12. Počátky vývoje národně socialistické dělnické strany

Jestliže na konci tohoto dílu popisuji první vývojové stadium našeho hnutí a krátce se zmiňuji o celé řadě s tím spojených otázek, nedělám to proto, abych zde pojednával o duchovních cílech tohoto hnutí. Cíle a úkoly tohoto nového hnutí jsou tak obrovské, že se dají popsat pouze ve vlastním zvláštním dílu. A tak ve druhém díle této knihy podrobně popíši programové podklady hnutí a pokusím se utvořit obraz toho, co si představujeme pod pojmem "stát". Pod slovem "si" míním všechny ty statisíce, kteří touží po tom samém, aniž by nalezli jednotlivá slova pro to, co se jim odehrává v nitru. Neboť na všech velkých reformách je pozoruhodné to, že mají většinou nejprve jednoho jediného zastánce, avšak jejich nositeli jsou miliony. Jejich cílem je většinou několik staletí staré, vnitřní toužebné plání statisíců. Až se jednoho dne objeví apoštol této všeobecné vůle a jako vlajkonoš starých tužeb jim dopomůže k přerodu v novou myšlenku. 

A nespokojenost, se kterou dnes lidé musí žít, pouze dokazuje, že v milionech srdcí je skryto přání po zásadní změně dnešních poměrů. Toto přání se projevuje v tisíci úkazech. U jednoho malomyslností a beznadějí, u druhého nevolí, zlobou a rozhořčením, u toho lhostejností a u onoho pak opět nadmírou zuřivosti. Za svědky této vnitřní nespokojenosti by měla platit také jak spousta nevoličů, tak i spousta extrémistických fanatiků přiklánějících se k levičáctví.

A právě na ty by se nové mladé hnutí mělo obrátit v první řadě. Nemělo by tvořit organizaci spokojených manželů, nýbrž by mělo stmelovat všechny ty trýzněné žalem a nespokojené, nešťastné a nepokojné. A hlavně by nemělo mít povrchní ráz, nýbrž by mělo hluboce zakořenit v širokých vrstvách celého národa.

Čistě politicky vzato se v roce 1918 naskytl následující obraz. Národ je rozpolcený do dvou částí. Jednu, mnohem menší, tvoří vrstvy národní inteligence s vyloučením jakékoliv tělesné činnosti. Z vnějšku je sice národní, avšak pod tímto slovem si nedokáže představit nic jiného, než velmi fádní a slabé zastupování takzvaných státních zájmů, které představují zase jenom zájmy dynastické. Pokouší se své myšlenky a cíle prosadit pomocí duchovních zbraní, které jsou však, oproti brutalitě protivníka, zase jen velmi kusé a povrchní, a selhávají tak již samy o sobě. Jedinou hroznou ranou je tato, ještě před nedávném vládnoucí třída sražena k zemi, a ve své třesoucí se zbabělosti je nucena snášet všechna příkoří ze strany bezohledného vítěze.

Naproti ní stojí jako druhá třída široká masa manuálně pracujícího obyvatelstva. Tato je více či méně sdružena v radikálních marxistických hnutích, rozhodnuta zlomit pomocí násilí jakýkoliv duchovní odpor. Nechce být národní, přičemž na jedné straně vědomě odmítá jakékoliv požadavky národních zájmů, a na straně druhé napomáhá veškerému cizímu útlaku. Co do množství je nejsilnější, zahrnuje však v sobě především ty členy národa, bez kterých je jakákoliv národní obroda zhola nemyslitelná a nemožná.

V roce 1918 muselo být jedno již naprosto jasné. Jakéhokoliv nového rozmachu německého národa lze dosáhnout pouze pomocí znovunabytí vnější moci. Předpokladem k tomu však nejsou zbraně jak neustále žvaní naši občanští státnici nýbrž síla vůle. Zbraní kdysi vlastnil německý národ víc než dost. Nedokázaly však uhájit svobodu, neboť chyběla energie pudu a vůle národní sebezáchovy. I ta nejlepší zbraň je pouhou mrtvou, bezcennou hmotou, pakliže chybí duch, který je rozhodnutý ji ochotně a rozhodně vést. Německo se stalo bezbranným ne proto, že by se snad nedostávalo zbraní, nýbrž protože chyběla vůle hájit zbraně za národní obnovu.

Pokud se dnes především levicově orientovaní politici snaží tvrdit, že nutnou příčinou jejich nerozhodné, poddajné, ve skutečnosti však zrádcovské politiky byl nedostatek zbraní, je nutno oponovat pouze jedním. Ne, pravý opak je pravdou. Pomocí vaší protinárodní, zločinecké politiky zastupováni národních zájmů jste kdysi vydali všechny zbraně. Nyní se snažíte vydávat nedostatek zbraní za opodstatněnou příčinu vaší nuzné ubohosti. To je však, stejně jako všechny vaše činy, lež a povrh.

A tato výčitka platí i pro pravicové politiky. Neboť díky své bídné zbabělosti umožnili židovské sebrance, která se v roce 1918 dostala k moci, uloupit národu veškeré zbraně. A proto také tito nemají žádný důvod a právo tvrdit, že dnešní nedostatek zbraní byl vynucen jejich opatrností (rozuměj zbabělostí), a ne jejich bezbranností a důsledkem jejich zbabělosti.

A proto otázkou znovunabytí německé moci není snad "jak vyrobíme potřebné zbraně?", nýbrž "kde vezmeme ducha, který uschopní národ k tomu, aby mohl držet v ruce zbraň?" Neboť pokud národ takový duch ovládne, vůle již si najde tisíce cestiček, ze kterých každá končí u jedné zbraně! Dáte-li však zbabělci deset pistolí, ze kterých při útoku nebude schopen vystřelit jednu jedinou ránu, jsou pro něho tyto stejně bezcenné, jako pro odvážného muže sukovitá hůl.

Otázka znovunabytí politické moci našeho národa je v první linii otázkou ozdravení našeho národního pudu sebezáchovy již proto, že každá připravovaná zahraniční politika či jakékoliv zhodnocení státu jako takového se ze zkušenosti neřídí ani tak dle množství zbraní, jako spíše podle rozpoznaných či domnělých morálních schopností odporu daného národa. Schopnost spojenectví daného národa není určována ani tak množstvím zbraní, jako spíše zjevnou existenci planoucí vůli národního sebezáchovy a heroickou odvahou. Neboť svaz není uzavírán pomoc zbraní, nýbrž lidmi. A tak bude anglický národ platit za nejhodnotnějšího spojence na světě tak dlouho, dokud u jeho vedení a v jeho duchu širokých mas bude tolik odhodlané brutality a houževnatosti, která bude schopna dovést započatý boj všemi dostupnými prostředky, bez ohledu na čas a oběti, ke zdárnému, vítěznému konci, přičemž momentálně stávající vojenské zbrojení nemusí byt v žádném poměru k ostatním státům.

Pochopí-li člověk, že znovu vzchopení se německého národa je podmíněno otázkou znovuzískání našeho politického pudu sebezáchovy, musí mu být jasné i to, že se tu nevystačí s pouhým získáním vůle po národním prvku, nýbrž že musí být vědomě znárodněna celá doposud antinárodní masa.

Nové hnutí, které si za svůj cíl vytyčilo opětovné vybudování německého státu s vlastni suverenitou, musí svůj boj bezezbytku zaměřit na získání širokých mas obyvatelstva. Čím žalostnější je, všeobecně vzato, naše takzvané "národní měšťanstvo", a čím nedostatečněji vypadá jeho národní smyšlení, o to méně se dá očekávat jeho skutečný odpor proti energické národní vnitřní a zahraniční politice. A tak jako již jednou zůstalo německé měšťanstvo, ze známých zabedněně-krátkozrakých důvodů, v pasivní rezistenci vůči Bismarkovi v hodině nastávajícího osvobození, tak se i nyní při jeho uznané příslovečné zbabělosti člověk nemusí obávat jeho jakéhokoliv aktivního odporu.

Jinak se však chovají naši mezinárodně orientovaní soudruzi ze širokých mas. Ti jsou nejenom díky své primitivní přirozenosti naladěni více na myšlenku násilí, nýbrž jejich židovské vedení je i brutálnější a bezohlednější. Ti jsou schopni zastavit jakékoliv německé povstání, stejně jako kdysi zlomili páteř německé armádě. Nejenom že v tomto parlamentně řízeném státě zabráni svou majoritní většinou jakékoliv národně orientované zahraniční politice, ale vyloučí i jakékoliv vyšší ocenění německé síly a tím i jakoukoliv možnost jednoty. Neboť nejenom my jsme si vědomi slabiny, která leží v našich 15 milionech marxistů, demokratů, pacifistů a centralistů, nýbrž ještě více jsou si toho vědomi v cizině, když měří význam možného spojenectví s námi vahou tohoto zatíženi. Nikdo se nespojí se státem, jehož aktivní část národa se pasivně staví proti každé rozhodné zahraniční politice.

K tomu přichází ještě ta skutečnost, že vedeni těchto stran národní zrady se již z prostého pudu sebezáchovy musí postavit a také se postaví nepřátelsky proti jakémukoliv německému povstání. Je to prostě historicky nemyslitelné, aby německý národ mohl zaujmout ještě jednou svou dřívější pozici, aniž by zúčtoval s těmi, kteří byli příčinou a dali podnět k tomuto neslýchanému rozvratu, který postihl náš stát. Neboť před soudní stolicí nebude potomstvem listopad 1918 hodnocen nijak jinak, než jako vlastizrada.

A tak je každé vnější znovunabytí německé samostatnosti v první řadě svázáno se znovunabytím vnitřní odhodláním celistvosti našeho národa.

A také již jen čistě technicky vzato je myšlenka německého osvobození navenek do té doby nesmyslná, dokud do služeb těchto osvobozeneckých myšlenek nebude ochotna vstoupit široká masa obyvatelstva. Čistě vojensky vzato, musí být každému samostatně myslícímu důstojníkovi jasné, že se studentskými prapory navenek nedá vést žádný boj, nýbrž že kromě rozumu národa je zapotřebí také pěsti. Dále je nutno mít na zřeteli to, že obhajoba národních zájmů, která se opírá pouze o kruhy takzvané inteligence, provádí skutečné drancování nenahraditelných statků. Mladá německá inteligence, která nalezla na podzim roku 1914 v rámci dobrovolnických válečných pluků smrt na flanderské půdě, později ukrutně scházela. Byla nejcennějším statkem, který národ vlastnil, a její ztráta již v průběhu války nebyla nikdy nahrazena. A nejenom boj je jako takový nemožný, pakliže útočící prapory ve svých řadách postrádají masy pracujících, nýbrž také příprava technického rázu je neproveditelná bez oné vnitřní rozhodné jednoty našeho národního těla. Právě náš národ, který musí žít bezbranný pod dohledem versailleské mírové smlouvy, by měl začít uskutečňovat jakékoliv technické přípravy k vybojování svobody a lidské nezávislosti teprve tehdy, až bude zástup vnitřních špiclů zdecimován pouze na ty, kterým jejich vrozená bezcharakternost umožňuje zradit za oněch pověstných třicet stříbrných vše a všechny. S těmi se však již vyrovnáme. Nepřekonatelně oproti tomu vypadají miliony těch, kteří z politických důvodů vystupují proti národnímu vzbouření. Nepřekonatelně do té doby, dokud nebude zničena a z jejich srdcí a mozků odstraněna příčina jejich protivenství, mezinárodní marxistický světonázor.

Je tedy jedno z kterého úhlu pohledu člověk posoudí možnosti znovu vybojování naší státní a národní nezávislosti, jestli z pohledu zahraničně-politických příprav, nebo technického vyzbrojení, či boje samotného, vždy nám jako hlavní předpoklad pro vše zůstane získání širokých mas našeho národa pro myšlenku naší národní nezávislosti.

Bez znovunabytí vnější svobody je však jakákoliv vnitřní reforma jako taková, ve výhodnějším případě, pouze povýšením naši výnosové schopnosti na kolonii. Přebytky každého takzvaného hospodářského růstu přijdou totiž k dobru pouze našim mezinárodním kontrolním dozorcům, a každé sociální zlepšení pouze v lepším případě zvýší pracovní výkonnost pro tyto pány. Kulturní rozvoj vůbec nebude německému národu přisouzen, je totiž příliš svázán s politickou nezávislostí a úctou daného národa.

Jestliže je tedy výhodné řešení německé budoucnosti svázáno s národním získáním širokých mas našeho lidu, potom musí být tento cíl nejvyšším a největším úkolem hnutí, jehož činnost se nechce vyčerpat v ukojení okamžiku, nýbrž hodlá svou veškerou činnost a stálost ověřit v budoucnosti na předvídaných důsledcích.

A tak jsme si byli již v roce 1919 vědomi toho, že nové hnutí musí, jako svůj největší cíl, nejdříve provést znárodnění širokých mas.

Z toho pak vyplývá ve skutečnosti celá řada dalších požadavků:

1.

Za účelem získání masy pro národní vzbouřeni, se nesmí hledět na jakoukoliv sociální obě¦.

Ať již dnes našim zaměstnancům budou učiněny jakékoliv hospodářské ústupky, tak tyto nebudou v žádném vztahu se zisky celého národa, pakliže pomůžou vrátit opět široké vrstvy svému národu. Pouze krátkozraká zabedněnost, která je však dnes velmi častým jevem v našich podnikatelských kruzích, nemůže rozeznat, že pokud nebude opět nastolena vnitřní lidová solidarita našeho národa, nemůže dojit k žádnému dlouhodobému hospodářskému vzrůstu, a proto ani k jejich žádnému hospodářskému využití.

Pokud by německé odbory během války bezohledně bránily zájmy pracujících, pokud by samy během války tisíckrát pomocí stávky nevynutily na tehdejším podnikatelstvu hladovějícímu po dividendách schválení požadavků jimi zastupovaných pracujících, pakliže by se v zájmu národní obrany stejně fanaticky přihlásily ke svému Němectví, a pokud by stejnou bezohledností daly vlasti, co vlasti jest, nikdy bychom válku neprohráli. Jak směšné by pak byly všechny, i ty největší hospodářské ústupky, oproti obrovskému významu vyhrané války.

A tak musí být novému hnutí, které hodlá vrátit německého dělníka německému národu jasné, že pokud jimi není ohroženo udržení a samostatnost národního hospodářství, nemohou hrát v této otázce hospodářské oběti naprosto žádnou roli.

2.

Národní výchova širokých vrstev může probíhat pouze oklikou přes sociální růst. Pouze jím může být dosaženo oněch všeobecně-hospodářských předpokladů, které umožňuji každému jednotlivci podílet se na kulturních statcích celého národa.

3.

Znárodnění širokých mas nemůže být nikdy uskutečněno polovičatostí a prostým zdůrazňováním takzvaného objektivního stanoviska, nýbrž pouze bezohledným a fanatických zaměřením se na vytčené cíle. To teď znamená, že se národ nedá "znárodnit" ve smyslu našeho dnešního měšťanstva, tedy pomocí tolika a tolika omezení, nýbrž národně se vší vehemencí, která tkví v extrému. Jed se dá zlomit zase jenom protijedem, a pouze planost naší měšťanské mysli může středovou linii označovat za cestu vedoucí do nebe.

Široké vrstvy obyvatelstva se neskládají ani z profesorů, ani z diplomatů. Skromné abstraktní vědomosti, které vlastní, odkazuje její vjemy spíše do světa pocitů. Tam spočívá buď to její positivní nebo negativní stanovisko. Je vnímavá pouze vůči nasazení energie do jednoho ze dvou směrů, nikdy však do polovičatosti pohybující se někde mezi nimi. Její emocionální postoj však zároveň podmiňuje její neobyčejnou stabilitu. Vírou se dá otřást hůře než vědomím, láska podléhá menším změnám než úcta, nenávist je trvalejší než averse, a hybná síla největších zvratů na této zemi nikdy nespočívala ve vědeckých znalostech širokých vrstev, jako spíš v zaníceném fanatizmu a občas i v hysterii, která hnala věci kupředu.

Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíč, který otvírá bránu do jejich srdcí. A tím není objektivita, tedy slabost, nýbrž vůle a síla.

4.

Získat ducha národa se může podařit pouze tehdy, je-li kromě vedení pozitivního boje za vlastní cíle zničen protivník těchto cílů.

Lid vždy spatřoval v bezohledném útoku proti soupeři důkaz svého vlastního práva, a zřeknutí se zničení nepřítele pociťuje jako nejistotu ve vztahu k vlastnímu právu, když ne jako znamení vlastního bezpráví.

Široká masa národa je pouze díl přírody, a jejímu vnímání je cizí vzájemné podávání si ruky mezi lidmi, kteří tvrdí, že chtějí dosáhnout opačných protikladů. To, co si přeje, je vítězství silnějšího a zničení slabšího, nebo jeho bezpodmínečné podrobení.

Znárodnění naší masy se povede teprve tehdy, pokud během celého positivního boje za získání ducha národa bude vyhlazen její mezinárodni travič.

5.

Všechny velké otázky doby jsou jen otázkami okamžiku a představují pouze následné fenomény určitých příčin. Příčinný význam má však pouze jediná, a sice otázka rasového zachování daného národa. Pouze v krvi spočívá zdůvodnění síly či slabosti člověka. Národy, které nerozpoznají či nedbají významu jejich rasového základu, jsou rovni lidem, kteří se snaží mopslíka naučit vlastnostem divokého psa, aniž by pochopili, že jak rychlost divokého psa, tak i učenlivost pudla nejsou naučitelné, nýbrž v rase spočívající vlastnosti. Národy, které se zřeknou své rasové čistoty, se tím zříkají i jednoty svého ducha ve všech svých projevech. Jejich duševní rozervanost je přirozeným důsledkem rozervanosti jejich krve, a proměna jejich duchovních a tvůrčích sil je pak pouze působení proměny jejich rasových základů.

Kdo chce německý národ osvobodit od jeho dnešních, původně mu však cizích projevů a zlozvyků, bude ho muset nejprve osvobodit od cizího původce těchto projevů a zlozvyků.

Bez jasného rozeznání rasových problémů a tím i židovské otázky, nikdy nenastane opětovný rozmach německého národa.

Rasová otázka je klíčem nejenom ke světové historii, nýbrž i ke všeobecné lidské kultuře jako takové.

6.

Zařazení širokých mas našeho národa, které se dnes nacházejí v mezinárodním táboře, do národní pospolitosti neznamená zřeknutí se zastupování oprávněných zájmů našich stavů. Rozcházející se stavové a profesní zájmy nejsou stejného významu jako třídní rozdíly, nýbrž jsou jen samozřejmými následky našeho hospodářského života. Profesní třídění do skupin v žádném případě nestojí proti skutečné národní pospolitosti, neboť tato spočívá v národnostní jednotě všemi otázkami, které se této národnostní jednoty jako takové týkají.

Začlenění určité třídy do národní pospolitosti, nebo pouze do státu, neprobíhá skrze sestoupení vyšší třídy, nýbrž naopak vyzdvižením spodní na vyšší úroveň. Strůjcem tohoto procesu opět nemůže být nikdy vyšší třída, nýbrž pouze nižší, která bojuje za své zrovnoprávnění. Dnešní měšťanstvo nebylo začleněno do státu pomocí šlechty, nýbrž pouze vlastní silou pod svým vlastním vedením.

Německý dělník nebude vyzdvižen do rámce národní pospolitosti oklikami chorobných sbratřovacích scén, nýbrž vědomým povznášením jeho sociální a kulturní pozice, až budou moci být překlenuty i ty největší rozdíly. Hnuti, které si tento proces stanoví jako svůj cíl, musí své přívržence hledat v první řadě především v dělnickém táboře. Po inteligenci smí sáhnout pouze v do té míry, pokud tato bezezbytku pochopila tento žádoucí cíl. Tento proces přeměny a sbližování nebude ukončen během příštích deseti, či dvaceti let, nýbrž zahrnuje v sobě podle zkušenosti mnoho generací.

Největší překážka při přibližování dnešního dělnictva národní pospolitosti neleží ve stavovském zastupování vlastních zájmů, nýbrž v jeho mezinárodním vedení a postojích, které jsou nepřátelské vůči čemukoliv národnímu a státnímu. Stejné odbory, které jsou až fanaticky vedeny v politických a národních zájmech, učiní z milionů pracujících nejhodnotnější články svého národnostního rázu bez ohledu na jednotlivé rozpory v čistě hospodářských zájmech.

Hnutí, které chce německého dělníka nejčestnějším způsobem navrátit svému národu, a vyrvat ho z mezinárodního bludu, musí na všech frontách co nejtvrději zakročit proti názoru, panujícímu především v podnikatelských kruzích, který národní pospolitostí rozumí bezmocné hospodářské vydání pracovníka zaměstnavateli, a který vidí v každém pokusu zachování oprávněné samostatné hospodářské existence zaměstnanců útok proti národní pospolitosti. Zastupování tohoto názoru představuje zastupování vědomé lži. Národní pospolitost přece neklade závazky pouze jedné straně, nýbrž i té druhé.

Stejně jako dělník hřeší proti duchu skutečné národní pospolitosti, když bez ohledu na veřejné blaho a stav národního hospodářství klade, opírajíce se o svou moc, vyděračské podmínky, tak i podnikatelé poškozují tuto národní pospolitost, když nelidským a vykořisťovatelským způsobem vedením svého podniku zneužívají národní pracovní sílu a z jejího potu pro sebe ždímají miliony. Takový podnikatel pak nemá právo hovořit o národní pospolitosti, nýbrž je to sprostý egoistický ničema, který vnášením sociální nespokojenosti vyprovokovává pozdější sváry, které pak tak nebo tak musí vést k poškození národa.

Zdrojem, ze kterého musí mladé hnutí načerpat své přívržence, bude tedy v první řadě široká masa našich pracujících. Tato musí být vyrvána ze spárů mezinárodního bludu, osvobozena ze své sociální nouze, zbavena kulturní bídy a posléze jako zformovaný, hodnotný, národně cítící a národně snaživý faktor převedena do národní pospolitosti.

Pokud se v kruzích národní inteligence najdou lidé se srdcem zapáleným pro národ a jeho budoucnost, naplněni nejhlubšími poznatky významu tohoto boje za ducha této masy, jsou v řadách tohoto hnutí, coby hodnotná duchovní páteř, vřele vítáni. Cílem tohoto hnutí však nikdy nesmí být získání občanského volebního stáda. V takovém případě by si natolik přitížilo masou, která by celou svou existenci ochromila propagací vůči širokým vrstvám. Neboť nehledě na teoretickou krásu myšlenky společného vedení širokých mas ze zdola a shora v rámci jednoho hnutí, je tu ta skutečnost, že psychologickým ovlivňováním občanských mas na všeobecných veřejných mítincích se sice dá nastolit nálada, či dokonce rozšiřovat názory, avšak nedají se odstranit charakterové vlastnosti, či lépe řečeno zlozvyky, jejichž vznik a existence zahrnuje několik staletí. Rozdíl ve vztahu oboustranné kulturní úrovně a oboustranného postoje k otázkám hospodářských zájmů je momentálně stále ještě příliš veliký, takže by se okamžitě, jakmile pomine opojení z mítinku, projevil jako přitěžující efekt. Koneckonců cílem není provést převrstvení národního tábora, nýbrž získání antinárodního. A toto stanovisko je konečně určující pro taktický postoj celého hnutí.

7.

Toto jednostranné, a tím i jasné stanovisko se musí projevit i v propagandě hnutí, a na druhé straně musí být propagandou také vyžadováno.

Pokud má být propaganda hnutí účinná, musí být namířena vždy pouze jedním směrem. V jiném případě ji, díky rozdílnosti duchovních představ obou v potaz přicházejících táborů, buďto jedna strana nebude rozumět, nebo ji strana druhá odmítne jako samozřejmou a proto nezajímavou.

Také výrazové prostředky a její důraz nemohou v podrobnostech na obě tak extrémní vrstvy působit stejně. Zřekne-li se propaganda svérázných vyjadřovacích prostředků, nikdy nenalezne cestu k chápáni širokých mas. Použije-li naproti tomu ve slově a gestech drsnost pocitů mas a jejího výraziva, bude odmítnuta takzvanou inteligencí, coby primitivní a sprostá. Mezi stem takzvaných řečníků existuje sotva deset takových, kteří by byli schopni stejně působivě hovořit jeden den před publikem skládajícím se z metařů, zámečníků, kanálníků, atd., a druhý den na to mít přednášku, v případě nezbytnosti se stejným myšlenkovým obsahem, před auditoriem vysokoškolských profesorů a studentů. Avšak mezi tisíci řečníky existuje možná pouze jeden, který by dokázal hovořit před zámečníky a vysokoškolskými profesory zároveň takovou formou, která by svojí vnímavostí byla nejenom přístupná oběma polovinám, nýbrž aby na obě zároveň působila, nebo aby dokonce obě skupiny strhla k bouřlivému potlesku. Člověk však musí mít neustále na paměti, že i ta nejkrásnější myšlenka nějaké vznešené teorie se ve většině případech dá šířit pouze pomocí malých a drobných duchů. Neboť nezáleží na tom, co měl geniální původce určité myšlenky na mysli, nýbrž co, jakou formou, a s jakým úspěchem ji zvěstovatelé této myšlenky zprostředkovávají širokým vrstvám.

Agitační síla Sociální demokracie a vůbec celého marxistického hnutí spočívá z větší části v jednotě, a tím i v jednostrannosti publika, na které se tito obracejí. Čím byly jejich myšlenkové pochody zdánlivě omezenější a zabedněnější, tím snadněji byly přijímány a zpracovávány masou, jejichž duchovní úroveň odpovídala přednášejícím.

Z toho tedy pro nové hnutí vyplynul jasný a jednoduchý směr.

Obsah a formu propagandy je nutno přizpůsobit širokým vrstvám, a jejich správnost je nutno měřit pouze účinným výsledkem.

Na lidovém shromáždění širokých vrstev by neměl hovořit řečník, který přítomným stojí duchovně nejblíže, nýbrž ten, který si získá srdce široké masy.

Zástupce inteligence, který je na takovém shromáždění přítomen, a který přes zřetelný vliv řečníka na spodní vrstvy kritizuje jeho projev ohledně duchovní úrovně, dokazuje naprostou neschopnost svého myšlení a tím i bezcennost své osobnosti pro nové hnuti. Pro něho přichází do úvahy pouze ti intelektuálové, kteří pochopili úkol a cíl nového hnutí do té míry, že se naučili hodnotit činnost propagandy výhradně dle jejího úspěchu, a ne dle dojmu, který na něho samotného působí. Neboť propaganda nemá sloužit k zábavě národně smýšlejícím lidem, nýbrž k získávání odpůrců naší národní pospolitosti, pokud jsou naší krve.

Pro způsob a provedení vlastní agitace by nyní pro mladé hnutí měly být všeobecně určující a rozhodující myšlenky, které jsem krátce shrnul již ve válečné propagandě.

Že byla správná dokázal její úspěch.

8.

Cíle politického reformního hnutí nebude nikdy dosaženo agitaci, nebo ovlivňováním stávající moci, nýbrž pouze zřízením politické síly. Každá světoborná myšlenka má nejenom právo, nýbrž povinnost zajistit si takové prostředky, které umožní její zrealizování. Úspěch je jediným pozemským soudcem o právu či neprávu podobných záměrů. Přičemž pod pojmem právo se nesmí rozumět uchopeni moci jako v roce 1918, nýbrž jeho požehnaný důsledek pro národní pospolitost. Uchopení státní moci revolucionáři se také nedá označit za zdařilou státní říši, jak dnes v Německu míní naši nemyslící státní návladní. Bylo by to možné pouze tehdy, když z takového to revolučního činu, který zničil záměry a cíle národa, vzejde více blaha, než za bývalého režimu. To se však o německé revoluci, jak se označuje čin tlupy banditů z podzimu 1918, nedá dost dobře tvrdit.

Pokud tedy zřízení politické moci tvoří předpoklad pro provedení reformních záměrů, musí se hnutí s reformními úmysly od prvního dne své existence zaměřit na hnutí širokých mas, a ne na literární čajový klub, nebo šosáckou kuželkářskou společnost.

9.

Mladé hnutí je svou podstatou a svojí vnitřní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitřní stavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vůdce degradován pouze na vykonavatele vůle a míněni jiných. Hnuti háji do nejmenšího princip absolutní autority vůdce, zároveň s nejvyšší zodpovědností.

Praktické důsledky tohoto principu v hnutí jsou následující:

První předseda místní skupiny je stanoven nejbližším vyšším vůdcem, a je zodpovědný vedoucí místní skupiny. Veškeré výbory podléhají jemu, a ne naopak on nějakému výboru. Hlasovací výbory neexistuji, existuji pouze pracovní výbory. Práci rozděluje zodpovědný vedoucí, první předsedající. Stejný princip platí pro následující vyšší organizaci, obvod, okruh, či župu. Opět je ze shora určen vůdce a zároveň je mu dána neomezená plná moc a autorita. Pouze vůdce celého hnutí je ze spolkově uzákoněných důvodů volen na valné hromadě hlavních členů. Je však výhradním vůdcem celého hnutí. Podléhají mu veškeré výbory a ne on jim. On určuje, a tím také na svých bedrech nese veškerou zodpovědnost. Je k dispozici všem příslušníkům hnuti, kteří ho mohou před porotou nové volby pohnat k zodpovědnosti, odebrat mu jeho úřad, pokud by se provinil proti principům hnutí a nebo by těmto principům špatně sloužil. Na jeho místo by pak nastoupil schopnější, nový muž, avšak se stejnou autoritou a stejnou zodpovědností.

Nejvyšším úkolem hnutí je nejenom prosazovat tento princip jako určující uvnitř vlastních řad, nýbrž prosadit ho i pro celý stát.

Kdo chce být vůdcem, nese při nejvyšší neomezené autoritě také poslední a nejtěžší zodpovědnost.

Kdo toho není schopen, nebo kdo je příliš zbabělý nést za své činy příslušnou zodpovědnost, není hoden být vůdcem.

Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti.

Toto vypěstovat a začlenit do práva je největším předpokladem k znovuzískání velikosti a síly naší národní pospolitosti.

Tím je však antiparlamentární hnutí, a jeho spoluúčast na parlamentním zřízení může mít pouze smysl činnosti za jeho zničení, k odstranění instituce, ve které jsme uzřeli jeden z největších úkazů rozvratu lidstva.

10.

Hnuti s rozhodností odmítá jakékoliv postoje k otázkám, které leží buďto mimo rámec jeho politické práce, nebo jsou bez předmětné, nemajíce jakéhokoliv zásadního významu. Jeho úkolem není náboženská reforma, nýbrž politická reorganizace našeho národa. Spatřuje v obou náboženských vyznáních stejně hodnotné opěry existence našeho národa, a proto bojuje proti všem stranám, které chtějí tuto mravní náboženskou a morální kostru našeho národa proměnit v nástroj svých stranických zájmů.

Hnutí konečně nespatřuje svou konečnou úlohu v obnovení určité státní formy a v boji proti jiné, nýbrž v položení takových principiálních základů, bez kterých by dlouhodobě nemohla existovat ani republika, ani monarchie. Její poslání nespočívá v založeni nové monarchie, či v upevnění republiky, nýbrž ve vytvoření germánského státu.

Otázka vnějšího zřízení tohoto státu, tedy jeho korunovace, nemá nejzásadnějšího významu, nýbrž je podmíněna pouze otázkou praktické účelnosti.

Pro národ, který pochopil největší problémy a úkoly své existence, již nepovedou otázky vnějších formalit k vnitřním rozporům.

11.

Otázka vnitřní organizace hnutí má účelový a ne principiální význam.

Nejlepší organizace není ta, která mezi vedení a jednotlivé příslušníky hnutí vkládá veliký, nýbrž právě ten nejmenší zprostředkovací aparát. Neboť úkolem organizace je zprostředkování určité myšlenky, která se vždy nachází nejprve v hlavě jedince, širokým vrstvám obyvatelstva, stejně jako dozor nad její přeměnou ve skutečnost.

Organizace je tím ve všem a pro každého pouze nutné zlo. V lepším případě je účelovým prostředkem, v horším případě je samoúčelná.

Jelikož svět vyzdvihuje více než ideály mechanické přírodní síly, utvářejí se snadněji formy organizací, než myšlenky jako takové.

Průběh po realizaci usilující myšlenky, především pak reformního charakteru, je v hrubých rysech následující:

V mozku člověka povstane nějaká geniální myšlenka. Ten se cítí být povolán k tomu, sdělit ji celému lidstvu. Hlásá tedy svůj názor, a postupně získá určitý okruh svých přívrženců. Tento proces přímého a osobního sdělováni myšlenek příslušného člověka ostatnímu světu je nejideálnější a nejpřirozenější. Při stoupajícím nárůstu přívrženců nového učeni postupně vzniká pro šiřitele myšlenky problém dále působit přímo osobně na bezpočet přívrženců, Řídit je a vésti. A právě v té míře, kdy je z důvodu nárůstu společenství vyloučeno nejkratší spojení, nastává nutnost vytvoření propojovacího článku. Ideální stav je tím ukončen, a na jeho místo nastupuje nutné zlo organizace. Vytvářejí se malé podskupiny, které v politické organizaci představují např. místní skupiny, zárodečné buňky budoucí organizace.

Aby se jednotka neoddálila společné víře, smí strukturování proběhnout teprve tehdy, pakliže je naprosto bezpodmínečně přijata autorita duchovního zakladatele a jim založené školy. Geopolitický význam centrálního střediska hnutí přitom nesmí být přeceňován. Pouze existence podobného místa, opředeného závojem magického kouzla Mekky či Říma, může hnutí trvale dávat onu sílu, která spočívá ve vnitřní jednotě a v uznání reprezentační špičky této jednoty.

A proto se při vytváření prvních organizačních buněk nikdy nesmí opomenout jak zdůrazňování, tak hlavně vyzdvihování významu výchozího místa původní myšlenky. Stupňování ideového, morálního a skutečného významu výchozího a vedoucího místa hnutí musí probíhat právě v té míře, kdy nadměrné množství základních organizačních buněk hnutí vyžaduje další integraci do nových organizačních struktur.

Stoupající množství jednotlivých přívrženců a nemožnost dalšího přímého formování spodních článků, nutí konečně formovat toto nespočetné navýšení spodních organizačních článků do vyšších organizačních celkům, které by se snad politicky daly označit jako župní, či okresní svazy.

A jak bylo doposud ještě docela snadné udržet si autoritu původní centrály vůči podléhajícím místním skupinám, o to těžší nyní bude ubránit tento postoj vůči neustále se tvořícím vyšším organizačním formám. To je však předpoklad pro jednotnou existenci daného hnuti, a tím i pro uskutečnění jeho myšlenky.

A když budou konečně uzavřeny i tyto větší mezičlánky nových organizačních forem, stupňuje se opět potíž v tom, uchovat vůči nim vedoucí charakter původního zakládajícího místa, jeho školy, atd.

A proto smi být mechanické formy organizace vybudovány pouze do té míry, kdy je bezpodmínečně zajištěna ideová autorita dané organizační centrály. U politických útvarů může být tato garance zajištěna pouze praktickou mocí.

Z toho vyplývají následující směrnice pro vnitřní strukturu hnutí:

a) Koncentrace celkové spolupráce nejprve na jedno jediné místo: Mnichov. Vytvoření skupiny z naprosto spolehlivých přívrženců, a vytvoření školy pro pozdější zpracování vlastních idejí. Získání potřebné autority na onom daném místě, pro pozdější možné zřetelné úspěchy.

Pro uvedení hnutí a jejich vůdců ve všeobecnou známost, je nutno nejenom otřásti vírou v neporazitelnost marxistického učení v daném místě, nýbrž i dokázat možnost protichůdného hnutí.

b) Vytváření místních skupin teprve tehdy, je-Ii bezpodmínečně uznaná autorita centrálního vedení v Mnichově.

c) Vytváření okresních, župních, či zemských svazů také nesmí probíhat pouze dle potřeby jako takové, nýbrž teprve po dosažení jistoty o bezpodmínečném uznání centrálního vedení .

Jinak je vytváření nových organizačních forem závislé na existenci jedinců, kteří přicházejí do úvahy coby vůdci příslušných svazů.

Přitom existuji dvě cesty:

a) Hnutí disponuje potřebnými finančními prostředky k vyškolení způsobilých jedinců pro pozdější vůdcovství. Postupně přitom nasazuje získaný materiál dle hledisek taktické a jiné účelnosti.

Tato cesta je nejjednodušší a nejrychlejší. Vyžaduje však veliké finanční prostředky, neboť tento vůdčí materiál může pro hnutí pracovat pouze pokud je placen.

b) Hnuti není schopno, z důvodů nedostatku finančních prostředků, nasadit placenou vůdčí sílu, a je zprvu odkázáno na neplacené funkcionáře.

Tato cesta je však pomalejší a náročnější.

Vedení hnutí musí dle okolností nechat ležet ladem obrovská území do té doby, dokud se v řadách přívrženců neobjeví autorita, která je schopná a ochotná vstoupit do služeb vedení, a zorganizovat a vést hnutí v příslušné oblasti.

Může se stát, že se v obrovské oblasti nenajde nikdo takto schopný, zatímco na jiném místě se objeví dva, nebo dokonce tři takoví, přibližně stejně schopní. Těžkosti, které souvisí s takovým rozvojem, jsou složité a mohou být překonány teprve po několika letech.

Předpokladem pro vytvoření nové organizační formy je stále a nadále i bude jedinec schopný jejího vedení. Stejně jako je v celé své organizační formě bezcenná armáda bez důstojníků, je i politická organizace ničím bez odpovídajících vůdců.

Zanedbání vytvoření místní skupiny je pro hnuti lepší, než selhání její organizace, když chybí vedoucí a kupředu hnací osobnost vůdce.

K vůdcovství jako takovému nepatří pouze vůle, nýbrž i způsobilost, přičemž průbojnosti a síle vůle musí být přidělen větší význam, než genialitě jako takové, avšak nejdrahocennější je pak spojeni schopnosti, rozhodnosti a vytrvalosti.

12.

Budoucnost daného hnutí je podmíněna fanatizmem, ba dokonce nesnášenlivostí, se kterou ho jeho přívrženci jako jediné správné zastupuji a prosazují proti útvarům podobného druhu.

Je velikou chybou věřit, že síla hnuti přibývá díky sjednocování se s podobně vytvořenými útvary. Každé zvětšení touto cestou znamená zprvu samozřejmě nárůst vnějšího objemu a tím v očích povrchního pozorovatele i moci. Ve skutečnosti však pouze přebírá zrna, která později vyklíčí pouze do účinku vnitřního oslabeni.

Neboť ať už se o podobných dvou hnutí říká co chce, ve skutečnosti nikdy stejná nebudou. V opačném případě by to pak nemohla být hnuti dvě, nýbrž pouze jenom jedno jediné. A je naprosto jedno, v čem tyto rozdíly spočívají, a i kdyby byly zdůvodněny pouze různou schopností, či neschopností jejich vedení, prostě existují. Přírodnímu zákonu veškerého vývoje neodpovídá propojení dvou nestejných útvarů, nýbrž vítězství silnějšího, a pomocí tímto zapříčiněného boje pak i vyšlechtěni vyšší síly a moci vítěze.

Spojením dvou podobných politických stranických útvarů lze získat momentální výhody, do budoucna je však úspěch získaný touto cestou, pouze příčinou později se vyskytnuvších vnitřních problémů.

Velikost hnutí je zajišťována výhradně pomocí svobodného vývoje vnitřních sil a jejich trvalým nárůstem, až ke konečnému vítězství nad všemi konkurenty.

Ano, lze říci, že jeho síla, a tím i jeho životaschopnost, je chápána jako nárůst pouze do té doby, dokud jako předpoklad jejího bytí uznává základní princip boje, a že hnuti dosáhlo vrcholu svých sil v momentě, kdy se schyluje k jeho naprostému vítězství.

Snažit se o dosažení cíle se hnutí vyplatí pouze v tom případě, kdy to nevede pouze k momentálnímu úspěchu, nýbrž když se dosáhne dlouhodobého růstu, a to pouze zcela netolerantním, vytrvalým bojem.

Hnutí, jehož nárůst je založen na takzvané integraci podobných útvarů, a jeho síla je tedy založena na kompromisech, je rovno skleníkovým rostlinám. Rostou do výše, avšak chybí jim ona síla, po staletí odolávat a vzdorovat těm nejsilnějším bouřím.

Velikost každé mohutné organizace, ztělesňující na tomto světě nějakou myšlenku, spočívá v náboženském fanatizmu, kterým se netolerantně prosazuje proti všemu ostatnímu, fanaticky přesvědčen o svém právu. Když je nějaká myšlenka sama o sobě správná, a dle toho je vyzbrojena a připravena k zahájení boje na tomto světě, je neporazitelná, a každé pronásledování pouze povede k jejímu vnitřnímu posílení.

Velikost křesťanství nespočívala v pokusech srovnávat se s podobně uzpůsobenými filosofickými názory antiky, nýbrž v neúprosném, fanatickém zvěstováni a zastupování vlastní víry.

Zdánlivý náskok, který hnutí získá svým začleňováním, bude lehce dohnán trvalým přílivem sil nezávisle stálé, samo se obhajující víry a její organizace.

13.

Hnutí musí své členy vychovávat zásadně tak, aby snad nespatřovali v boji něco nepatřičného, nýbrž aby o něj sami usilovali. Nesmí se obávat nepřátelství protivníka, nýbrž musí ho vnímat jako předpoklad vlastního práva své existence. Nesmí se zaleknout nenávisti nepřátel a jejich projevů proti naší národní pospolitosti a našemu světonázoru, nýbrž po nich toužit. K projevům této nenávisti však patří také lež a pomluva.

Ten, kdo není v židovském tisku potírán, to znamená pomlouván a osočován, není řádným Němcem a žádný skutečný národní socialista. Správný úhloměr pro měření hodnoty svého smýšlení, správnosti svého přesvědčení a síly jeho vůle je nenávist, která je mu stran úhlavního nepřítele našeho národa projevována.

Příslušníci hnutí a v širokém smyslu slova i všichni příslušníci našeho národa musí být neustále upomínáni v tom, že Žid ve svých novinách neustále lže, a že sama malá jednorázová pravda slouží ke krytí nějakého většího podvodu, čímž je zase jenom chtěnou lží. Žid je velmistr ve lhaní, a lež a podvod jsou jeho bojové zbraně.

Každé židovské shromáždění a každá židovská lež je jizvou na těle našich bojovníků.

Ten koho nejvíce tupí, je nám nejbližší, a koho nejvíce nenávidí, je náš největší přítel.

Kdo si ráno koupí židovské noviny, aniž by se v nich nespatřil potupen a pohaněn, nezužitkoval prospěšně minulý den. Neboť kdyby tomu tak bylo, byl by Židem pronásledován, špiněn, osočován, pomlouván. Pouze ten kdo se účinně postaví tomuto úhlavnímu nepříteli naší národní pospolitosti a každé árijské pospolitosti a kultury, smí očekávat pomluvy této rasy a zároveň i boje tohoto národa.

Když tyto principy přejdou našim přívržencům do krve a kostí, stane se naše hnutí neporazitelným a neotřesitelným.

14.

Hnutí musí všemi prostředky vyžadovat úctu před každým z jejich členů. Nikdy nesmí zapomenout, že v hodnotě jedince spočívá hodnota celé společnosti, že každá myšlenka a každý výkon je výsledkem tvůrčí činnosti jedince, a že každý obdiv před velikostí nepředstavuje pouze dávku díků těmto jedincům, nýbrž že kolem nich ovazuje spojující stuhu.

Jedinec jako takový je nenahraditelný. Zvláště pak tehdy, když ztělesňuje kulturně tvůrčí element. Tak, jako nemůže být nahrazen slavný mistr tím, že se někdo snaží dokončit jeho napůl hotový obraz, stejně tak nenahraditelní jsou i velcí básníci a myslitelé, velcí státníci a vojevůdci. Neboť jejich činnost spočívá vždy ve zručnosti. Tato zručnost není mechanicky naučená, nýbrž je díky boží přízni vrozená.

Všechny velké revoluce a výdobytky této planety, největší kulturní výtvory, nesmrtelné činy v oblasti státnické zručnosti, atd., jsou navždy neoddělitelné spojeny s určitým jménem, kterým jsou i reprezentovány. Zřeknutí se oslav daného velkého ducha, znamená ztrátu vnitřní síly, která z tohoto jména proudí do srdcí všech mužů a žen.

To ví nejlépe Žid. Právě on, jehož velikáni jsou velcí pouze v ničení lidstva a jeho kultury, dbá na jejich modlářské obdivování. Pokouší se znevažovat uctívání národních velikánů a označuje ho za "kult osobnosti".

Pokud je národ zbabělý, a podlehne této židovské troufalosti a drzosti, zříká se oné obrovské síly, která v tom spočívá. Neboť ta nespočívá v úctě k širokým masám, nýbrž v obdivu géniů a v jejich povznášení a vyvyšování.

Když jsou lidská srdce zlomená a lidské duše zoufají, tu se z přítmí dávné minulosti objeví ti velcí přemožitelé bídy a nouze, pohany a potupy, duchovní nesvobody a tělesného násilí, a podají těm malomyslným smrtelníkům svou nesmrtelnou paži!

A běda národu, který by se styděl ji uchopit!

V počátcích existence našeho hnutí jsme netrpěli ničím více, než bezvýznamností, neznalostí našeho názvu a s tím spojenou otázkou kladného úspěchu. Nejtěžší v těchto počátcích, kdy se dohromady sešlo často pouhých šest, sedm či osm osob naslouchajících slovům řečníka, bylo, probudit a udržet v tomto malém kruhu víru v obrovskou budoucnost tohoto hnutí.

Je nutno si uvědomit, že se scházelo šest, nebo sedm mužů, sami bezejmenní a chudí ďáblové s úmyslem vytvořit hnuti, kterému by se jednou mělo podařit to, co se nepodařilo ani těm největším masovým stranám, totiž znovuobnovení Německé Říše neslýchané mohutnosti a velkoleposti. Kdyby nás jen byl tehdy někdo napadl, nebo nás nějak zesměšnil, byli bychom šťastní v obou případech. Neboť ponižujícím bylo tehdy právě naprosté přehlížení, se kterým jsme tehdy byli konfrontováni, a kterým jsem tehdy osobně nejvíc trpěl.

Když jsem vstoupil do okruhu těchto několika mužů, nemohla být žádná řeč jak o straně, tak o hnutí. Své pocity z prvního setkáni s tímto drobným útvarem jsem již popsal. V následujících týdnech jsem měl tehdy čas a možnost řádně si prostudovat ono zprvu ne skutečné zjevení takzvané strany. Obraz byl, Bůh je mi svědkem, tíživě skličující. K dispozici nebylo nic, ale zhola nic. Jméno strany, jejíž výbor reprezentoval v podstatě celou členskou základnu, a která byla tak, nebo tak tím, proti čemu se snažila bojovat, totiž parlament v malém. Také zde se hlasovalo, a když už na sebe ve velkých parlamentech řvali několik měsíců kvůli velkým problémům, zde v tomto malém kroužku se vedl nekonečný dialog kvůli každé odpovědi na šťastně došlý dopis!

Veřejnost o tomto všem samozřejmě neměla ani tušení. Nikdo v Mnichově, kromě jejich vlastních příslušníků a jejich několika příbuzných, tuto stranu neznal ani podle jména.

Každou středu se v mnichovské kavárně konala takzvaná schůze výboru, a jednou týdně řečnický večer. A jelikož byla kompletní členská základna zastoupena ve výboru hnutí, byly samozřejmě přítomny stále stejné osoby. Nyní šlo tedy o to, rozptýlit konečně tento malý kroužek, získat nové přívržence, a hlavně zviditelnit jméno hnutí, a to za každou cenu.

Použili jsme k tomu následující techniku:

Každý měsíc, později každých čtrnáct dní jsme se snažili uspořádat shromáždění. Pozvánky byly psány na lístky psacím strojem, nebo jednoduše ručně, a byly zprvu námi rozesílány, resp. roznášeny. Každý se obrátil na okruh svých známých, a snažil se toho či onoho pohnout k návštěvě našeho shromáždění.

Úspěch byl žalostný.

Vzpomínám si ještě, jak jsem osobně v těchto ranných dobách roznesl na osmdesát těchto pozvánek, a jak jsme pak následný večer čekali na lidové masy, které se měly dostavit.

S hodinovým zpožděním musel konečně "předsedající" otevřít shromáždění'. Bylo nás opět sedm, oněch starých sedm.

Přešli jsme k tomu, nechávat si pozvánky psát v jednom mnichovském papírnictví na stroji a množit je. Úspěch se dostavil na dalším shromáždění v několika nových posluchačích. A tak počet pomalu stoupal z jedenácti na třináct, konečně na sedmnáct, třiadvacet, až na čtyřiatřicet posluchačů.

Pomocí drobných peněžních sbírek v našem kruhu chudých ďáblů byly nakonec shromážděny prostředky k tomu, aby konečně mohlo být, v tehdy ještě nezávislém listě "Mnichovský pozorovatel", uveřejněno naše shromáždění v Mnichově. Úspěch však byl tentokrát neslýchaný. Uspořádali jsme toto shromáždění v mnichovské Dvorní pivnici (nezaměňovat se slavnostním sálem Dvorního pivovaru), v malém sálku, který pojal něco kolem sto třiceti osob. Mě samotnému připadal tento prostor jako obrovská hala, a každý z nás se strachoval, zda se nám podaří onoho večera zaplnit tuto obrovskou budovu posluchači.

V sedm hodin bylo přítomno sto jedenáct osob, a shromáždění bylo započato.

Jeden mnichovský profesor přednášel hlavní referát, a já měl vystoupit jako druhý poprvé na veřejném projevu.

Tehdejšímu prvnímu předsedajícímu panu Harreravi to připadalo jako velmi odvážný kousek. Tento pán, který si byl jinak velmi jistý svou výřečnosti, měl náhle dojem, že snad dokáži všechno možné, pouze hovořit ne. Toto mínění si nenechal vyvrátit ani v následné době.

Věci však proběhly zcela jinak. Mě bylo k mému prvnímu projevu na veřejnosti určeno dvacet minut řečnické doby.

Hovořil jsem třicet minut, a to co jsem dříve, aniž bych to jakkoliv věděl, jednoduše vnitřně cítil, se nyní potvrdilo skutečnosti: dokázal jsem hovořit! Po třiceti minutách byli lidé v tomto malém sále doslova zelektrizovaní, a nadšení se projevilo nejprve v tom, že má výzva k veřejné sbírce nám vynesla tři sta marek. Tím z nás spadla jedna obrovská zátěž. Neboť náš finanční nedostatek byl v té době tak kritický, že jsme neměli naprosto žádnou šanci nechat vytisknout hlavní zásady hnutí, či vydat nějaké letáky. Nyní byl položen základní kámen malému fondu, ze kterého mohly být pokryty alespoň ty nejpotřebnější a nejdůležitější věci.

Avšak i z jiného ohledu měl tento úspěch našeho prvního většího shromážděni obrovský význam.

Začal jsem tehdy výboru přivádět čerstvé mladé síly. Během dlouholeté vojenské služby jsem poznal spoustu věrných kamarádů, kteří nyní na základě mé domluvy počali vstupovat do nového hnutí. Byli to samí činorodí mladí lidé, zvyklí na disciplínu, vyrostlí na zásadách vojenské služby, totiž že nemožné neexistuje, a když se chce, jde všechno.

Jak nutný však byl příliv této mladé krve, se dalo rozpoznat již po několika týdnech spolupráce.

Tehdejší první předseda strany, pan Harrer, byl vlastně novinář a jako takový byl velice vzdělaný. Avšak jako vůdce strany byl jedno obrovské břemeno, nebyl schopným řečníkem pro masy. A jak byla jeho práce úzkostlivě pečlivá a svědomitá, tak ji chyběl větší elán, způsobený snad právě chybějícím řečnickým nadáním. Pan Drexler, tehdejší předseda mnichovské organizace byl prostý dělník, jako řečník taktéž bezvýznamný, navíc nebyl vojákem. Nikdy neabsolvoval základní vojenskou službu, během války také nebyl vojákem, takže jeho již tak slabému a nejistému charakteru chyběla ona jedinečná škola, která dokáže z nejisté a slabé povahy učinit pravého muže. A tak oba pánové nebyli kováni zrovna k tomu, nejenom nésti v srdci onu fanatickou víru ve vítězství hnutí, nýbrž také neotřesitelnou energii vůle, a když to bude potřeba zlikvidovat s brutální bezohledností jakýkoliv odpor, který by se chtěl postavit do cesty nově vzrůstající myšlence. Toho jsou schopny pouze osobnosti, ve kterých dřímá duch oné vojenské ctnosti, která se dá nejlépe označit takto: hbitý jako chrt, houževnatý jako kůže a tvrdý jako Kruppova ocel.

Tehdy jsem byl sám ještě vojákem. Mé vnější i vnitřní vzezření bylo vytříbeno skoro šesti lety u armády, a tak jsem tímto kroužkem musel být přijímán velice rozpačitě a cize. Také já jsem se odnaučil rčení "to nejde", nebo "to nepůjde", "toho by se člověk neměl odvažovat, je to moc nebezpečné", atd.

Neboř nebezpečné to samozřejmě bylo. V roce 1920 bylo na spoustě míst v Německu prostě nemožné uspořádat národní shromážděni, které by si trouflo obrátit se na široké masy a otevřeně je zvát k účasti na nich. Jejich účastníci byli většinou krvavě rozehnáni a pronásledováni. K těmto mistrovským kouskům však nebylo zapotřebí mnoho námahy, neboř i ty největší takzvané občanské masové mítinky se rozutekly před pár tucty komunistů jako zajíci před honícím psem. Avšak čím méně si rudí všímali těchto občanských klubů, o jejichž vnitřní bezelstnosti a tím i neškodnosti věděli více než sami jejich členové, tím rozhodněji však byli připraveni zasáhnout všemi prostředky vůči hnutí, které pro ně představovalo hrozbu. A nejúčinnějším prostředkem zde byl jako vždy teror a násilí.

Nejvíce však museli tito marxističtí podvodníci nenávidět ono hnutí, jehož cílem bylo získání té masy, která doposavad stála ve službách mezinárodních, marxistických, židovsko-burzovních stran. Již název Německá dělnická strana působil dráždivě. Tak se dalo lehce předpokládat, že při první vhodné příležitosti musí dojít ke střetu s tehdy ještě vítězným kalichem, z něhož pijí marxističtí popoháněči.

V úzkém kruhu tehdejšího hnutí panovala samozřejmě určitá obava z podobného střetnuti. Byly snahy vystupovat co nejméně na veřejnosti, z obavy před výpraskem. V duchu panovaly obavy, že by první větši shromáždění mohlo být rozprášeno, čímž by bylo navždy vyřízeno i celé hnutí. Se svým názorem, že bychom se tomuto boji neměli vyhýbat, nýbrž že bychom mu měli čelit, a přistoupit k takové výzbroji, která by nás před tímto násilím ochránila, jsem měl v hnutí velice těžkou pozici. Teror se nedá zlomit duchem, nýbrž zase jenom terorem. Úspěch prvního shromáždění ve mně tento názor jenom posílil. Byla tu chuť a odvaha uspořádat druhé, již podstatně větši shromáždění.

Kolem října 1919 se v Ebertově pivnici konalo druhé větší shromáždění. Téma: Brest-Litevsko a Versailles. Vystoupili čtyři řečníci. Já sám jsem hovořil něco kolem hodiny, a úspěch byl větší, než při prvním shromážděni. Počet posluchačů přesáhl počet sto třicet. Jediný pokus o narušení tohoto shromáždění byl zlikvidován již v zárodku mými kamarády. Strůjci této výtržnosti byli s boulemi na hlavě sraženi ze schodů.

Za čtrnáct dní nato se ve stejném sále konalo další shromáždění. Počet přítomných tentokrát přesáhl sto sedmdesáti osob, čímž byl i sál velmi dobře obsazen. Opět jsem hovořil, a úspěch byl opět větší, než při minulém shromážděni.

Naléhal jsem na větší sál. Konečně jsme takový nalezli na opačném konci města v "Německé říši" na Dachauerské třídě. První shromáždění v nových prostorech nenavštívilo tolik posluchačů, jako ty předchozí, slabých sto čtyřicet lidí. Ve výboru začaly opět klesat naděje, a věční pochybovači začali věřit, že příčinou špatné návštěvnosti je příliš časté opakováni našich shromážděni. Došlo k prudkým rozporům, ve kterých jsem zastupoval stanovisko, že sedmi set tisícové velkoměsto je sto strávit jedno shromáždění nejenom každých čtrnáct dní, ale i každý týden, a že nepříznivým obratem se člověk nesmí nechat zmást, že vytýčená trasa je správná, a že dříve, či později se neustálou vytrvalostí musí dostavit patřičný úspěch. Celá ta doba na přelomu let 1919/20 byla jedním velkým bojem za posílení důvěry ve vítězící sílu mladého hnutí, a za postupně rostoucí fanatizmus, který pak jako víra přenáší kopce.

Příští shromáždění v tom samém místě mi opět dalo za pravdu. Počet návštěvníků přesáhl dvou stovek, což byl jak skvělý vnější, tak i finanční úspěch.

Popoháněl jsem k uspořádání dalšího shromáždění. Konalo se za dalších čtrnáct dní a posluchačstvo přesáhlo počtu dvě sté sedmdesáti osob.

Za dalších čtrnáct dní jsme svolali již po sedmé příslušníky mladého hnutí a jejich příznivce, a ty samé prostory jen stěží pojali tísnící se dav lidí, který tentokrát čítal více než čtyři sta posluchačů.

V této době proběhlo vnitřní zformováni mladého hnutí. Přitom docházelo v malém kruhu občas k menším či větším urputným roztržkám. Z různých stran docházelo, stejně jako dnes, a jako tomu bylo již tehdy, ke kritice označování mladého hnutí za stranu. Spatřoval jsem v tomto pojetí stále důkaz neschopnosti a duchovní nevyzrálosti těch, kterých se to týkalo. Byli to a jsou to neustále ti lidé, kteří nedokáží rozlišit vnější od vnitřního, a kteří se pokoušejí spatřovat hodnotu hnutí v jeho pokud možno nabubřele znějícím názvu, což nejvíce obnáší slovní zásoba našich praotců.

Tehdy bylo velice těžké vysvětlit lidem, že každé hnutí, které doposud nedosáhlo vítězství své myšlenky, a tedy i svého cíle, je stranou, i kdyby si dalo tisíckrát jiný název.

Když chce někdo prakticky provést uskutečnění své odvážné myšlenky, jejíž realizace je v zájmu svých spoluobčanů, pokusí se nejprve nalézt přívržence, kteří jsou ochotni tyto zájmy zastupovat. A i kdyby měl tento úmysl spočívat pouze v tom, zničit v té době stávající stranictví, a ukončit roztříštěnost, jsou zástupci tohoto názoru a zvěstovatelé těchto úmyslů sami stranou, a to minimálně dokud nebude dosaženo jejich cíle. Je to pouze slovní hnidopišství, když si nějaký šosácký lidový teoretik, jehož praktické zkušenosti jsou v naprostém protikladu k jeho vědomostem, namlouvá, že změnou označení změní stranický charakter, který vlastní každé mladé hnutí.

Právě naopak.

Pokud je něco nelidového, potom je to právě ono pohazování si se starogermánskýrni výrazy, které jednak nezapadají do naši doby, a za druhé neznačí nic určitého. Ba naopak mohou lehce vést ke spatřování významu hnutí v jeho vnějším jazykovém výrazu. To je skutečné neřád, který lze dnes spatřit velice často.

Již tehdy a následně i v pozdějších dobách jsem neustále musel varovat před těmi lidově-německými potulnými hnidopichy, jejichž pozitivní činnost byla rovna nule, ovšem jejichž namyšlenost neznala mezí. Mladé hnutí se muselo a stále musí chránit před přílivem lidí, jejichž jediné poručení spočívá v prohlášení, že již třicet, nebo dokonce čtyřicet let bojovali za stejnou myšlenku. Kdo však po čtyřicet let zastupuje takzvanou jednu myšlenku, aniž by dosáhl jakéhokoliv úspěchu, a aniž by zabránil vítězství protivníka, přinesl pouze jen ten nezvratitelný důkaz vlastní čtyřicetileté neschopnosti. Největší nebezpečí však spočívá v tom, že tyto živly by se nechtěly zapojit do hnutí jako jeho jednotlivé články, nýbrž blouzní o vůdčích místech, ke kterým se cítí, na základě své dlouholeté činnosti, být jaksi povoláni. Běda, když se takoví lidé dostanou do mladého hnutí! Stejně jako se obchodník, který během čtyřiceti let důsledně zničil velký podnik, nehodí k zakládání nového, tak se i takový lidový Metuzalém, který během této doby pokazil a zkornatěl nějakou velkou myšlenku, nehodí k vedení nového, mladého hnutí!

Takoví lidé přicházejí do nového hnutí pouze z části s úmyslem sloužit mu a být užiteční myšlence nové víry, Většinou se pod jeho ochranou a pomocí jeho možností snaží pomocí svých myšlenek ještě jednou učinit lidstvo nešťastným. Jaké myšlenky to však jsou, to se dá jen těžko zopakovat.

Charakteristické pro tyto povahy je, že básní o starogermánském bohatýrství, o šedém závoji dávných dob, o kamenných sekyrách, mečích a štítech, jsou však obrovští zbabělci, jaké si člověk jen může představit. Neboť stejní lidé, kteří ve vzduchu šermují s věrnými plechovými kopiemi starogermánských mečů, a na vousaté hlavě nosí preparovanou medvědí kůži s rohy, a prosazují boj s duchovními zbraněmi, se jako hejno hus ve spěchu rozutečou před každým gumovým komunistickým obuškem. Potomstvo nebude mít mnoho důvodů oslavovat jejich hrdinskou existenci v nějakém novém eposu.

Poznal jsem bohužel tyto lidi až moc dobře, takže mi nikdo nemůže mít za zlé, když jsem k jejich odpornému herectví cítil pouze nejhlubší odpor. Na široké masy však působili směšně, a Židé měli veškeré právo, ochraňovat tyto lidové komedianty, a označovat je dokonce za skutečné zástupce budoucího německého státu, Přitom jsou tito lidé ještě většinou neskonale namyšlení a přes všechny důkazy jejich naprosté neschopnosti si stále myslí, že ví všechno nejlépe, a stávají se skutečnou pohromou pro všechny pravé a pří mé bojovníky, jejichž hrdinství úctyhodně vyzařuje nejenom z minulosti, nýbrž kteří se pokoušejí svým jednáním dát stejný obrázek i svému potomstvu,

U těchto lidí se ani nedá dost dobře rozlišit, kdo jedná ze své vnitřní hlouposti a neschopnosti, a kdo tím sleduje nějaké určité cíle. Zvláště u takzvaných náboženských reformátorů na starogermánském podkladu jsem měl vždy dojem, jako by byli vysláni oněmi mocnostmi, které si nepřejí opětovný rozmach našeho národa. Vždyť jejich činnost odvádí náš lid od společného boje proti společnému nepříteli Židovi. Své síly místo toho vybíjejí v nesmyslných a nešťastných náboženských roztržkách. A právě z tohoto důvodu je nutné zřízení silné centrální moci ve smyslu bezpodmínečné autority vedeni v daném hnutí. Pouze pomocí ní lze tomuto zhoubnému elementu zatrhnout jeho řemeslo. A právě z tohoto důvodu lze největší nepřátele jednotného, rázně vedeného a řízeného hnutí nalézt v okruhu těchto lidových ahasverů. Nenávidí totiž v hnutí onu moc, která čelí tomuto neřádu.

Ne nadarmo si mladé hnutí jedenkrát vytyčilo určitý program a nepoužilo přitom slovo "lidový". Pojem lidový je díky své abstraktní výkladové neomezenosti nepoužitelný jako možný podklad příslušného hnutí, a nenabízí žádné měřítko pro příslušnost k němu. Tím nedefinovatelnější tento pojem prakticky je, tím neomezenější možnosti výkladu skýtá, a o to více stoupá i šance odvolávat se na něho. Vložení takto nejasného a mnohostranně výkladového pojmu do politického života, vede k rozpadu oné tuhé bojové pospolitosti, neboť tato nemůže existovat v momentě, kdy bude určení své víry a vůle přenecháno každému jedinci.

Je také hanebné, kolik lidí se dnes ohání slovem "lidový", a všichni mají svůj vlastní výklad tohoto pojmu. Jeden vážený bavorský profesor, známý bojovník s duchovními zbraněmi a účastník duchovních tažení na Berlín, srovnává pojem lidový ve vztahu k monarchii. Tato učená hlava však samozřejmě poněkud zapomněla popsat blíže totožnost naší německé monarchie minulé doby s dnešním pojetím slova lidový. A také se obávám, že by se to onomu pánovi také těžko kdy podařilo. Neboť něco nelidovějšího, než byla většina německých monarchistických státních útvarů, si člověk snad už ani nedokáže představit. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by nezanikly, a naopak jejich zánik je pouze důkazem nesprávnosti jejich lidové ideologie.

A tak každý tento pojem vykládá tak, jak mu sám nejlépe rozumí. Taková rozmanitost mínění však nemůže v žádném případě sloužit jako podklad k politickému bojovému hnutí.

A to vůbec nehledě na jejich nepraktičnost a obzvláště neznalost lidového ducha těchto lidových Janků dvacátého století. Je dostatečně ilustrována směšností, s jakou k ní přistupují levičáci. Člověk je nechává žvanit, a vysmívá se jim.

Ten, komu se na tomto světě nepodaří být nenáviděn svými protivníky, mi coby přítel nepřipadá dost dobrý. A tak také přátelství takovýchto lidí bylo pro naše mladé hnutí nejenom bezcenné, nýbrž, a to především, i škodlivě. A to byl také důvod, proč jsme zprvu zvolili název "strana", doufali jsme totiž že již tím od sebe zaplašíme celé hejno těchto lidových náměsíčníků, a proč jsme se označili jako Národní socialistická německá dělnická strana.

Prvním výrazem jsme si od těla drželi všechny ty starověké blouznivce, mluvky a citátory takzvané lidové myšlenky. Druhý výraz nás osvobodil od celého zástupu rytířů s duchovním mečem, od všech těch hořekujících hub, které třímají duchovní zbraň jako ochranný štít před svou vlastní zbabělostí.

Samo sebou se rozumí, že jsme v následné době byli nejvíce napadáni právě oněmi posledně zmíněnými, samozřejmě ne skutečně, nýbrž pouze perem, neboť od těchto lidových oslů se nedá očekávat ani nic jiného. Pro ně je samozřejmě naše zásada "kdo nás napadne násilím, ten se s násilím i potáže" něčím strašným. Vyčítají nám nejenom hrubé uctíváni gumových obušků, nýbrž i závadného ducha jako takového. To, že na shromáždění lidu muže být umlčen Demosténes, a to pouze za pomocí pouhých padesáti idiotů, kteří se spoléhají na svou výřečnost a především pěsti, tyto šarlatány vůbec nezajímá. Vrozená zbabělost jim nikdy neumožní dostat se do takového nebezpečí. Neboť oni nepracují "hlučně" a "dotěrně", nýbrž pěkné "v klidu'.

Musím i dnes neustále naše mladé hnutí varovat před podobnými "tichými pracovníky". Neboť tito jsou nejenom zbabělci, ale také budižkničemové a povaleči. Člověk, který je znalý věci, je si vědom daného nebezpečí, zřetelně před sebou vidí možnosti nápravy, má povinnost vystupovat proti zlu a snažit se o jeho potíráni ne ve vší tichosti, nýbrž na otevřené veřejnosti. Nedělá-li to, pak je bídný slaboch nedbalý své povinnosti, který selhal buďto ze zbabělosti, nebo z lenosti a neschopnosti. Většina těchto "tichých pracovníků" se však tváří, jako kdyby bůhví co věděli. Nejsou ničeho schopni, ale snaží se svými triky oklamat celý svět. Jsou líní, avšak svou "tichou" prací se snaží vzbudit dojem jak enormní, tak i snaživé činnosti. Zkrátka a dobře, jsou to švindlíři, političtí manipulanti, kteří nenávidí poctivou práci ostatních. Jakmile se taková lidová noční můra cítí být povolána do takového "zátiší", můžete vsadit tisíc ku jedné, že v ní naprosto nic neprodukuje, pouze krade ovoce poctivé práce ostatních.

K tomu přichází arogance a domýšlivá drzost této prakticky zahálčivé chátry štítící se světla, se kterou se vrhají na práci jiných, snaží se ji povýšeně kritizovat, čímž ve skutečnosti jenom pomáhají našemu úhlavnímu nepříteli naší národní pospolitosti.

I ten poslední agitátor, který vlastní odvahu chlapsky a otevřeně zastupovat své názory a přednášet je stojíce na hospodském stole tváří v tvář svým protivníkům, koná více než tisíc těchto ztracených, záludných ustrašenců. Zcela jistě občas obrátí a získá toho, či onoho pro své hnutí. Jeho výkon bude zhodnocen, a účinek jeho jednání bude shledán úspěšným. Pouze ti zbabělí podvodníci, kteří si v "tichosti" chválí svou práci a zahalují se tak do ochranného pláště opovrženíhodné anonymity, se nehodí naprosto k ničemu a při opětovném povstání našeho národa smí platit v pravém slova smyslu za trubce.

Počátkem roku 1920 jsem popoháněl k uspořádání první obrovské masové manifestace. V tomto ohledu došlo k názorovým rozporům. Někteří straničtí vůdci měli věc za příliš svůdnou, a tím i ve svém účinku neblahou. Rudý tisk se námi začal zaobírat, a my jsme byli šťastní, že můžeme dosáhnout jejich nenávisti. Začali jsme vystupovat, coby diskusní řečníci, na jiných shromážděních. Samozřejmě že byl každý z nás okamžitě umlčen, avšak úspěch se dostavoval. Začala se s námi seznamovat širší veřejnost. A čím jsme byli známější, tím proti nám vzrůstal větší odpor a vztek. A tak jsme směli doufat, že nás, při našem prvním velikém masovém shromáždění nemine návštěva většího rozměru našich přátel z rudého tábora.

I mě bylo jasné, že pravděpodobnost nějaké eskalace je víc než velká. Avšak boj musel být vybojován, a když ne dnes, tak za několik měsíců. Záleželo zcela na nás, zda již od prvního dne zvěčníme naše hnutí slepým, bezohledným postojem. Znal jsem až moc dobře mentalitu příslušníků rudé strany, než abych nevěděl, že extrémní a odhodlaný odpor na ně udělá obrovský dojem, ale že přitom můžeme získat i nové přívržence. A k tomuto odporu je nutno se rozhodně postavit.

Tehdejší první předseda strany, pan Harrer, mým úmyslům ve vztahu ke zvolené době nevěřil, a v důsledku toho jako čestný, přímý muž odstoupil ze svého vůdčího místa. Na jeho místo se posunul pan Drexler. Já sám jsem si v hnutí vyhradil organizaci propagandy, a tu jsem také bezohledně prováděl.

A tak byl jako termín uskutečněni prvního velikého lidového shromážděni tehdy ještě neznámého hnutí stanoven na 24. leden 1920.

Přípravy jsem vedl sám osobně. Byly velmi krátké. Celý aparát byl uspořádán tak, aby mohl provádět bleskurychlá rozhodnutí. K současným otázkám měla být zaujata pozice během 24 hodin formou masového shromáždění. Jeho oznámení měla proběhnout pomocí plakátů a letáků, jeho směr měl být určen z hlediska toho, co jsem v hrubých obrysech již předložil coby pojednání o propagandě. Působení na široké masy, koncentrace na malý počet bodů, stálé opakování toho samého, sebejisté a sebevědomé znění textů ve formě apoštolského tvrzení, největší vytrvalost v šíření a trpělivost v očekáváni účinku.

Za základní barvu byla zvolena rudá. Je vybičující a musela nejvíce naše protivníky popuzovat a dráždit, čímž se tak nebo tak dostaneme do jejich podvědomí a paměti,

V následující době se i v Bavorsku ukázalo vnitřní sbratření marxistů a Centra, coby politické strany. Nejzřetelněji to bylo patrné starostí, se kterou se vládnoucí Bavorská lidová strana pokoušela zeslabit a posléze i zamezit účinku našich plakátů na rudou dělnickou masu. Když policie nenašla žádný jiný prostředek jak by proti tomu zakročila, musela být nakonec zavedeny "dopravní ohledy", aby tak bylo zadostiučiněno rudým spolkovým soudruhům, a za vydatného přispěni takzvané celoněmecko-národní lidové strany byly tyto plakáty, které slibovaly vrátit statisíce mezinárodních popuzených a svedených dělníků zpět německé národní pospolitosti, nakonec zcela zakázány. Tyto plakáty (přidané prvnímu a druhému vydání této knihy jako příloha) mohou nejlépe doložit mocný zápas, který v té době mladé hnutí vybojovalo. Budou však také archivovány potomstvem jako svědectví vůle a upřímnosti našeho smýšlení a zvůle takzvaných národních úřadů v potlačování jím nepříjemného znárodňování a tím i znovuzískávání širokých vrstev naší národní pospolitosti.

Napomohou také zničit mínění, že v Bavorsku byla národní vláda, a pro potomstvo budou také dokumentovat, že národní Bavorsko v letech 1919,1920,1921,1922 a 1923 nebylo výsledkem jeho národní vlády, nýbrž pouze vynuceného ohledu, který tato vláda musela brát na pozvolně národně cítící obyvatelstvo.

Vlády samy dělaly vše proto, aby tomuto ozdravnému procesu zabránily a zneškodnily ho.

Pouze dva muže je z toho nutno vyjmout:

Tehdejšího policejního prezidenta Ernsta Pohnera a jeho věrného poradce vrchního úředníka Fricka. To byli jediní dva vyšší státní úředníci, kteří tehdy měli odvahu být nejprve Němcem, a pak teprve úředníkem. Na takto zodpovědném místě byl Ernst Pohner jediný, který netokal po přízni mas, nýbrž se cítil být zodpovědný vůči národní pospolitosti, a za znovuvzkříšení jeho nadevše milujícího německého národa byl ochoten vložit do hry, a pokud to bude nutné, i obětovat svou osobni existenci. Proto byl také neustále nepříjemným trnem v oku všem těm úplatným, úřednickým kreaturám, pro něž nebyly rozhodující zájmy vlastního národa a znovunastolení jeho svobody, nýbrž pouze rozkazy jejich chlebodárců, bez ohledu na blaho jim svěřeného národního celku.

Patřil především k těm charakterům, který se, oproti ostatním strážcům naši takzvané státní autority, nezalekl nepřátelského postoje všech lidových a národních zrádců, nýbrž po něm, coby řádný muž, samozřejmě toužil. Nenávist Židů a marxistů, jejich celý boj plný lží a pomluv byl pro něho jediným štěstím uprostřed bídy našeho lidu.

Muž žulové poctivosti, antické prostoty a německé přímosti, u něhož rčení "radši mrtvý, než otrokem'" nebylo žádnou frází, nýbrž tvořilo souhrn jeho celého vlastního bytí.

On a jeho spolupracovník dr. Frick jsou v mých očích jediní, kteří mezi státníky mají právo být označováni jako spolutvůrci národního Bavorska.

Než bylo přikročeno ke konání našeho prvního velkého masového shromáždění, musel být nejprve nejenom shromážděn potřebný propagandistický materiál, nýbrž musely být vytištěny i základní směrnice programu shromáždění.

Hlavní směrnice, které se nám o sestavení programu míhaly před očima, podrobně rozvedu v druhém díle této knihy. Zde bych chtěl pouze konstatovat, že bylo dosaženo nejenom toho, že mladému hnuti byla dána forma a obsah, nýbrž i zpřístupnit jeho cíle širokým masám.

Z takzvaných intelektuálských kruhů zazněly pokusy o zesměšnění a kritiku. Správnost našich tehdejších názorů však poskytl účinek tohoto programu.

V těchto letech jsem byl svědkem vzniku několika tuctů nových hnutí, která opět beze stopy zmizela a rozplynula se. Jedno jediné zůstalo: Národně socialistická německá dělnická strana. A dnes jsem více než kdy jindy přesvědčen, že proti ní mohou bojovat, mohou se snažit jí ochromit, malí straničtí ministři nám mohou zakazovat projevy a slova, avšak vítězství našich myšlenek nikdy nezabrání.

I kdyby jeho jméno pro celou současnou vládní garnituru a její zástupce nevyvolalo ani nejmenší vzpomínku, přesto zůstanou základní principy národně - socialistického programu základy budoucího německého státu.

Čtyřměsíční konáni shromáždění před lednem 1920 nám pomalu našetřila ony malé prostředky, které jsme nyní použili k vytištění našich prvních potřebných letáků, plakátů a programů.

Pokud chci na závěr tohoto dílu vylíčit první velké masové shromážděni našeho hnuti, děje se to proto, že jím strana rozlomila úzký rámec malého sdruženi, a na místo toho poprvé obrovským faktorem naší doby zapůsobila na veřejné mínění.

Já osobně jsem tehdy měl pouze jedinou starost. Zaplní se sál, nebo budeme hovořit do zívající prázdnoty? Byl jsem uvnitř skalně přesvědčen o tom, že pokud lidé přijdou, bude to den obrovského úspěchu mladého hnutí. A tak jsem v obavách vyčkával tehdejšího večera.

V 7:30 se mělo konat zahájení. V 7:15 jsem vstoupil do slavnostního sálu Dvorního pivovaru na Platzlu v Mnichově, a srdce mi málem puklo radostí. Obrovský prostor byl přeplněn lidmi. Hlava na hlavě, skoro dvoutisícová masa lidí. A především pak přišli ti, na které jsme se chtěli obrátit. Skoro polovina sálu se zdála být obsazena komunisty a nezávislými. Naše první velké shromáždění mělo mít, díky jim, rychlý konec.

Avšak bylo tomu jinak. Poté co skončil první řečník, chopil jsem se slova já. Po pár minutách začaly padat poznámky, a v sále došlo k prudkým srážkám. Několik věrných válečných kamarádů a dalších příznivců se potýkalo s narušiteli klidu, a postupně se jim podařilo opět částečně obnovit klid. Mohl jsem hovořit dále. Po půl hodině začal potlesk přehlučovat výkřiky a hulákání.

V tom momentě jsem přešel k našemu programu, a začal jsem ho poprvé vysvětlovat.

Každou čtvrthodinu byly poznámky stále více potlačovány pochvalnými výkřiky. A když jsem shromážděné mase konečně bod po bodu přečetl všech pětadvacet tezí a požádal jsem ji, aby nad nimi sama vyřkla ortel, počal dav postupně přecházet v jásot. Jednohlasně, a opět znovu jednohlasně, a když i poslední teze našla svou cestu k srdcím tohoto davu, byl přede mnou sál plný lidí, sjednocených společným přesvědčením, novou vírou, novou vůlí.

A když jsem skoro po čtyřech hodinách rozpustil toto shromáždění a viděl jsem jak se masa, hlava na hlavě, jako pomalý proud sune, valí a tlačí k východu, věděl jsem, že do německého lidu vnikly základní směrnice nového hnutí, které už se nikdy nedají zapomenout.

Byl zapálen oheň, z jehož žáru jednou musí vyjít meč, který musí opět vybojovat svobodu germánskému Siegfriedovi a bytí německému národu.

A vedle příštího znovuvzkříšení jsem cítil kráčet bohyni neúprosné pomsty za křivopřísežnost 9. listopadu 1918.

Sál se pomalu vyprazdňoval.

Hnutí se začalo přirozeně vyvíjet.