sebeklamu Německa nejasný. Byl jsem tehdy nakloněn věřit, nebo jsem si to jen namlouval, že se v Berlíně snad již ví, jak slabý a málo spolehlivý spojenec Rakousko ve skutečnosti je, ale že z více méně tajemných důvodu se o tom nemluví, to aby se posílila politika spojeneckých svazků, kterou kdysi založil sám Bismarck a jejíž náhlé přerušení by mohlo být nežádoucí už proto, aby se nepolekala číhající cizina či neznepokojili vlastní měšťáci.

Ovšem společenský styk, především s lidem, mne k mé hrůze brzy přesvědčil o tom, že moje domněnka byla nesprávná . K svému úžasu jsem zjišťoval, že o podstatě habsburské monarchie neměly zdání ani jinak dobře informované kruhy. Právě lid žil v iluzi, že toto spojenectví lze považovat za seriózní sílu, která se v hodině nouze rozhodně osvědčí. Lidové masy považovaly monarchii vždy za "německý" stát a doufaly, že se na ni lze spolehnout. Lidé mysleli, že sílu lze poměřovat milióny obyvatel asi jako v Německu a úplně zapomínali, že Rakousko za prvé už dávno přestalo být německým státem a za druhé, že vnitřní poměry v této říši spěly hodinu od hodiny k jejímu rozpadu.

Znal jsem tenkrát tento státní útvar lépe, než ona takzvaná oficiální "diplomacie", která slepě jako vždy spěchala vstříc neblahému osudu, nálada lidu byla vždycky podmíněna jen tím, co se shora nalévalo do veřejného mínění. Shora ale byl vzhledem ke "spojenci" praktikován kult zlatého telete. Odpovědní doufali, že lze přívětivostí nahradit to, co druhé straně chybí na upřímnosti. Přičemž slova byla brána za bernou minci.

Ve Vídni jsem se vždy rozčílil, když jsem čas od času zpozoroval rozdíl mezi řečmi oficiálních státníků a obsahem novin "Wiener Presse". Přitom byla Vídeň přece jen německým městem, alespoň zdánlivě. Jak jinak se ale věci měly mimo Vídeň a mimo německé části Rakouska, ve slovanských provinciích říše. Stačilo si přečíst pražské noviny a bylo vidět, jak tam jsou posuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už neměli pro "mistrovské dílo státnictví" žádné pochopení, zato však výsměch a ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císaři vyměňovali přátelské polibky na čelo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku, kdy bude učiněn pokus převést tento skvoucí ideál Niebelungů do praktické skutečnosti.

Jaké bylo rozčílení o několik let později, když přišla hodina pravdy, ve které se měly svazky osvědčit. Itálie z Trojspolku odskočila a pustila oba své partnery k vodě, aby se nakonec ještě stala jejich nepřítelem. Že se vůbec kdy někdo odhodlal i jen na minutu věřit tomu zázraku, že by Itálie bojovala na straně Rakouska - opak musel být jasný každému, kdo nebyl raněn diplomatickou slepotou. A v Rakousku se měly věci právě tak, ani o vlas jinak.

Nositeli myšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Němci. Habsburkové z vypočítavosti a z donucení, Němci v dobré víře - a z politické hlouposti. V dobré víře proto, že se domnívali, že Trojspolkem prokáží Německé říši velkou službu, posílí ji a pomohou zabezpečit, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první, dobře míněny názor, naopak - pomohli tím připoutat Německou říši k mrtvole státu, která musela strhnout obě strany do propasti, především ale proto, že tímto svazkem stále více propadali odněmčení. Habsburkové se domnívali, že svazkem s Německou říši budou zajištěni před vměšováním z její strany, což bohužel také byli a mohli tím svoji vnitřní politiku pozvolného potlačování němectví realizovat podstatně snáze a bez rizika. Nejenže se při své známé "objektivitě" nemuseli obávat námitek ze strany Německé říšské vlády, ale mohli rakouským Němcům s odkazem na toto spojenectví kdykoliv zavřít prostořeká ústa, když se ozývala proti příliš podlému způsobu slavizace. Co potom mohl Němec v Rakousku dělat, když němectví v říši samé habsburskou vládu uznávalo a důvěřovalo jí? Měl se postavit na odpor a být pak ocejchován německou veřejností jako zrádce? Právě on, který po staletí přinášel neslýchané oběti pro svůj národ!

Jakou by ale měl tento svazek cenu, kdyby bylo němectví v habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snad hodnota Trojspolku pro Německo přímo závislá na výsadním postavení Němců v Rakousku? Nebo věřil snad někdo opravdu tomu, že Německo bude moci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou říší?

Postoj oficiální německé diplomacie a také celého veřejného mínění k vnitrorakouskému národnostnímu problému byl už nejen hloupý, byl šílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na něm jistota sedmdesátimiliónového národa - a přihlíželo se k tomu, jak se jediná základna tohoto svazku u partnera rok od roku plánovitě a nezadržitelně ničí. Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskou diplomacii, avšak smluvní pomoc říše zmizela.

U Itálie tomu tak bylo od samého počátku.

Kdyby v říši trochu lépe studovali dějiny a psychologii národů, nevěřili by ani hodinu, že jednou bude stát společně v jedné bojové linii Quirinal a Vídeňský Hofburg. Itálie by se proměnila v sopku, kdyby se nějaká její vláda odvážila fanaticky nenáviděnému habsburskému státu postavit na bojiště jediného italského vojáka - leda jako nepřítele. Viděl jsem nezřídka ve Vídni vášnivé opovržení i bezbřehou nenávist, se kterou "lnuli" Italové k rakouskému státu. Habsburský dům se po staletí prohřešoval proti italské svobodě a nezávislosti a bylo to příliš závažné, než aby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vůle. Ale taková vůle nebyla ani u lidu, ani u italské vlády. Pro Itálii existovaly tedy jen dvě možnosti soužití s Rakouskem: buďto spolek nebo válka. Tím, že se zvolila první možnost, mohla se připravovat druhá.

Zejména od doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stále více blížil k válečnému konfliktu, byla německá spojenecká politika stejně nesmyslná jako nebezpečná. Byl to klasický případ, na němž se dala demonstrovat absence jakéhokoliv velkého a správného směru myšlení.

Proč byl Trojspolek vůbec ustaven? Přece jenom proto, aby byla budoucnost říše zajištěna lépe, než kdyby byla odkázána jen sama na sebe. Avšak tato budoucnost Říše byla pouze otázkou udržení existence německého národa. Otázka tedy mohla znít pouze: jak je třeba uspořádat život německého národa v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potřebné základy a nutnou bezpečnost v rámci všeobecných evropských mocenských poměrů?

Při nezaujatém pohledu na zahraničně politickou činnost německého státnictví se muselo dospět k následujícímu přesvědčeni: Německo má roční přírůstek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tuto armádu nových státních občanů je rok od roku větší a musí jednou skončit katastrofou, nebudou-li nalezeny prostředky a cesty k tomu, jak včas předejít nebezpečí zbídačení hladem.

Existovaly čtyři východiska, jak se vyhnout takovému příšernému budoucímu vývoji:

1. Bylo možné po vzoru Francouzů omezit růst porodnosti a čelit tak přelidnění. Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožování obyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jak moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám a strádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrátit se do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá, přetrvá. Přetrvávat nesnáze bytí je tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné může dále plodit, načež opět nastává výběr od počátku tím, že zachází s jednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tento nestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňuje jejich sílu až k nejvyšším výkonům. Tak je sníženi počtu posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud člověk sám se chystá omezovat počet lidi. Není to přirozené, ale "humánní". Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá, poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštější a omluvitelnější, než-li opačná cesta. Ale bohužel i následky jsou opačné: Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobuje zachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu, omezuje-li člověk plození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet sice omezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad. Pokud je plozeni jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupí namísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnější a nejzdravější, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i ty nejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které bude stále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli. Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto světě, člověk snad může po jistou dobu vzdorovat věčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebo později. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničí slabost, aby udělala místo síle. Kdo tedy chce německému národu zajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.

2. Druhá cesta i dnes je velmi často navrhována a vychvalována: vnitřní kolonizace. Je to návrh, který je mnoha jednotlivci dobře míněn, ale většinou lidi špatně chápán a natropil tak velké škody, jaké si jen lze představit. Bezpochyby může být výnosnost půdy až do určité meze zvyšována, avšak pouze do určité meze a nikoliv do nekonečna. Po určitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší půdy vyrovnávat přírůstky německého národa, aniž by hrozilo nebezpečí hladu. Avšak na druhé straně stojí skutečnost, že požadavky na život se zvyšují rychleji, než počet obyvatel. Požadavky lidí co do stravy a ošacení se obecně zvyšují rok od roku a už teď například nejsou v žádném poměru k potřebám našich předků před 100 lety. Je tedy mylné domnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucí počet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do určitého stupně, přičemž přinejmenším část nadprodukce se spotřebuje k uspokojení oněch zvyšujících se potřeb lidí. I při největším omezení na straně jedné a horlivé píli na straně druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanoví příroda sama. I při největší píli se už nepodaří z ní víc vyzískat a pak se dostaví, po nějakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom občas, když přijde neúroda apod. Bude však k tomu docházet stále častěji až nakonec to nebude pouze zřídka, i když se snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale to už se blíži doba, kdy nouzi už nelze překonat a hlad se stane věčným společníkem dotyčného národa. Nyní musí opět pomoci příroda a vybrat ty, kteří jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomůže člověk sám, to znamená , že příkoří k umělému omezování počtu obyvatel se všemi již uvedenými těžkými následky pro rasu a druh.

Možná, že někdo namítne, že tato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivý národ nemůže ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkem správné, avšak je třeba uvážit následující: Jistěže bude v určitém časovém okamžiku celé lidstvo přinuceno k tomu, že v důsledku nemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním produkce půdy stoupající počet lidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského rodu a buďto nechat přírodu rozhodnout, anebo přikročit k svépomoci, potom ovšem správnějším způsobem než dnes dospět k vyrovnání. Toto tedy postihne všechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, které nemají dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto světě potřebnou půdu. Neboť situace je taková , že dnes existují na světě obrovské plochy nevyužité půdy a tato čeká na hospodáře. Rovněž ale je správné, aby tato půda nepatřila jistému národu nebo rase, nýbrž aby se uchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost, neboť je to země a půda pro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji obdělávat.

Příroda nezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na této zeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, její nejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.

Pokud se nějaký národ omezí na vnitřní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevně drží na stále větších plochách půdy této planety, bude nucen sáhnout k sebeomezování již v době, kdy se ostatní národy ještě dále rozmnožují. Jednou nastane tento případ, a to tím dříve, čím menší životní prostor má onen národ k dispozici. Bohužel se jedná příliš často o nejlepší národy, nebo správněji o jediné skutečné kulturní rasy, nositele všeho lidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení rozhodly vzdát se získávání nové půdy a spokojit se s "vnitřní" kolonizací, zatímco méněcenné národy si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo by to k následujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy nemezovat své rozmnožováni už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně brutálnější národy by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stane majetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.

V dosud ještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svět bude jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by směs hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v březnovém slunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo - věčným mírem zaniká.

Pro nás Němce je heslo "vnitřní kolonizace" neblahé už proto, že v nás okamžitě posiluje domněnku, že jsme našli prostředek, který nám dovolí podle pacifistického názoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životě své bytí. Bude-li toto učeni u nás bráno vážně, znamená to konec jakékoliv snahy uhájit si na tomto světě místo, které nám náleží. A kdyby průměrný Němec nabyl přesvědčení, že i touto cestou je možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivní a tím jedině plodné prosazování německých životních potřeb vyřízen. Každá opravdu užitečná zahraniční politika by byla pohřbena a s ní i veškerá budoucnost německého národa.

Ve světle poznání těchto důsledků není náhodné, že je to v prvé řadě vždy Žid, jež se pokouší a dokáže nasazovat do našeho národa smrtelně nebezpečné myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské příliš dobře, než aby nevěděl, že vděčně naletí každému španělskému šejdíři, který tvrdí, že byl vynalezen prostředek jak vyvést přírodě podařený kousek a odmítnout tvrdý a neúprosný boj o existenci jako zbytečný, stát se pánem planety brzy a bez boje, jen prací a někdy i pouhým nicneděláním, podle toho, "jak se to hodí".

Je třeba velmi ostře zdůraznit, že každá německá vnitřní kolonizace musí v prvé řadě sloužit pouze k odstraněni sociálních zlořádů a především zabránit všeobecné spekulaci s půdou, avšak nikdy nemůže stačit, aby zajistila budoucnost národa bez nové půdy. Budeme-li jednat jinak, dospějeme záhy nejenom k vyčerpáni naší půdy, ale i našich sil. A konečně je třeba konstatovat ještě toto: Omezení se na určitou malou půdní plochu v důsledku vnitřní kolonizace, jakož i následky omezení rozmnožováni vedou k mimořádně nepříznivé vojensko-politické situaci daného národa.

Velikost sídla národa je podstatným faktorem k stanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jež má národ k dispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana, neboť vojenská rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkým státům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana proti neuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosažen teprve po dlouhých a těžkých bojích, riziko svévolného přepadení velkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudou zcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvod snadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopak malý stát přímo vyzývá k zabrání.

První dvě možnosti vyrovnání mezi rostoucím počtem obyvatelstva a neměnící se rozlohou půdy byly v takzvaných nacionálních kruzích říše odmítnuty. Důvody tohoto postoje byly ovšem jiné než shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti byl odmítavý především na základě určitého morálního cítění, vnitřní kolonizace byla rozhořčeně odmítnuta proto, že byla pociťována jako útok proti majetku velkostatků a počátek všeobecného boje proti soukromému vlastnictví vůbec. Vzhledem k formulaci, jako byla druhá spásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávněný.

Zbývají už jen dvě cesty k zajištění práce a chleba pro rostoucí počet lidí.

1. Buď získat novou půdu a přesunout na ni každoročně přebytečné milióny lidí a udržet tak národ na základě uživeni sama sebe, anebo

2. Přejít na průmyslovou výrobu a obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady.

Tedy: Buďto politika půdy, anebo koloniální a obchodní politika. Obě cesty byly zkoumány z různých pohledů, doporučovány a zavrhovány, až se s konečnou platností šlo tou poslední.

Zdravější z obou byla ovšem cesta první.

Získávání nové půdy pro osídlení přebytečného počtu obyvatel má velmi mnoho předností, zvláště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k přítomnosti.

Už jenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu národa je nesmírně cenné. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Je to také jediné řešení, která zajistí ve vnitřním hospodářském oběhu chléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího postaveni a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního a vyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavují základ obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co se týče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.

Ovšem takovou politiku není možné uskutečňovat někde v Kamerunu, ale třeba Evropě. Je třeba zaujmout chladné a střízlivé stanovisko v tom smyslu, že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu národu na tomto světě padesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém případě se nelze dát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skutečně životní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kterou potřebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dělat rád. Potom ale nastoupí právo sebezáchovy, co bude odepřeno po dobrém, musíme si vzít po zlém. Kdyby se naši předkové kdysi rozhodovali podle stejných pacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze třetinu naší nynější půdy, potom by ale jakýsi německý národ měl sotva ještě nějaké starosti v Evropě. Ne - přirazené rozhodnosti k boji za vlastní bytí vděčíme za obě východní Marky a za vnitřní sílu našeho státního a národního území, jež se zachovala dodnes.

Ještě z jiného důvodu by bylo toto řešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramidě postavené na špici. Jejich evropské území je směšně malé oproti ostatní zátěži v koloniích, v zahraničním obchodě atd. Lze říct: špička v Evropě, základna po celém světě, na rozdíl od americké Unie, která má základnu na vlastním kontinentu a špičkou se dotýká ostatního světa. Odtud pramení neslýchaná vnitřní síla tohoto státu a slabost většiny koloniálních mocností.

Ani Anglie není důkazem proti tomuto tvrzení, neboť se příliš často zapomíná tváří v tvář britskému impériu na anglosaský svět jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné s žádným jiným státem v Evropě, a to díky jazykovému a kulturnímu společenství s americkou Unii.

Pro Německo byla jediná možnost jak provádět zdravou politiku půdy, a sice získat nové území v Evropě. Kolonie nemohou sloužit tomuto účelu, pokud nejsou v co největší míře vhodné k osídlení Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné, získávat koloniální oblasti mírovou cestou. Koloniální politika by byla realizovatelná pouze cestou těžkého boje, který by ale byl vhodnější nikoliv pro získání mimoevropských území, ale spíš pro území na domovském kontinentu.

Takové rozhodnutí vyžaduje ovšem naprostou oddanost. Nelze přistupovat váhavě nebo s polovinou prostředků k úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaložením veškeré energie. Žel‚ politické vedení Říše by muselo vzdávat hold tomuto mimořádnému účelu, nikdy by nesměl být učiněn žádný krok vedený jinými pohnutkami, než poznáním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musí být sjednáno jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem a klidně a odhodlaně dát průchod zbraním.

Je třeba přezkoumat veškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska. Nárokovala-li se kdy v Evropě půda, mohlo se tak stát jedině na úkor Ruska, potom se musí nové říše dát na pochod cestou někdejších řádových rytířů, aby německým mečem vybojovala německému pluhu hroudu a dala národu chléb vezdejší.

Pro takovou politiku je v Evropě pouze jediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zády zahájit nové tažení. Naše právo k tomu by nebylo menší, než právo našich předků. Žádný z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu, ačkoli první pluh tak kdysi znamenal "meč"!

Pro vůli Anglie k vítězství by nesměla být žádná naše oběť příliš vysoká . Bylo by třeba vzdát se kolonií a převahy na moři, ale ušetřit britský průmysl konkurence.

Pouze bezpodmínečně jasný postoj by mohl vést k danému cíli: vzdát se kolonií a světového obchodu, vzdát se významného německého válečného loďstva, koncentrace veškerých mocenských prostředků státu na pozemní vojsko.

Výsledkem by bylo momentální omezení, avšak veliká a mocná budoucnost.

Byla doba, kdy by se bývalo dalo s Anglií v tomto smyslu mluvit. Protože velmi dobře chápala, že Německo musí v důsledku nárůstu obyvatelstva hledat nějaké východisko a buď že ho najde spolu s Anglií v Evropě, nebo bez Anglie ve světě.

Toto tušení lze připsat skutečnosti, že na přelomu století se Londýn sám pokusil o sblíženi s Německem. Tehdy se poprvé ukázalo to, co jsme později s hrůzou moli sledovat. Byli jsme nepříjemně dotčeni při myšlence, že bychom měli za Anglii tahat kaštany z ohně, jako by vůbec nějaký svazek mohl existovat na jiném základě než na vzájemném obchodě. S Anglií se ale dal udělat takový obchod velmi dobře. Britská diplomacie byla vždy inteligentní natolik, aby věděla, že žádnou službu nelze očekávat bez protislužby.

Představme si ale, že by chytrá německá zahraniční politika v roce 1904 převzala úlohu Japonska. Sotva si lze představit, jaké následky by to pro Německo mělo. Nikdy by nedošlo ke "světové válce"! Krev z roku 1914 by ušetřila desetinásobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postavení by dnes Německo ve světě zaujímalo! Ovšem, spojenectví s Rakouskem by byl nesmysl. Neboť tato státní mumie se spojila s Německem nikoliv proto, aby vybojovala válku, ale aby udržela věčný mír, jehož by chytře mohlo být využito k pomalému, ale jistému vymýcení němectví v monarchii. Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo očekávat žádné ofenzivní zastávání německých národních zájmů, poněvadž neměl sílu a ani odhodlání skoncovat s procesem odněmčování na své bezprostřední hranici. Když Německo nemělo tolik národního smýšlení a také bezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému habsburskému státu možnost disponovat osudy deseti milionů soukmenovců, nedalo se opravdu očekávat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smělým plánům. Postoj staré říše k rakouské otázce byl prubířským kamenem jejího postoje v osudovém boji celého národa.

Každopádně se nesmělo přihlížet k tomu, jak bylo němectví rok od roku více potlačováno, vždyť hodnota rakouského spojenectví byla určována výhradně zachováním německého živlu. Avšak touto cestou se nešlo.

Ničeho se nebáli tak, jako boje, k němuž byli posléze stejně přinuceni, a to v té nejnepříznivější době. Chtěli uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udržení světového míru a skončili u světové války.

To byl nejvýznamnější důvod, proč se nevěnovala žádná pozornost této třetí cestě k uspořádání německé budoucnosti. Vědělo se, že získání nové půdy je možné pouze na východě, viděli nevyhnutelný boj a přece jen chtěli mír za každou cenu, heslem německé zahraniční politiky už dávno nebylo zachování německého národa všemi způsoby, jako spíš zachování světového míru všemi prostředky. Jak se to podařilo, je známo. Ještě se k tomu vrátím.

Zbývá tedy ještě čtvrtá možnost: průmysl a světový obchod, námořní moc a kolonie.

Tento vývoj by byl zprvu snadnější a rychlejší. Osídlováni půdy je zdlouhavý proces, který trvá často celá staletí, právě v něm je třeba hledat vnitřní sílu, neboť se nejedná o náhlé vzplanutí, nýbrž o pozvolný, důkladný a trvalý růst, na rozdíl od průmyslového vývoje, jež se může v průběhu několika let nafouknout jako bublina, aniž by se podobal nějaké zdárné síle. Námořní flotilu lze jistě vybudovat rychleji, než v tvrdém boji zřizovat selské statky a osídlit je farmáři, avšak flotilu lze také rychleji zničit.

Jestliže Německo nastoupilo tuto cestu, muselo přece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústí v boj. Jen děti se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalým zdůrazňováním mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům "v mírovém soutěžení národů", jak se tak krásně a barevně žvanilo, tedy aniž by se muselo sáhnout po zbrani.

Ne: vydáme-li se touto cestou, musí se jednoho dne stát Anglie našim nepřítelem. Odpovídalo by naši vlastní naivní bezelstnosti nesmyslně se rozhořčovat nad tím, že Anglie si jednoho dne dovolí vystoupit proti našemu mírovému řádění se surovostí násilnického egoisty. My bychom to však nikdy neučinili.

Jestliže se evropská politika půdy dala uskutečňovat jedině proti Rusku ve spolku s Anglií, tak naopak koloniální politika a světová obchodní politika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale měly být bezohledně vyvozeny důsledky také zde - a mělo se urychleně pustit k vodě především Rakousko. Svazek s Rakouskem byl už na přelomu století čirým šílenstvím, ať to pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu.

Na spojenectví s Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovněž tak na spojenectví s Anglií proti Rusku, neboť v obou případech by to skončilo válkou. Aby se jí zabránilo, bylo nejprve učiněno rozhodnutí ve prospěch obchodní a průmyslové politiky. V "hospodářsko-mírovém" dobývání světa teď měli návod, který měl jednou provždy zlomit vaz politice použití násilí. Nebyli si svou věcí zase tak jisti, zejména pokud přicházely čas od času z Anglie nepochopitelné hrozby, proto padlo rozhodnutí o stavbě námořní flotily, avšak nikoliv za účelem útoku a zničení Anglie, nýbrž k "obraně" již zmíněného "světového míru' a "mírového" dobývání světa. Proto byla flotila pojata trochu skromněji nejen co do počtu, ale i co do tonáže a výzbroje jednotlivých lodí, aby i tady nakonec probleskl "mírový" úmysl.

Povídání o "hospodářsko-mírovém" dobývání světa bylo asi největším nesmyslem, který byl kdy povýšen na vůdčí princip státní politiky. Tento úmysl byl ještě umocněn tím, že se neostýchali dovolávat se Anglie jako korunního svědka možnosti realizace takového konání. Zločin, jehož se přitom dopustila naše profesorská historická věda se svým pojetím dějin nelze odčinit a je pádným důkazem toho jak mnoho lidí se "učí historii", aniž by ji rozuměli či dokonce pochopili. Právě na příkladu Anglie by museli poznat pádné popření této teorie, žádný národ nepřipravoval s větší brutalitou a později tak bezohledně s mečem v ruce nehájil své hospodářské výboje jako Anglie. Není snad příznakem britského státnického umění vyzískat z politické síly hospodářsky a každé hospodářské posílení přeměnit zase ihned v politickou moc? Jaký to omyl, domnívat se, že by Anglie snad byla příliš zbabělá k tomu, aby nasadila vlastní krev pro svou hospodářskou politiku! To, že anglický národ neměl žádné "národní" vojsko, nedokazuje v žádném případě opak, neboť nezáleží na momentální formě branné moci, nýbrž na vůli a rozhodnosti tuto moc použít. Anglie měla vždy výzbroj, kterou potřebovala. Bojovala vždy zbraněmi, které vyžadoval úspěch. Využívala žoldáky, pokud žoldáci stačili, sáhla ale také pro hodnotnou krev národa, jestliže taková oběť měla naději na vítězství, vždy zde však byla odhodlanost k boji, jež byl veden urputně a bezohledně.

Ale v Německu se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických časopisech, pěstovala taková představa Angličana a skoro ještě víc jeho říše, jež musela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylo nakaženo téměř vše, následovalo podceňování, které se pak velmi zle vymstilo. Toto falšování bylo tak hluboké, že lidé byli přesvědčeni o tom, že v osobě Angličana mají před sebou prohnaného a osobně naprosto zbabělého obchodníka. Naším učitelům profesorské vědy nedošlo, že tak velká říše, jakou mají Angličané, se nedá vytvořit "podloudně či podvodně". Vzpomínám si docela přesně na udivené tváře kamarádů, když jsme ve Flandrech nastoupili proti "Tomíkům". Už v prvních dnech bitvy svitlo v každém mozku, že tito Skotové neodpovídají právě těm, které nám malovali v humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdy jsem začal uvažovat o účelných formách propagandy. Neboť tato falzifikace měla pro svého šiřitele také něco dobrého: na tomto, i když nesprávném příkladě, se dala demonstrovat správnost hospodářského dobývání světa. Co se podařilo Angličanovi, muselo by se podařit i nám, přičemž za zvláštní plus byla považována naše přece jen větší čestnost a absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že se tím snáze získá náklonnost především menších národů a důvěra těch velkých.

Že naše čestnost byla pro jiné hrůzou, nás nenapadlo už jen proto, že jsme všemu vážně věřili, zatímco okolní svět považoval naše jednání za výraz mazané prolhanosti, až konečně, k největšímu údivu, dala revoluce hlouběji nahlédnou do neomezené hlouposti našeho upřímného smýšlení.

Z nesmyslnosti "hospodářsky-mírového" dobývání světa vyplývala jasná a pochopitelná nesmyslnost Trojspolku. Se kterým státem jsme se vůbec mohli spojit? S Rakouskem se samozřejmě nedalo začít s válečným dobýváním ani v Evropě. Právě v tom spočívala od začátku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck si mohl tuto výpomoc v nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho břídilský nástupce a nejméně v době, kdy základní předpoklady Bismarckova spolku už dávno neexistovaly. Neboť Bismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko je německý stát. Se zavedením všeobecného volebního práva však tato země klesla na úroveň neněmeckého, parlamentem řízeného zmatku.

Svazek s Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpěn vznik nové slovanské velmoci na hranicích říše, jež by dříve nebo později musela zaujmout vůči Německu jiný postoj, než například vůči Rusku. Přitom svazek se stával rok od roku slabší a sice v témže poměru, v jakém jednotliví nositelé této myšlenky ztráceli v monarchii vliv a význam a byli vytlačováni z rozhodujících míst.

Už na přelomu století se dostal spolek Německa s Rakouskem do stejného stádia, jako spolek Rakouska s Itálií. Také zde byly jenom dvě možnosti: buďto spolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlačování němectví. Začne-li se ale jednou s něčím takovým, končívá to většinou bojem.

Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více než skromná, neboť pevnost svazku se snižuje tou měrou, čím více se tento omezuje na zachování stávajícího stavu. A naopak: svazek se stává pevnější, čím více smluvní strany doufají, že jeho pomocí dosáhnou určitých hmatatelných expanzivních cílů. Také zde, stejně jako všude, síla spočívá v útoku, nikoliv v obraně. To poznaly různé strany již tehdy, bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Například plukovník Ludendorf, důstojník tehdejšího velkého generálního štábu, poukázal ve svém memorandu z roku 1912 na tyto slabiny. Samozřejmě ze strany "státníků" nebyl této věci přikládán žádný význam, jasný rozum se účelně projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníků, zásadně se ale ztrácí tehdy, jde-li o "diplomaty".

Pro Německo bylo štěstím, že válka v roce 1914 vypukla oklikou přes Rakousko a Habsburkové se jí museli zúčastnit, kdyby tomu bylo naopak, zůstalo by Německo osamělé. Neboť habsburský stát by se nikdy nepodílel na boji, který by vznikl přičiněním Německa. To, co bylo později tak striktně odsuzováno v případě Itálie, by se ještě dříve dostavilo v případě Rakouska: toto by zůstalo "neutrální" ve snaze zachránit stát před revolucí, jež by vypukla hned na počátku. Neboť rakouské slovanstvo by spíše rozbilo monarchii již v roce 1914, než aby připustilo nějakou pomoc Německu. Jen nemnozí dokázali tenkrát pochopit, jak velká nebezpečí a obtíže přinášelo Německu spojenectví s podunajskou monarchii. Za prvé, Rakousko mělo příliš mnoho nepřátel, kteří doufali že získají nějaké to dědictví po tomto prohnilém státě, než aby zde nevznikla časem určitá nenávist vůči Německu, když si nyní uvědomovali příčiny jeho stařecké slabosti a perspektivu rozpadu monarchie. Zavládlo přesvědčení, že Vídně je možné zmocnit se pouze oklikou přes Berlín.

Za druhé, Německo tím ztrácelo nejlepší a nejperspektivnější možnosti spojenectví. Namísto toho nastoupilo sílící napětí s Ruskem a dokonce s Itálií. Přitom všeobecná nálada v Římě byla pro Německo příznivá stejně tak, jako byla nepříznivá pro Rakousko. Toto nepřátelství dřímalo a často i jasně vzplálo v srdci i toho nejposlednějšího Itala. Poněvadž se nyní všichni vrhli na průmyslovou a obchodní politiku, nebyl už sebemenší důvod k boji proti Rusku. Jenom nepřátelé obou národů na něm mohli mít zájem. Skutečně to byli především Židé a marxisté, kteří všemi prostředky podněcovali válku mezi oběma státy.

A konečně za třetí, toto spojenectví skrývalo v sobě velké nebezpečí pro Německo v tom smyslu, že velmoci skutečně nepřátelské Bismarckovu Německu se mohlo podařit kdykoliv snadno zmobilizovat řadu států proti Německu tím, že každému svítala naděje na obohaceni se na úkor Rakouska.

Proti podunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropský východ, zejména pak Rusko a Itálii. Nikdy by se neuskutečnila světová koalice iniciovaná králem Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Německa nepředstavovalo tak slibné dědictví. Jen tak bylo možné postavit do jedné útočné fronty státy s tak heterogenními zájmy a cíli. Neboť každý z nich mohl doufat, že společný postup proti Německu mu přinese obohacení na úkor Rakouska. Toto nebezpečí se zvýšilo pak ještě tím, že k tomuto nešťastnému svazku přibylo jako tichý společník ještě Turecko.

Mezinárodní světové židovské finance potřebovaly toto lákadlo, aby mohly realizovat svůj plán zničení Německa, které se dosud nepodrobilo všeobecné nadstátní finanční a hospodářské kontrole. Jen tak mohla být ukována koalice, silná a smělá vzhledem k počtu pochodujících milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanému Sigfriedovi konečně na tělo.

Spolek s habsburskou monarchií, který mne už v Rakousku naplňoval nevolí, byl příčinou dlouhých vnitřních zkoušek, jež mne v následující době ještě posílily v dříve utvořeném názoru. Již tehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem se stýkal, netajil přesvědčením, že tato neblahá smlouva povede zároveň se státem určeným k zániku i Německo ke katastrofálnímu zhroucení, jestliže se toto včas nedokáže od Rakouska odpoutat. Ani na okamžik jsem nezakolísal v tomto svém skálopevném přesvědčení, ani když bouře světové války vyřadila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšení zachvátilo i taková místa, kde mělo vládnout pouze chladné pozorování skutečnosti. Když jsem byl na frontě, zastával jsem všude, kde přišla řeč na tyto problémy, svůj názor, že spolek by měl být ukončen, a to pro německý národ čím dříve tím lépe, že ponechání habsburské monarchie jejímu osudu by nebylo žádnou obětí, kdyby tím Německo mohlo dosáhnout znevýhodnění svých protivníků, neboť milióny mužů si nenasadily ocelovou helmu kvůli udržení zpustlé dynastie, nýbrž kvůli záchraně německého národa.

Před válkou se několikrát zdálo, že se alespoň v jednom táboře vyskytuje jistá pochybnost o správnosti praktikované spojenecké politiky. Německé konzervativní kruhy občas varovaly před přílišnou důvěřivosti, ale bylo to házení hrachu na stěnu. Politici byli přesvědčeni, že jsou na správné cestě k "dobytí" světa, přičemž úspěch že bude obrovský a ztráty nulové. Naším "nepovolaným" zase jednou nezbylo nic jiného, než mlčky přihlížet, proč a jak "povolaní' pochodují do záhuby a milý lid táhnou za sebou.

Neschopnost srozumitelně vysvětlit hlubší příčinu nesmyslu "hospodářského dobývání světa" jako politické cesty za cílem zachování "světového míru" spočívala ve všeobecném onemocněni našeho politického myšlení. Neboť s vítězným tažením německé techniky a průmyslu, s rostoucími úspěchy německého obchodu se stále víc ztrácel poznatek, že to vše je možné pouze za předpokladu silného státu. V mnoha kruzích se zašlo tak daleko, že vládlo přesvědčení o tom, že právě stát vděčí za svou existenci oběma uvedeným jevům, že on sám je v prvé řadě institucí hospodářskou a má být řízen v souladu s hospodářskými zájmy, že jeho bytí závisí na hospodářství, takový stav byl vychvalován a považován za nejzdravější a nejpřirozenější. Stát ale nemá s určitým hospodářským pojetím nebo hospodářským rozvojem co dělat. Účelem státu je organizace fyzicky a duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepší udržení jejich druhu a dosažení cíle jejich bytí, předznamenaného Prozřetelností. To a nic jiného je účelem státu. Hospodářství je přitom pouze jedním z mnoha pomocných prostředků nezbytných k dosažení tohoto cíle. Nikdy však není příčinou nebo účelem státu, pokud tento nespočívá od počátku na nesprávném, nepřirozeném základně. Jen tak si lze vysvětlit skutečnost, že stát jako takový nepotřebuje nutně předpoklad teritoriálního ohraničení. Toto bude nutné jen u národů, které chtějí sami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastní prací vybojovat boj s jsoucnem. Národy, které se chtějí vloudit jako trubci mezi ostatní lidstvo, mohou vytvořit stát bez vlastního, určitým způsobem vymezeného prostoru. To se týká v prvé řadě národa,jehož parazitováním dnes trpí celé poctivé lidstvo: židovstva.

Židovský stát nikdy nebyl prostorově ohraničen, byl univerzálně neomezen co do prostoru, avšak vymezen co do rasy. Proto také tvořil tento národ vždy stát ve státech. Patří k nejgeniálnějším trikům všech dob, nechat tento stát plout jako "náboženství" a zajistit mu toleranci, kterou árijec je vždy ochoten přiznat náboženskému vyznání. Neboť mojžíšské náboženství není ve skutečnosti ničím jiným, než učením o udržení a zachováni židovské rasy. Obsahuje téměř všechny sociologické, politické a hospodářské vědní oblasti, které mohou připadat v úvahu.

Pud zachování druhu je první příčinou vytvoření lidských společenství. Tím však je stát národním organismem a nikoliv hospodářskou organizací. To je rozdíl tak velký, že zůstává nesrozumitelný oněm dnešním takzvaným "státníkům". Ti se domnívají, že pomocí hospodářství mohou vybudovat stát, zatímco stát je ve skutečnosti vždy výsledkem součinnosti těch vlastností, které spočívají v linii udržování druhu a rasy. Tyto jsou vždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramářským egoismem, neboť zachování existence druhu předpokládá ochotu jednotlivce k oběti. V tom spočívá smysl slov básníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezískáte".

Obětováni osobního bytí je nutné, aby bylo zajištěno zachování druhu. Pro vytvoření a udržení státu je nejpodstatnějším předpokladem pocit sounáležitosti na základě jedné podstaty a stejného druhu, jakož i připravenost zasadit se o to všemi prostředky. U národů na vlastní půdě to vede k vytváření hrdinských ctností, u příživníků k prolhanému pokrytectví a zrádné krutosti, pokud už tyto vlastnosti nejsou prokazatelně předpokladem jejich, svou formou různorodých, státních existencí. Vždy ale bude vytváření státu probíhal alespoň zpočátku s nasazením těchto vlastností, přičemž v zápase o sebezachování podlehnou podmanění a dříve nebo později vymřou ty národy, které v boji prokáží méně hrdinských ctností, anebo se nevyrovnají s prolhanou lstí nepřátelského příživníka. Avšak i v tomto případě lze podlehnutí téměř vždy připsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše nedostatku rozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod pláštíkem humánního smýšlení.

Jak málo ale souvisí státotvorné a stát udržující vlastnosti s hospodářstvím, ukazuje nejjasněji skutečnost, že vnitřní síla státu se shoduje s takzvaným hospodářským rozkvětem pouze velmi zřídka, naopak zdá se, že ve velké řadě případů signalizuje blížící se úpadek státu. Kdyby se mělo utváření lidského společenství připisovat v prvé řadě hospodářským silám či podnětům, potom by musel vrchol hospodářského rozvoje znamenat současně obrovský rozvoj státu a nikoliv naopak.

Víra ve státotvornou a stát udržující sílu hospodářství působí obzvláště nesrozumitelně, platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatních vykazuje jasně a důrazně historický opak. Právě přiklad Pruska ukazuje nádherně ostře, že nikoliv materiální vlastnosti, nýbrž ideální ctnosti podmiňují schopnost k vytvoření státu. Teprve pod jejich ochranou může vzkvétat hospodářství tak dlouho, až se se zánikem státotvorných schopností zhroutí také hospodářský proces, který můžeme právě dnes sledovat v tak hrozně smutné podobě. Hmotným zájmům lidí nejvíce prospívá , když zůstávají ve stínu hrdinských ctností, jakmile se ale pokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, zničí si předpoklad své vlastní existence.

Vždy, když v Německu nastal politický rozmach, začalo se pozvedat i hospodářství, avšak vždy, když se hospodářství stalo jedinou náplní života našeho národa a tím udusilo ideální ctnosti, stát se zhroutil a strhl s sebou v krátké době i hospodářství.

Položíme-li si otázku, které síly jsou skutečně státotvorné a stát udržující, můžeme je shrnout následovně: schopnost a vůle jednotlivce k obětování sebe sama pro celek. Že tyto ctnosti nemají s hospodářstvím vůbec nic společného, vyplývá z prostého poznatku, že člověk se pro hospodářství nikdy neobětuje, jinými slovy: neumírá pro obchody, nýbrž pro ideály. Nic nedokázalo psychologickou převahu Angličana při poznávání duše národa lépe než motivace, kterou dokázal dát svému boji. Zatímco my jsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak za vlastni, jako za svobodu malých národů. Smáli jme se této drzosti, anebo jsme se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylo takzvané státnické umění Německa už před válkou. Neměli ani potuchy o podstatě síly, která dokázala vést muže ze svobodné vůle a rozhodnutí na smrt.

Pokud se německý národ v roce 1914 ještě domníval, že bojuje za ideály, odolával nepříteli, jakmile bojoval už jenom za chléb, raději hru vzdal.

Ale naši duchaplní "státníci" se divili této změně smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že od okamžiku, kdy člověk bojuje za nějaký hospodářský zájem, vyhýbá se smrti, neboť ta by ho navždy připravila o požitek odměny za tento boj. Starost o záchranu vlastního dítěte udělá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj o zachování druhu a stáda, jež jej ochraňuje a také o zachování státu hnalo ve všech dobách muže proti oštěpům nepřátel.

Následující větu lze postavit jako věčnou pravdu: Žádný stát nikdy nebyl založen prostřednictvím mírového hospodářství, nýbrž vždy jenom instinktem sebezachování druhu, až už se tyto nacházely v oblasti hrdinské ctnosti nebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti vycházejí árijské státy práce a kultury, ze druhé židovské příživnické kolonie. Pokud však u nějakého národa nebo v nějakém státě začne hospodářství přesahovat tyto pudy, stane se lákavou příčinou poroby a útisku.

Víra předválečné doby, že je možné pomocí obchodní a koloniální politiky otevřít mírovou cestou německému národu svět a dokonce ho dobýt, byla klasickým příznakem ztráty faktických státotvorných a stát udržujících ctností a z toho vyplývající vůle a odhodlanosti, odpovědí přírodních zákonů byla světová válka a její důsledky.

Pro toho, kdo nezkoumá věci hlouběji, by mohl tento postoj německého národa, jež byl takřka všeobecný, být hádankou: Nebylo snad Německo skvělým příkladem říše, která vzešla z čistě mocensko-politických základů? Prusko, zárodek říše, vzniklo na základě skvělého hrdinství a nikoliv z finančních operací a obchodů a říše sama byla nádhernou odměnou mocensko-politického vedení a vojenské odvahy. Jak mohl právě německý lid dospět k takovému onemocnění politického instinktu? Neboť nešlo o náhodný ojedinělý jev, nýbrž o momenty úpadku, které brzy a v úděsné počtu zaplápolaly jako bludičky a obsypaly tělo národa, anebo se do něj jako jedovaté boláky na mnoha místech zažíraly. Zdálo se, jakoby neustálý proud jedu byl hnán jakousi tajemnou mocí do všech žil tohoto kdysi hrdinského těla za účelem stále většího ochromení zdravého rozumu, tj. prostého pudu sebezáchovy.

Nechával jsem si tyto otázky nesčetněkrát projít hlavou, což bylo podmíněno mým názorem na smluvní a hospodářskou politiku Německé říše v letech 1912-1914, a jako řešení této hádanky se stále více jevila ona moc, již jsem poznal už dříve ve Vídní ze zcela jiného pohledu: marxistické učení a jeho světový názor, jakož i jeho organizátorské působení. Podruhé ve svém životě jsem se zavrtal do tohoto učení zkázy tentokrát ovšem nikoliv pod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbrž z hlediska sledování obecných procesů v politickém životě. Zahloubal jsem se do teoretické literatury tohoto nového světa a když jsem se pokusil vyjasnit si jeho možné působení, porovnával jsem je se skutečnými jevy a událostmi v politickém, kulturním a hospodářském životě. Poprvé jsem obrátil svou pozornost také k pokusům o zvládnutí tohoto světového moru.

Studoval jsem Bismarckovy výjimečné zákony z hlediska jejich záměru, boje a úspěchu. Pomalu jsem zde dostával přímo žulový základ pro své přesvědčení, takže jsem poté už nikdy nemusel měnit svůj názor na tuto otázku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu důkladnému zkoumání vztah marxismu a židovstva.

Jestliže mi dříve ve Vídní připadalo především Německo jako neotřesitelný kolos, vtíraly se nyní jisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svých známých o německé zahraniční politice jakož i o onom, jak se mi zdálo, neuvěřitelně lehkomyslném způsobu, jímž se projednával tehdy marxismus, nejdůležitější problém Německa. Skutečně jsem nemohl pochopit, jak slepě se tehdy potáceli vstříc nebezpečí, jehož působení, podle záměrů marxismu samého, by muselo být strašlivé. Už tehdy jsem varoval své okolí, stejně jako dnes varuji ve velkém rozsahu, před uklidňujícím výrokem všech zbabělých ubožáků: "Nám se přece nemůže nic stát"! Podobná morová nákaza ve smýšlení už kdysi zničila obrovskou říši. Nepodléhalo snad Německo stejným zákonům jako všechna jiná lidská společenství?

V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v různých kruzích, které dnes částečně věrně stojí v národně socialistickém hnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa je otázkou zničení marxismu. V neblahé spojenecké politice Německa jsem viděl jeden z důsledků rozkladné práce tohoto učení, neboť bylo hrozné, že tento jed zcela neviditelně ničil veškeré základy zdravého pojetí hospodářství a státu, aniž by postižení často jen tušili, jak jejich jednání a vůle jsou výsledkem tohoto jinak nejostřeji odsuzovaného světového názoru. Vnitřní úpadek německého národa tehdy už dávno začal, aniž by lidé, jak tomu v životě často bývá, měli jasno o ničiteli svého bytí. Někdy se proti nemoci něco dělalo, avšak zaměňovaly se příznaky s příčinami a původcem. Poněvadž původce nebyl znám, nebo jej nechtěli poznat, měl boj proti marxismu hodnotu fušérského mastičkářství.