10. Příčiny zhroucení

Hloubka pádu nějak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenosti jejího momentálního stavu od stavu původního. To samé platí o národech a státech. Tím se tedy původnímu stavu, nebo spíše výšce dostává rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uznávanou hranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do propasti. Proto je pro každého přemýšlejícího a cítícího člověka rozvrat říše tak těžký a hrozný, neboť pád přišel z takové výšky, která je dnes, díky bídě nynějšího ponížení jen těžko představitelná.

Již samo založeni říše se zdá byt pozlaceno kouzlem událostí povznášejících celý národ. Po vítězném tažení, které nikdy nemělo obdoby, vzešla konečně velká říše, která byla odměnou za nesmrtelné hrdinství jejich synů a vnuků. Zda vědomě, či nevědomě, to je jedno, ale všichni Němci měli ten pocit, že za tuto říši, za jejíž existenci nemohou být vděční podvodníkům z parlamentních frakcí, právě už jenom tím vznešeným způsobem jejího založeni, který nadevše převyšoval všechny ostatní státy. Neboť` ne ve štěbetáni parlamentní řečnické bitvy, nýbrž v záblescích a hřmění pařížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostní akt projevu vůle všech Němců, knížat a lidu, kteří se rozhodli v budoucnu vytvořit společnou říši a opět pozvednout císařskou korunu na symbol. A nestalo se to pomocí úkladných vražd, zakladateli bismarckského státu nebyli dezertéři a zbabělci, nýbrž frontové pluky.

Tento vlastní vznik a křest ohněm říší obehnaly leskem historické slávy, které se, a to pouze zřídka, dostalo pouze těm nejstarším státům.

A jaký rozmach nyní nastal.

Svoboda směrem ven dala denní chléb všem uvnitř. Národ zbohatl rozšířením svých řad a na pozemských statcích. Sláva státu a s ním i celého národa byla střežena a zaštítěna jedním panovníkem, který co nejzřetelněji dokázal poukázat na rozdíl mezi bývalým německým svazem.

Tak hluboký je pád, který postihl Německou říši a německý národ, až se zdá , že vše ztratilo vědomí a smysl a je obestřeno podvodem. Člověk už si ani nedokáže vzpomenout na dřívější úroveň, tak neskutečně zázračně dnes, vzhledem k současné bídě, působí dřívější velikost a vznešenost. Pak je také ale vysvětlitelné, že je člověk zaslepen velkolepostí a přitom si zapomíná všímat předzvěstí hrůzného rozvratu, které přeci musí být někde ukryty. Samozřejmě toto platí pouze pro ty, pro které je Německo více, než pouze prostorem kde se zrovna zdržují a kde vydělávají a utrácejí své peníze. Neboť pouze tito mohou dnešní stav cítit jako rozvrat, zatímco pro ty ostatní je tento stav právě dlouho vytouženým naplněním jejich dosavadních neukojených přání.

Avšak příznaky byly tehdy zcela zřetelné, ačkoliv pouze několik jedinců se pokusilo vzít si z nich patřičné poučení. Dnes je to však nutnější, než kdy jindy. Tak jako se k léčení nemoci dá přistoupit pouze tehdy, když je známa její příčina, platí stejná‚ pravidlo i při léčení politických vad. Samozřejmě že vnější příčina nemoci, která bije do oči, se dá rozpoznat mnohem snadněji, než její příčina vnitřní . A to je také důvod, proč se většina lidí nedokáže vyrovnat právě s poznatkem vnějších účinků, a zaměňují je dokonce s příčinou, či se dokonce pokouší raději existenci podobné choroby popírat. A tak vidí většina z nás rozklad Německa v první řadě ve všeobecné hospodářské krizi a z ní vyplývajících důsledcích. Tyto se týkají každého jedince, což by mohlo být pádným důvodem, aby každý jedinec porozuměl této katastrofě. Mnohem méně se však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním a eticko-morálním ohledu. U mnohých zde zcela selhává cit a dokonce i rozum.

Že je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to je ještě pochopitelné. Ale že je i v kruzích inteligence rozvrat Německa vnímán v první řadě jako "hospodářská katastrofa, a tím se uzdravení očekává ze strany hospodářství, je jednou z příčin, proč doposud nemohlo dojít k uzdravení. Teprve tehdy, až se pochopí, že hospodářství zde případ teprve druhé, ne-li třetí místo, a že politické, i morálně-etické a pokrevní faktory jsou na místě prvním, teprve potom se dojde k poznání příčin dnešního neštěstí, čímž také budou nalezeny prostředky a cesty k vyléčení. Otázka po příčinách rozvratu Německa tak nabývá rozhodujícího významu, obzvláště pak pro politické hnuti, jehož cílem je právě překonání této porážky.

Ale i při tomto pátrání v minulosti si člověk musí dát veliký pozor, aby nezaměňoval do očí bijící účinky s jejich méně zřetelnými příčinami.

Nejlehčím a proto také nejrozšířenějším zdůvodněním dnešního neštěstí je to, že se jedná o následky prohrané války, pročež tato je příčinou nynější pohromy. Může být dost těch, kteří tomuto nesmyslu opravdu věří, ale je více těch, z jejichž úst se toto lživé zdůvodnění a vědomé nepravdy šiří. To poslední platí pro všechny, kteří se dnes nacházejí u vládních koryt. Neboť nebyli to právě tito apoštolové revoluce, kteří tehdy národu neustále naléhavě tvrdili, že široké vrstvy zůstávají stále stejné? A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista" může mít zájem na vítězném ukončení toho hrůzného zápolení národů, ale nikdy ne německý národ, nebo dokonce německý dělník? Ano, a nevykládali naopak tito apoštolové světového usmířeni, že díky německé porážce bude zničen pouze "militarismus", a že německý národ naopak bude slavit své velkolepé znovuzrození? Nebyla snad v těchto kruzích velebena laskavost dohodářů, zatímco se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila na Německo? Dalo by se to však učinit bez vysvětlení, že také vojenská porážka nebude mít na národ žádný vliv? Nebyla snad celá revoluce zarámována do fráze, že díky ní nedošlo k vítězství německé vlajky, díky čemuž německý národ teprve nyní vyjde vstříc své vnitřní a vnější svobodě? Nebylo to tak snad, vy odporní a zatracení učni? K tomu už patří notná dávka židovské drzosti, přisuzovat nyní vinu za rozvrat vojenské porážce, zatímco centrální orgán všech zemských zrádců, Berlínský "Vpřed", přece psal, že německý národ tentokrát nesmí domů vítězně přinést svou vlajku! A nyní by to měl být důvod našeho rozvratu?

Bylo by samozřejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s těmito zapomnětlivými lháři, a proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tento nesmysl zcela bezmyšlenkovitě nepapouškovalo tolik lidí, aniž by k tomu byli podněcováni právě zlomyslností nebo vědomou nepravdomluvnosti. Dále by tyto výklady měly našim agitačním bojovníkům nabídnout pomocné prostředky, které jsou bez toho velmi nutné právě v době, kdy se vyslovené slovo dotyčnému často překroutí již v jeho ústech. Proto je k názoru, že prohraná válka je vinna na rozvratu Německa, nutno poznamenat následující: Zajisté, že prohraná válka měla pro budoucnost naší vlasti obrovský význam. Avšak samotná její prohra není příčinou, nýbrž zase jenom důsledkem jiných příčin. A že nešťastný konec tohoto boje na život a na smrt musí zákonitě vést ke zhoubným následkům, bylo každému prozíravému a nezlomyslnému člověku naprosto jasné. Bohužel však existovali také lidé, u kterých zřejmě tento názor ve správný čas chyběl, nebo kteří proti své nejlepší vůli tuto pravdu nejprve odmítali a posléze popírali. Z valné časti to byli ti, kteří po splnění svých tajných přání náhle pozdě pochopili katastrofu, která byla způsobena jejich zásluhou. Oni sami jsou však viníci rozvratu a ne prohrané válka, jak nyní rádi s oblibou tvrdí. Neboť její prohra byla pouhým důsledkem jejich činů a ne jak se nyní snaží tvrdit, výsledkem špatného velení. Ani nepřítel se neskládal ze zbabělců, i on uměl umírat, jeho počet byl od prvního dne větší, než počet německých vojáků, a jeho technické vybavení mělo k dispozici arzenály celého světa. Přesto se ze světa nedá smazat skutečnost, že německých vítězství, která byla po celé čtyři roky vybojována proti celému světu, bylo, přes všechno hrdinství a přes veškerou organizaci, dosaženo jen díky uvážlivějšímu velení. Organizace a velení německé armády bylo to nejmocnější, co tato zeměkoule kdy spatřila. Její nedostatky spočívaly pouze v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armáda zhroutila nebyla příčina našeho dnešního neštěstí, nýbrž pouze důsledkem dalších zločinů, důsledkem, který však bohužel sám vedl k začátku dalšího a tentokrát zřetelnějšího rozvratu. Že je tomu tak, vyplývá z následujícího:

Musí vojenská porážka vést beze zbytku k takovému stržení národa a státu? Odkdy je něco podobného výsledkem nezdařené války? Mohou vůbec národy po prohraných válkách zaniknout? Odpověď na to může být velmi krátká : pouze tehdy, pokud národy po vojenské porážce obdrží účet za jejich vnitřní rozklad, zbabělost, bezcharakternost a nedůstojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenská porážka stává spíše popudem k nadcházejícímu obrovskému rozmachu, než náhrobkem bytí daného národa. Historie nám nabízí bezpočet příkladů k doložení tohoto tvrzeni. Bohužel vojenská porážka německého národa není pouze nezaslouženou katastrofou, nýbrž zasloužený trest věčné odplaty. Tuto porážku jsme si více než zasloužili. Je pouze největším vnějším úkazem úpadku, mezi celou řadou úpadků vnitřních, které snad zůstávají skryty před zraky většiny lidi, nebo které člověk, dle Vogela a Strausse, vidět nechce. Vždyť se podívejme na doprovodné úkazy, za kterých německý národ tuto porážku přijal. Nevyjadřovala se snad v mnoha kruzích nejnestoudnějším způsobem právě radost nad neštěstím, které potkalo vlast? Kdo však může dělat něco takového, pakliže si skutečně tento trest nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dál a nechlubilo se snad tím, že konečně donutilo frontu k ústupu? A to nečinil nepřítel, ne, ne, tyto hříchy spočívají na německých bedrech! Postihlo je snad neštěstí neprávem?

Ve způsobu, jakým německý národ přijal svou porážku lze nejzřetelněji rozpoznat, že pravou příčinu našeho rozvratu musíme hledat někde úplně jinde, než v čistě vojenské ztrátě několika pozic, nebo neúspěchu několika ofenzív. Nebo‚ pokud by fronta selhala jako taková a dostalo-li by se přes ni do vlasti osudové neštěstí, pak by německý národ přijal porážku zcela jinak. Snášel by následné neštěstí se zatnutými zuby, nebo by ho oplakával s uchvacující bolestí. Poté by zlost a hněv naplnil srdce proti nepříteli, který se záludnou náhodou, nebo také vůlí osudu stal vítězem. Potom by celý národ, podobně jako římský senát, vzdal s vůdcem otčiny hold poraženým divizím za jejich dosavadní oběti s prosbou aby se nehněvaly na říši. Samotná kapitulace by byla podepsána pouze s rozumem, zatímco srdce by již bila pro nadcházející povstání. Tak by byla přijata porážka, za kterou by mohl samotný osud. Poté by se nikdo nesmál a netancoval, nevychvaloval by zbabělost, a neoslavoval by porážku, nikdy by nehanil bojující vojsko a nevláčel by jejich vlajky blátem, a především by nikdy nedošlo k nejstrašnějšímu úkazu, kdy jeden anglický důstojník, plukovník Repington opovržlivě prohlásil: "Mezi Němci je každý třetí muž zrádce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil do takového smrtelného proudu, ve kterém během posledních pěti let utonul poslední zbytek úcty ze strany ostatního světa. V tom lze nejlépe spatřit ono lživé tvrzení, že prohraná válka byla příčinou německého zhroucení. Ne, toto vojenské zhroucení bylo samo pouhým důsledkem celé řady chorobných projevů a jejich osnovatelů, kteří již v časech míru napadali Německý národ. To byl ten první, všem zřetelně viditelný katastrofální důsledek mravního a morálního jedu, úbytku pudu sebezáchovy a domněnek těch, kteří již před spoustou let začali podhrabávat základy národa a říše.

K tomu však patřila bezedná prohnanost židovstva a jejich marxistických bojových organizaci, kteří svalili vinu za tento rozvrat právě na muže, který se jako jediný s nadlidskými silami a energií pokoušel zabránit katastrofě, kterou sám moc dobře předvídal, a uchránit tak národ před dobou toho nejhlubšího ponížení a potupy. Tím, že byl Ludendorf označen za viníka prohry světové války, byla jedinému nebezpečnému žalobci, který by mohl vystoupit proti všem zrádcům národa, z ruky vyrvána zbraň morálního práva. Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování. Ano, i při samotném vysvětlování ještě dlouho pochybují a váhají, ale nakonec minimálně nějakou příčinu přece jenom přijmou jako pravdu. A tím i z nejdrzejší lži vždy něco zbude a uvízne, skutečnost, kterou všichni velcí lháři a spolky lhářů tohoto světa moc dobře znají a proto i hanebně používají.

Největšími znalci těchto možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o náboženské bratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy. Jako taková ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou fundamentální pravdy: nazval je "největšími mistry lží". Kdo toto není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto světě schopen pomoci pravdě k vítězství.

Německý národ může skoro hovořit o velkém štěstí, že doba jeho vleklé nákazy se naráz zvrhla do tak hrozné katastrofy, neboť v jiném případě by národ zahynul snad pomaleji, ale o to jistěji. Choroba by se stala chronickou, zatímco v této akutní formě rozvratu se stala zřetelnou a názornou i pro zraky široké masy. Člověk se nestal náhodou snáz pánem moru, než tuberkulózy. Jedna přichází v hrozných, člověka mobilizujících smrtelných vlnách, druhá se pomalu plíží. První vede ke strašlivé bázni, druhá k pozvolné lhostejnosti. Důsledkem však je, že k jedné člověk přistupuje s celkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu se pokouší potlačit tlumícími prostředky. A tak se stal pánem moru, zatímco tuberkulóza ovládá jeho samotného.

Stejně je to i s nemocemi národů. Pokud se neprojeví katastrofálně, začne si na ně člověk zvykat a posléze na ně umírá, i když až po čase, ovšem o to zaručeněji. Potom už je to pouhé štěstí, ač patřičně hořké, když se osud rozhodne zasáhnout do tohoto pomalého hnilobného procesu a náhlým úderem upozorní napadeného na konec této nemoci. Neboť poté přichází podobná katastrofa častěji, než jen jednou. Může se pak lehce stát příčinou léčby, která však může být nasazena pouze s největší odhodlaností.

Avšak i v tomto případě je opět předpokladem rozpoznání vnitřních důvodu, které daly podnět přicházejícím onemocněním.

Také zde zůstává nejdůležitějším úkolem rozlišení původce od jím způsobených stavů. To bude o to těžší, o co déle se návaly nemoci u národa nacházejí a o co více se mu již staly přirozenou sounáležitostí. Může se lehce stát, že se po určité době naprosto škodlivé jedy mohou považovat za součást národa, nebo být trpěny coby nutné zlo, takže se pak vůbec nemusí považovat za nutné hledat cizího původce těchto onemocnění.

V dávném míru předválečných let se tedy zřejmě vyskytly určité vady, které byly jako takové také identifikovány, ačkoliv se o ně nikdo, tedy až na pár výjimek, v podstatě vůbec nestaral. Tyto výjimky byly také zde v první řadě projevy hospodářského života, které těmto jedincům přišly na vědomí silněji, než škody v celé řadě jiných oblastí.

Byla spousta dekadentních údobí, která měla být podnětem k opravdovému zamyšlení.

Z hospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující: Díky rychlému rozmnožováni německého národa před válkou se objevovala otázka zajišťování denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všech politických a hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilo se, že cíl se dá dosáhnout i levnější cestou. Zřeknutí se získávání nových území a jeho nahrazení členstvím světové hospodářské poroby muselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i škodlivé industrializaci.

Prvním následkem největšího významu bylo tímto vyvolané oslabení rolnického stavu. Stejnou měrou, jakou byl oslabován, narůstala stále masa městského proletariátu, až byla nakonec rovnováha zcela ztracena.

Nyní však také vyšel najevo strohý rozdíl mezi chudými a bohatými. Blahobyt a chudoba žily tak blízko vedle sebe, že následky toho mohly a musely být velmi smutné. Bída a část nezaměstnanost si začaly pohrávat s člověkem a zanechávaly za sebou pouze nespokojenost a roztrpčení. Následkem toho se zdál být politický třídní rozkol. Během hospodářského rozkvětu byla bída čím dál tím větší a neustále se prohlubovala, až to přišlo tak daleko, že se přesvědčení "takto už to dále přece nemůže jít", stalo všeobecným, aniž by si lidé o tom, co by mělo přijít, dělali, nebo dokonce mohli udělat nějakou představu. Byly to typické signály nejhlubší nespokojenosti, která se tímto způsobem pokoušela projevit. Horší než to však byly jiné fenomény následků, které sebou přineslo prohospodaření národa. Právě v tom rozměru, kdy se hospodářství stává pánem státu, stávají se peníze bohem, kterému je vše podřízeno a před kterým se každý klaní. Stále častěji byli nebeští bohové coby zastaralí a přežilí odkládáni do kouta, a místo toho bylo kadidlo přinášeno modle mamonu. Dostavila se opravdu hrozná zvrhlost, hrozná především proto, že se dostavila v čase, kdy národ měl, více než kdy jindy, zapotřebí toho největšího hrdinského smýšlení v této hrozící kritické hodině. Německo se muselo vzchopit, a jednoho dne se s mečem v ruce postavit za pokus zajistit si svůj denní chléb.

Nadvláda peněz však bohužel byla stvrzována i z míst, která se tomu především měla postavit na odpor. Jeho císařská výsost jednala nešťastně, když vtáhla především šlechtu do bankovních kruhů nového finančního kapitálu. Samozřejmé by se mu mělo připočítat k dobru, že bohužel ani Bismarck v tomto směru nerozeznal nebezpečí. Tím začali hodnotu peněz zastupovat pomyslní moralisté, neboť bylo jasné, že takovým způsobem musí být šlechtický meč velmi brzy nahrazen mečem finančním. Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také pro skutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé, být dáván do souvislostí s prospěchářským bankovním Židem. Skutečně zasloužilý muž nemohl mít zájem o udělení levných řádů, nýbrž tyto s poděkováním odmítl. Avšak i z čistě pokrevního hlediska byl tento vývoj velice smutný. Šlechta čím dál tím více ztrácela rasové předpoklady pro svou existenci.

Obrovský hospodářský úpadek byl pomalým ukrajováním osobního vlastnického práva a pozvolným přechodem celého hospodářství do vlastnictví akciových společností. Tím práce díky nesvědomitým podvodníkům poklesla na úroveň spekulačního objektu. Odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo vystupňováno do té nejvyšší míry. Burza začala triumfovat a počala se, pomalu ale jistě, chystat převzít pod svou kontrolu a ochranu život celého národa.

Zmezinárodňování německého hospodářství bylo již před válkou praktikováno oklikami přes akcie. Samozřejmě, že se část německého průmyslu snažila s rozhodností chránit před tímto osudem. Avšak posléze také padla za oběť útoku žádostivému finančnímu kapitálu, který tento boj vybojoval především s pomocí svých nejvěrnějších soudruhů z marxistického hnutí.

Neustálý boj proti německému těžkému průmyslu byl zřetelný začátek zmezinárodňování německého hospodářství, prováděného marxisty, které však mohlo být dovedeno do úplného konce teprve vítězstvím marxistické revoluce. Zatímco píši tyto řádky, povedl se generální útok na říšskou železnici, která nyní bude převedena do rukou mezinárodního finančního kapitálu. Mezinárodní sociální demokracie tak dosáhla svého dalšího nejvyššího cíle.

Jak dalece se toto prohospodaření německého národa podařilo, lze nejzřetelněji spatřit v tom, že konečně po skončeni války jeden z vedoucích osob německého průmyslu a především obchodu vyjádřil mínění, že hospodářství by jako takové bylo s to vystavět znovu Německo. Tento nesmysl byl vyprávěn právě v momentě, kdy Francie založila výuku na svých školách v první řadě opět na humanistických základech, aby tak předešla tomuto omylu, jako kdyby národ a stát za svou existenci nevděčil hospodářství, nýbrž věčným pomyslným hodnotám. Výrok, který tehdy Stinnes do světa vypustil, způsobil neuvěřitelný zmatek. Okamžitě se ho chytli, aby ho s podivuhodnou rychlostí učinili vůdčím motivem všech těch mastičkářů a pokoutných lékařů, které osud od revoluce pasoval na německé "státníky". Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečném Německu byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem a v každém.

Tato polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistoty z nějaké věci, stejně jako i zbabělosti vycházející z toho, či onoho důvodu. Tato choroba je pak ještě podporována výchovou.

Německá výchova byla před válkou stižena mimořádně mnoho nedostatky. Byla velmi omezena jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkor znalostí. Ještě menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince, - pakliže je toto vůbec možné -, ještě méně na požadavky zodpovědnosti a vůbec žádná na výchovu vůle a rozhodnosti. Jejími výsledky skutečně nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní "mnohoznalci", za které jsme my Němci před válkou všeobecně platili, a tomu odpovídajíce jsme byli i hodnoceni. Každý měl Němce rád, neboť byl všude dobře použitelný, ale nikdo si ho valně nevážil, právě z důvodu jeho slabé vůle. Nebylo to pro nic za nic, že právě on ztratil skoro nejlehčeji ze všech národů svou národnost a svou vlast. Pěkné přísloví "S poddajností nejdál dojdeš" hovoří za všechno. Právě nejosudověji se tato poddajnost zobrazila ve formě, dle které bylo dovoleno přistupovat k mocnáři. Forma vyžadovala: nikdy neodmlouvat, nýbrž schvalovat vše, co Jeho výsost ráčí uznat za dobré. Právě na tomto místě bylo co nejvíce zapotřebí svobodné mužské důstojnosti, jinak musela jednoho dne celá monarchistická instituce, díky takovému patolízalství zaniknout, neboť to bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze bídní patolízalové a podlézači, zkrátka cel dekadence, která se odjakživa cítila dobře v blízkosti nejvyšších trůnů, coby spravedlivé a řádné duchovenstvo, byla zodpovědná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny byl jediným platným! Tito nejpoddanější kreatury odjakživa dokazovali, při vším respektu jejich pánů a chlebodárců, svou mrzutost vůči ostatnímu člověčenstvu, a nejvíce pak, když se s drzým výrazem ráčili ostatním hříšníkům představit, jako jediní správní monarchisté. Jaká drzost vypouštět takové šlechtické, či spíš nešlechtické škrkavky! Neboť ve skutečnosti byli právě tito lidé hrobkou monarchie a obzvláště monarchistických myšlenek. Jinak to snad ani není myslitelné. Vždyť muž, který je připraven postavit se za určitou věc nemůže být žádný pokrytec a bezcharakterní patolízal. Když jde skutečně, ve vší vážnosti o zachováni a podporu nějak‚ instituce, zůstal by jí věrný do nejhlubšího koutu svého srdce, a nezačal by se vykrucovat při prvních úkazech jejího poškození. Nikdy by nepokřikoval na veřejnosti, jak to ostatně prolhaným způsobem dělali demokratičtí "přátelé" monarchie, nýbrž by se pokusil jeho výsost, nositele koruny, vážně varovat a radit mu. Nemohl a nesměl by se přitom snížit ke stanovisku, že Jeho výsosti přesto zůstane volné pole k rozhodování a jednání, které by zcela zřetelně muselo vést a také by vedlo k pohromě, nýbrž v tomto případě by musel monarchii chránit před samotným monarchou, a to za každou cenu. Kdyby váha tohoto zřízeni ležela pouze v rukou dotyčného panovníka, byla by to ta nejhorší instituce, kterou si člověk vůbec může představit. Neboť monarchové jsou pouze zřídka výběry moudrosti a rozumu, nebo jen charakteru, jak se to rádo traduje. Tomu věří pouze profesionální patolízalové a pokrytci, avšak rovní lidé, a ti jsou přece to nejcennější, co stát má, se mohou hájením takového nesmyslu pouze cítit odstrkováni. Pro ně je prostě historie historií, a pravda pravdou, i když se přitom jedná o monarchu. Ne, štěstí vlastnit velkého monarchu coby velkého člověka, se dostává národům jen velice zřídka, takže musí být spokojeni už s tím, když zlomyslnost osudu minimálně netrvá na nejhloupějším omylu.

Potud nemůže hodnota a význam monarchistických myšlenek spočívat na pouze samotném monarchovi, leda že by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniálnímu hrdinovi, jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To se však stává jednou za sto let, a ne častěji. Jinak přestupuje myšlenka před osobnost, přičemž smysl zřízení by měl být v samotné instituci. Tím však monarcha spadává sám do kruhu služebníků. I on se nyní stává kolečkem v tomto přístroji a je mu také jako takový zavázán. Nyní se i on musí podrobit vyššímu cíli, a každý, kdo mlčky připouští, aby se nositel koruny podílel na těchto zločinech, místo aby mu v tom zabránil, přestává být monarchistou. Pokud by smysl neležel v myšlence, nýbrž za každou cenu v "posvěcené" osobě, nemohlo by nikdy dojít k odstaveni očividně duševně chorého knížete.

Je nutné se toho dnes již vzdát. Neboť v poslední době se opět z úkrytů stále častěji objevují zjevy, jejichž žalostné vystupování přeci nemá nic společného s rozvratem monarchie. Tito lidé nyní hovoří s určitou naivní drzostí stále více o "jejich králi", kterého přece před pár lety, v kritické době nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá přistoupit na jejich prolhané tirády, označují za špatného Němce. A ve skutečnosti jsou to zase jenom ti zbabělci, kteří v roce 1918 utíkali a dezertovali před každou rudou páskou, a svého krále nechali králem, halapartnu vyměnili co nejrychleji za vycházkovou hůl, nasadili si neutrální kravaty, a poté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali počestní občané! Tito královští bojovníci tehdy zmizeli jedním rázem. A teprve poté, co se zásluhou jiných uklidnila revoluční bouře alespoň do té míry, že se opět dalo zvolat "Sláva králi, sláva", začali tito služebníci a poradci koruny opět opatrně vylézat. A nyní jsou tedy všichni opět zde, a pátravým zrakem se opět toužebně ohlížejí po egyptském hrnci plném masa, mohou se jen ztěží udržet před věrností královskému dvoru a touhou po činech, než se zase jednoho krásného dne objeví nějak rudá páska, a ten přízrak staré monarchie se opět nanovo ztratí, tak jako myš, když se objeví kočka!

Kdyby si za to nemohli sami monarchové, mohl by je člověk pouze co nejsrdečněji politovat, tak jako jejich dnešní obhájci. Na každý pád si však mohou být jisti, že s podobnými rytíři se přichází o trůny, avšak nedobývá se korun.

Tato devótnost však byla chybou naší celkové výchovy, která se nyní na tomto místě vymstila přímo úděsným způsobem. Neboť díky jí se u všech dvorů mohly držet tyto žalostné přízraky, které pozvolna podhrabávaly základy samotné monarchie. Když se pak budova konečně začala nachylovat, zmizely náhle, jako by je odvál vítr. Samozřejmě, zbabělci a patolízalové se přece nenechají kvůli svému pánovi zabít. To, že to monarchové nevěděli, a ze z sady ani nechtěli vědět, se stalo odedávna jejich záhubou.

Následným projevem špatné výchovy je obava ze zodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešeni samotných životně důležitých problémů. Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo coby čistá kultura. Bohužel však toto onemocnění přechází i do zbytku celospolečenského života, a nejvíce pak do státního. Všude se začalo vyhýbat zodpovědnosti a z tohoto důvodu se nejraději sahalo k polovičatým a nedostačujícím opatřením. Vždyť při jejím použití se míra osobní zodpovědnosti otiskla vždy na ten nejmenší obsah.

Je potřeba pouze srovnat postoj jednotlivých vlád vůči celé řadě skutečně škodlivých úkazů našeho veřejného života, z čehož lze snadno rozpoznat strašlivý dosah této všeobecné polovičatosti a obavy ze zodpovědnosti. Vyzdvihnu pouze několik případů z celé spousty stávajících příkladů: v novinářských kruzích se tisk rád často označuje za "velmoc" ve státě. A její význam je skutečně obrovský. To se vůbec nesmí podceňovat, vždyť ovlivňuje pokračování výchovy v následujícím stáří. Její čtenáři se dají rozdělit do tří skupin: Za prvé do té, která věří všemu co si přečte. Za druhé do té, která nevěří ničemu. A za třetí do hlav, které přečtené kriticky prověří a poté posoudí. První skupina je co do počtu zdaleka největší. Skládá se ze širokých vrstev obyvatelstva a představuje z tohoto hlediska duševně nejjednodušší část národa. Nedá se však rozdělit podle povolání, nýbrž nanejvýš podle všeobecných inteligenčních koeficientů. K ní patří všichni, kteří nemají samostatné myšlení ani vrozené, ani naučené, a kteří dílem z neschopnosti, a dílem z neznalosti věří všemu, co se jim, vytištěno černé na bílém předloží. K nim patří i ona skupina lenochů, kteří snad umějí sami přemýšlet, ale ze samé lenosti radši vděčně sáhnou po všem, co už vymyslel někdo jiný, s tím skromným předpokladem, že tento se snažil tou správnou měrou. U všech těchto lidí tedy, kteří představují široké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský. Nejsou schopni a nebo nehodlají sami prověřit to co jim je předkládáno, takže jejich celkový přistup k denním problémům je odkázán skoro výhradně na vnějškové ovlivňování ostatními. To může být výhodou tehdy, když jejich poučování provádí poctivá a pravdu milující strana, stává se však pohromou, pokud se toho chopí lháři a lumpové. Druhá skupina je co do počtu výrazně menši. Skládá se z části z členů, kteří zprvu patří k první skupině, ale po dlouhých trpkých zklamáních se nyní dostali do opačné pozice, a nevěří ničemu, co jim v tištěné podobě dostane ke zrakům. Nenávidí všechny noviny, a buďto je vůbec nečtou, a nebo se bez výjimky vztekají nad obsahem, neboť dle jejich názoru se skládá stejně jenom ze lží a nepravd. Tito lidé se jen těžko zpracovávají, neboť se i k pravdivým informacím staví stále velmi nedůvěřivě. Tím jsou ztraceni pro jakoukoliv pozitivní činnost.

Třetí skupina je zdaleka nejmenší. Skládá se z opravdu duchovně vyspělých mozků, kteří rozvinuli své přírodní nadání a svou výchovu a naučili se samostatně myslet, kteří se snaží vytvořit si o všem, co je jim předloženo, svůj vlastní názor, a kteří vše, co přečetli, ještě jednou co nejdůkladněji prověřují a sleduji další vývoj událostí. Nikdy by nečetli noviny, aniž by u toho nepřemýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vůbec lehké. Novináři tento druh lidí milují, i když s určitou rezervovaností.

Pro příslušníky třetí skupiny není nesmysl, který se objevil v těch, či oněch novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně si v průběhu svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásady skrývá šibal, který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchto znamenitých lidí spočívá pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství - jaké neštěstí právě v době, kdy moudrost není ničím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací lístek masy, leží rozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na prvním místě: stádo naivních a lehkovážných.

V zájmu státu a národa by v první řadě mělo být, aby se tito lidé nedostali do rukou špatných, nevzdělaných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů. Stát má proto povinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabránilo každému zlořádu. Měl by se přitom zaměřit především na tisk, neboť jeho vliv na tyto lidí je zdaleka největší a nejpronikavější, neboť nepůsobí pouze dočasně, nýbrž průběžně. V jednotnosti a věčném opakováni této výuky spočívá její neslýchaný význam. Pokud tedy někde, tak především zde stát nesmí zapomínat, že účelu slouží všechny prostředky. Nesmí se nechat zmást a obelhat flákači takzvané "svobody tisku" a zanedbávat svoji povinnost a upírat národu jeho stravu, kterou potřebuje a která mu dělá dobře. Musí si se vší bezohlednou rozhodností zajistit tento prostředek výchovy lidu a postavit ho do služeb národa a státu.

Jakou stravu však německý předválečný tisk lidem předkládal? Nebyl to snad nejprudší jed, který si člověk vůbec může představit? Nebyl snad srdcím našeho národa naočkováván nejhroznější pacifismus právě v čase, kdy se celý ostatní svět již šikoval k pomalému, ale jistému zaškrcení Německa? Nenaléval snad tento tisk již v dobách míru do mozků národa pochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak touto volbou prostředků omezil především jeho obranyschopnost? Nebyl to snad německý tisk, který našemu lidu tak lahodně předkládal nesmysl "západní demokracie", až tento nakonec, polapen všemi těmi tirády, uvěřil, že svou budoucnost může vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad vychovávat náš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesměšňována morálka a mravnost, coby zpátečnictví a šosáctví, až se i náš národ stal "moderním"? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státní autority tak dlouho, že pak stačil jediný náraz, kterým se zbortila celá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostředky proti každé vůli dát státu, co státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojko, nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabádala k odmítání důvěry v armádu, atd., dokud se nedostavil úspěch? Činnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a Německé říši. O marxistických lživých letácích by se vůbec mělo pomlčet. Pro ně je lež stejná‚ životně důležitá, jako myši pro kočku. Vždyť jejich úkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby ho tak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů - Židů. Co však stát podniknul proti masovému trávení celého národa? Nic, ale zhola nic! Pár směšných nařízení, pár pokut za příliš vznětlivé ničemnosti, a to bylo vše. Zato se doufalo, že díky lichotkám, díky uznání "hodnoty" tisku, jeho významu, jeho "výchovného poslání" a podobných nesmyslů, se tento mor zmírní. Židé to však přijali s výsměchem.

Důvod tohoto potupného jednání státu neležel ani tak v nerozpoznání nebezpečí, jako spíš v do nebe volající zbabělosti a z toho plynoucí polovičatosti všech rozhodnutí a opatření. Nikdo neměl tu odvahu sáhnout k pronikavým radikálním prostředkům, nýbrž se zde, jako i všude jinde, fušovalo s polovičatými recepty, a místo toho, aby se přímou ranou zasáhlo přímo srdce, dráždily se nanejvýše zmije. A to všechno s tím výsledkem, že nejenom vše zůstalo při starém, ale naopak, že moc institucí, které bylo potřeba zničit, rok od roku vzrůstala.

Obranný boj tehdejší německé vlády proti tisku převážně židovského původu, který pomalu hubil národ, neměl naprosto žádný směr, byl bez rozhodnosti, a především bez jakéhokoliv zřetelného cíle. Intelekt tajné rady zde naprosto zklamal, a to jak v odhadu významu tohoto boje, tak i ve výběru prostředků a stanovení jasného plánu. Pobíhalo se bezplánovitě sem a tam, občas se, když moc kousala, zavřela na pár týdnů nebo i měsíců nějaká ta novinářská zmije, avšak samotné hadí hnízdo bylo ponecháno na pokoji.

Samozřejmě, dílem to byl důsledek nekonečně lstivé taktiky židovstva na straně jedné, a na druhé skutečně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid moc vychytralý, než aby si zároveň nechal napadnout celkový tisk. Ne, část tisku tu byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistický tisk vytáhl tím nejsprostším způsobem do boje proti všemu, co je lidem svaté, napadajíce tím nejhanebnějším způsobem stát a vládu, popouzejíce proti sobě velké skupiny obyvatelstva, působily občansko-demokratické židovské noviny zdáním slavné objektivity, vystříhavší se trapně všech silných slov, neboť přesně věděly, že všechny duté hlavy dokážou věci hodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout do jejich podstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místo jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.

Pro tyto lidí jsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozřejmě vzorem veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukoliv tělesnou brutalitu, a neustále apeluji na boj s "duchovními" zbraněmi, který leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To je jeden z výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává od přírodního instinktu, pumpuje do nich určité vědomosti, bez toho, že by je mohla dovést ke konečnému poznání, že pevná a dobrá vůle sami o sobě nejsou nic platné, nýbrž že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum. Konečné poznání je však vždy porozumění pudové podstatě, to znamená, že člověk nikdy nesmí upadnout v šílenství a věřit, že je povolán býti pánem a znalcem přírody, jak by mu to domýšlivost polovičaté výchovy mohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět fundamentální nezbytnosti řízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence zde podřízena těmto zákonům věčného boje a zápasu směrem výše.

Právě pro naši duchovní polovinu světa Židé vydávají takzvané noviny inteligence. Pro ně jsou tištěny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung", pro ně je naladěn tón, a na ně takto působí. Zatímco se velmi pečlivě vyhýbají všem očividně vnějším hrubým formám, zasévají nicméně z jiných nádob jed do srdcí svých čtenářů. Za lahodného zvuku libých tónů a slovních obratů se jim snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich počínání jsou skutečně jenom čisté vědomosti, nebo dokonce morálka, zatímco ve skutečnosti to je pouze jak geniální, tak i prohnané umění vyrazit tímto způsobem protivníkovi zbraň proti tisku z jeho ruky. Protože zatímco jedni pláčou nad nesnázemi, věří všichni hlupáci o to snáz, že se u druhých jedná pouze o lehké výstřelky, které však nikdy nesmí vést k porušování svobody tisku, jak se nazývá to darebáctví tohoto beztrestného obelhávání a otravováni lidu. A tak se člověk ostýchá vystoupit proti tomuto banditismu, neboť se obává, že proti sobě bude mít okamžitě cel ý "počestný" tisk. Obava, kterou je také nutno zdůvodnit. Neboť jakmile se člověk pokusí vystoupit proti jedněm z těchto ostudných novin, napadnou všechny ostatní jeho stranu, ani za živý svět ne snad proto, že by obhajovali svůj způsob boje, nedej bože, jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu veřejného míněni. Pouze to má být obhajováno, nic jiného. Před tímto zvukem slábnou i ti nejsilnější mužové, vždyť vychází z úst samých" slušných" listů.

A tak může jed vnikat a působit v celém krevním oběhu našeho národa, bez toho, že by stát měl dostatek síly, aby se stal vládcem nad touto nemocí. Ve směšných polovičatých prostředcích, které proti tomu nasadil, se již zrcadlil hrozící rozklad říše. Neboť instituce, která se rozhodla přestat se bránit všemi dostupnými zbraněmi, již prakticky neexistuje. Každá polovičatost je zřetelné znamení vnitřního rozkladu, po němž dříve či později musí a bude následovat i vnější rozvrat.

Věřím, že současná, správně vedená generace může toto nebezpečí opanovat mnohem snadněji. Zažila spoustu věci, které velmi posílily nervy všem, kteří je doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svých novinách zvedat žalostný hlas, když se jednoho dne dotkne ruka spravedlnosti jeho milovaného hnízda, a učiní přítrž tomu tiskovému zlořádu, a postaví tento výchovný prostředek do služeb státu, a nenechá ho více v državě nepřátel národa. Třiceti centimetrový granát syčí pořád ještě mnohem více než tisíc židovských novinářských zmijí, a proto - jen je nechejte syčet!

Další příklad polovičatosti a slabosti v životně důležitých otázkách národa u vedení předválečného Německa je následující: paralelně k politické, mravní a morální nákaze národa existuje již spoustu let o neméně hrůzná zdravotní nákaza lidského těla. Syfilis začal řádit především v naších velkoměstech čím dál tím více, zatímco tuberkulóza sklízí svou smrtelnou úrodu skoro v celé zemi. Přesto, že v obou případech byly následky pro národ přímo příšerné, nepodnikla se proti nim žádná rozhodující opatření. Především u syfilidy se dá chování státních a lidových orgánů označit za kapitulaci. Při vážně míněném potírání by se muselo zasáhnout zcela jinak, než se ve skutečnosti stalo. Vymyšlení léčivých prostředků sporného typu, stejně jako jejich obchodní využití této epidemii moc neuškodilo, i zde přicházel do úvahy pouze boj proti jejich příčině a ne potírání jejího důsledku. Příčina ale leží v první řadě v naší prostitucí lásky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato přírodní nákaza, byla by přesto jednou z největších vad našeho národa. Neboť stačí již morální pustošení, které sebou nese, aby národ pomalu ale jistě zhynul. Toto požidovšťováni našeho duševního života a mamonizace párového pudu dříve či později zahubí naše celkové potomstvo. Namísto silných dětí s přírodním vnímáním se budou rodit pouze ubohá zjevení finanční účelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více základem a předpokladem našich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde. Po určitý čas se samozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho nemine, dostaví se pouze později, nebo lépe lidé ji rozpoznají příliš pozdě. Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdání přírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatřit výsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistě společenské nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech To první vede k oslabení jako takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každá Židovka z obchodního domu se zdá být vhodnou k doplnění potomstva Její Jasnosti, které pak také podle toho vypadá . V obou případech je pak následkem naprostá degenerace. Naše měšťanstvo se dnes snaží jít stejnou cestou a skončí tak i stejným způsobem.

S naprostou lhostejností se chodí kolem stávajících skutečnosti, jako by se podobným počínáním daly tyto věci zneškodnit. Ne, skutečnost, že naše velkoměstské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stále více k prostituci a že se tím čím dál tím více propadá do začarovaného kruhu syfilitické nákazy, nemůže být jednoduše zamlčována, neboť ona je zde. Výsledky této masové nákazy lze na jedné straně spatřit v ústavech pro choromyslné, a na druhé však bohužel na naších - dětech. Obzvláště ony jsou smutným bídným výsledkem nezadržitelně se šířícího znečištění našeho sexuálního života. V nemocných dětech se odráží neřesti jejich rodičů.

Existuje několik cest jak se vyrovnat s touto nepříjemnou a hroznou skutečností. Jedni nic nevidí, nebo lépe řečeno nechtějí nic vidět. Toto je samozřejmě zdaleka nejjednodušší a nejlacinější postoj. Další se halí do posvěcených plášťů stejně směšné a navíc ještě prolhané stydlivosti, mluví o tomto celém problému pouze jako o velkém hříchu a vyjádří především před každým lapeným hříšníkem své nejhlubší rozhořčení, aby pak posléze mohli před touto bezbožnou nákazou s pobožným odporem zavřít oči a prosit drahého pána Boha, aby nejlépe až po jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor. Třetí skupina vidí zcela zřetelně hrůzné následky, které s sebou jednou tato příšerná nákaza musí přinést a také přinese, pokyvují však jen rameny s tím, že proti tomu stejně nemůžou nic dělat, a že je nutno nechat věci běžet tak, jak běží.

Toto všechno je samozřejmě pohodlné a jednoduché, avšak nesmí se zapomínat na to, že podobné pohodlnosti padne za oběť celý národ. Výmluva, že jiným národům se nevede lépe, samozřejmě na skutečnosti vlastního zániku stejně nic nezmění, ledaže by pocit, že ostatní jsou tímto neštěstím potrefeni také, s sebou pro mnohé přineslo zmírnění jejich vlastních bolestí. Otázkou by potom však bylo, který národ by se stal prvním a jediným pánem nad touto nákazou, a které národy by vyhynuly. Z toho však vyplývají důsledky. Také toto je prubířský kámen hodnoty rasy. Rasa, která neobstojí ve zkoušce, také skoná a hříšníci nebo houževnatci a odolnější jedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikož se tato otázka týká především potomstva, patří k těm, kteří s tak hrozným zákonem tvrdí, že hříchy otců se budou mstít ještě v desátém pokolení. Pravda, která platí pouze u pokrevního zločinu a u rasy. Hřích proti krvi a rase je dědičný hřích tohoto světa a konec lidské společnosti.

Vpravdě žalostně se předválečné Německo stavělo právě k této otázce. Co se dělo k zabránění nákazy naší mládeže ve velkoměstech? Co se dělalo proti dorážení nákazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potírání z toho vyplývající syfilizace lidstva? Odpověď nejlépe vyplývá nejsnáze z určeni toho, co se muselo stát.

Tato otázka se nesmi brát na lehkou váhu, nýbrž je nutno pochopit, že na jejím řešeni záleží štěstí či neštěstí dalších generací, že by mohla být rozhodující pro celou budoucnost našeho národa. Toto poznání zavazuje k bezohledným opatřením a zásahům. Na špičku všech úvah musí nastoupit přesvědčení, aby se v první řadě veškerá pozornost celého národa zkoncentrovala na toto strašné nebezpečí, aby si každý jedinec mohl vnitřně uvědomit důležitost tohoto boje. Člověk může skutečně pronikavé a často i těžce snesitelné povinnosti a břímě přivést k uskutečnění pouze tehdy, když je každému kromě nutnosti zprostředkován také poznatek nezbytnosti. K tomu však patří také obrovská osvěta s vyloučením všech jinak zavádějících otázek denní potřeby.

Ve všech případech, ve kterých se jedná o naplněni zdánlivě nemožných požadavků nebo úkolů, se pozornost národa musí soustředit pouze na tuto otázku, a to tak, jako by od jejího výsledku skutečně odviselo jeho bytí či nebytí. Pouze tak se u národa dosáhne skutečně obrovských výkonů.

Tato základní myšlenka platí i pro jednotlivé jedince, pokud tito chtějí dosáhnout velkých cílů. I on bude sto dokázat to v postupných úsecích, i on pak spojí své veškeré úsilí v naplnění určitého úkolu, a když s ním bude hotov, může mu být vytyčen úsek nový. Kdo však nepřikročí k rozděleni dobývané cesty na jednotlivé etapy, které pak budou plánovitě zdolávány za pomoci ostrého shrnutí všech dostupných sil, ten se nikdy nedostane ke konečnému cíli, nýbrž zůstane viset někde na cestě, nebo dokonce vedle ní. Toto propracování se k cíli je veliké uměni, a vyžaduje vždy nasazeni i té poslední energie, aby se tato cesta dala krok za krokem zdolat. Prvotním předpokladem, který je nutný pro útok na tomto obtížném úseku lidské cesty je, aby se vedení povedlo představit širokým masám národa právě nyní zdolávaný, či lépe řečeno dobývaný dílčí úkol, jako jediný hodný lidské pozornosti, na jehož dosažení závisí vše. Obrovská masa národa stejně není schopna dohlédnout na úplný konec cesty, aniž by se vyčerpala a nezačala pochybovat o jejím smyslu. V určitém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem cestu může vidět pouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také zná cíl své cesty, a který nekonečnou silnici také překoná snáze, když si ji rozdělí do určitých úseků, a vypraví se na každou s takovou vervou, jako by to byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostane vpřed, aniž by klesal na mysli.

Tak se měla otázka potírání syfilidy vyložit pomocí všech propagandistických prostředků jako národní úkol, a ne jenom jako nějaký úkol. Všemi prostředky se za tímto účelem měly do lidí v plném rozsahu vtlouci všechny škody tohoto hrozného neštěstí, až by celý národ došel k přesvědčení, že od řešení této otázky odvisí vše, jeho budoucnost nebo zánik. Teprve po takové, byť léta trvající přípravě, bude pozornost a s tím i rozhodnost celého národa probuzena do té míry, že bude možné sáhnout i po velmi těžkých a obětavých opatřeních, bez nebezpečí útěku, neporozumění nebo opuštění ze strany masy. Neboť k tomu, aby tento mor byl sražen na kolena, bude zapotřebí nesmírných obětí a stejně tak i obrovské práce. Boj proti syfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti předsudkům, starým zvyklostem, proti dosavadním představám, všeobecným názorům, a v neposlední řadě i proti prolhané stydlivosti v určitých kruzích.

Prvním předpokladem k morálnímu právu bojovat proti těmto věcem, je umožnění brzkého provdání následně přicházející generace. V pozdním sňatku spočívá již sama o sobě nutnost zachování jistého zařízení, které je, a zde se člověk může kroutit jak chce, ostudou lidstva, a zůstává zařízením, které člověku, který se ve své skromnosti rád považuje za věrný obraz boží, zatraceně nepřísluší.

Prostituce je pohana lidstva, která se nedá zničit morálními přednáškami, pobožnou žádostí, atd., nýbrž její omezení a následné konečné odstranění předpokládá celou řadu předpokladů. Prvním z nich je však vytvoření možnosti brzkého sňatku., který odpovídá lidské přirozenosti, a to především u mužů, neboť žena je zde stejně pouze pasivní částí.

Jak pomatení, až nesrozumitelní dnes lidé jsou, lze vyčíst z toho, že lze poměrně často slyšet matky z takzvané "lepší" společnosti, jak rády by pro své dítě nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to tak většinou lepší, a ne obráceně, a ať si chudák děvče šťastně najde takového podobného otrkaného Honzíčka, a děti budou zřetelným výsledkem tohoto rozumného manželství. Když se zváží, že ještě samo od sebe nastane pokud možno velké omezení plodnosti, a že přírodě bude zamezeno v přírodní selekci, a že bude samozřejmě zachována každá taková odporná bytost, potom opravdu zůstává otázkou, proč ještě taková instituce existuje, a jaký má vůbec smysl. Není to pak to prostituce sama o sobě? Hraje zde povinnost vůči potomstvu vůbec nějakou roli? A nebo nikdo netuší, jakou kletbu člověk uvaluje na své děti a vnoučata, díky takovému lehkovážnému a zločinnému způsobu hájení posledního přírodního zákona, ale i posledního závazku vůči přírodě?

Takto zdegenerovaly kulturní národy a pozvolna zanikly. Také manželství nemůže být samoúčelné, nýbrž musí sloužit k rozmnožováni a udržováni druhu a rasy. Pouze to je jejím smyslem a úkolem. Za těchto předpokladů může byt její správnost měřena pouze skrze způsob, kterým splňuje svůj úkol. Již proto je časný sňatek správný, dodává totiž mladé rodině onu sílu, ze která může vzejít pouze zdravé a odolné potomstvo. Samozřejmě, že k její existenci je zapotřebí celé řady sociálních předpokladů, bez kterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho důvodu nemůže být řešení takové závažné otázky rozuzleno bez naléhavých sociálních opatření. Jak velký to má význam, by mělo být nejzřetelněji patrné na době, kdy takzvaná "sociální" republika svou neschopností řešit bytovou otázku jednoduše zabránila spoustě sňatkům, a tímto způsobem podpořila prostituci.

Nesmysl našeho způsobu rozdělování platů, které nebere žádný ohled na otázku rodiny a její výživu, je také důvodem, proč se spousta sňatků vůbec neuskuteční.

Ke skutečné likvidaci prostituce se může přikročit teprve když bude zásadní změnou sociálních poměrů umožněn dřívější sňatek, než je nyní všeobecně běžné. Toto je nejprvotnější předpoklad k řešení této otázky. Na druhé straně je nutno z výchovy a ze vzdělání odstranit celou řadu chyb, kterých si dnes nikdo ani nepovšiml. Především musí být do dosavadní výchovy vnesena vyváženost mezi duchovní výukou a tělesným posilováním a otužováním. To, co se dnes nazývá "gymnázium", je výsměchem řeckému vzoru. U naší výchovy se zcela zapomnělo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém těle.

Byly doby v předválečném Německu, kdy se o tuto pravdu vůbec nikdo nestaral. Člověk jednoduše hřešil na svém těle a domníval se, že v jednostranné duševní výchově vlastní jistou. Záruku velikého národa. Omyl, který se začal mstít dříve, než se kdo mohl nadít. Nebyla to náhoda, že bolševická vlna našla pevnou půdu pod nohama právě tam, kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené obyvatelstvo - v Sasku, Porýní apod. Na všech těchto územích se ani takzvaná "inteligence" nevzmohla na žádný vážný odpor proti židovské nákaze, a to z jednoho prostého důvodu: Inteligence byla sama natolik tělesně vyčerpaná, i když nejen z důvodu nouze, také spíš z důvodu špatné výchovy. Výhradně duševní přístup naší výuky horních vrstev činí tyto neschopné právě v časech, ve kterých o udržení se, neřkuli pak o prosazení se nerozhoduje duch, nýbrž pěst. V tělesných troskách často dřímá podstata osobní zbabělosti. Přespřílišné zdůrazňováni čistě duchovní výuky a zanedbávání tělesného výcviku podněcuje v ranném mládí počátek sexuálních představ. Mládenec, který je sportem a turnaji veden k železné otužilosti, podléhá potřebě smyslového ukájení méně, než pecivál, který je krmen výhradně duchovní stravou. Rozumná výchova by na toto měla brát ohled. Kromě toho nesmi ztratit nic z očí, neboť očekávání zdravého mladého muže před ženou bude jiné, než pro předčasně zkaženého slabocha. Proto musí být celá výchova přizpůsobena tomu, aby se volný čas naši mládeže plně využil prospěšnému zocelování těla. Mládež nemá právo v těchto letech zahálčivě okounět po okolí, vnášet do naších ulic a kin nebezpečí a nejistotu, nýbrž měla by po skončení svých denních povinností upevňovat a zocelovat svou tělesnou schránku, aby v budoucnu nemusela život shledat příliš poddajným. Toto připravit, provést, řídit a vést je skutečným posláním výchovy mládeže a ne jen pouhé napumpování takzvaných vědomosti. Je nutno také zrealizovat představu, že zpracovávání svého těla je věcí každého jedince. Ve věcech potomstva a s ním spojenými prohřešky proti rase neexistuje žádná svoboda.

Zároveň s výchovou těla musí být nastolen boj proti trávení ducha. Všimněme si dnešních jídelních lístků kin, variet‚ a divadel. Člověk může jen těžko popírat, že to není ta nejlepší strava pro naši mládež. Ve výkladech a na vylepovacích sloupech se pracuje všemi možnými prostředky, jen aby se přilákala pozornost širokých vrstev obyvatelstva. Že to naši mládeži způsobuje nenapravitelné škody, musí být každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejich duše, naprosto jasné. Tato smyslově stísněná atmosféra vede k představám a ke vzrušení v době, kdy chlapec pro tyto věci ještě nemůže mít naprosto žádné porozuměni. Výsledek tohoto způsobu výchovy se dnes dá na naší mládeži studovat s ne zrovna potěšujícím způsobem. Je předčasně vyspělá a tím zároveň i předčasně zestárlá. Ze soudních síní se občas na veřejnost dostávají odstrašující případy, které umožňuji hrůzné pohledy do duševního života naších čtrnácti a patnáctiletých. Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své oběti i v této věkové kategorií? A není smutné vidět, když se většina takových tělesně slabých, duševně zkažených mladých lidí dostane do manželského svazku s velkoměstskou kurvou?

Ne, kdo chce vidět zánik prostituce, musí v první řadě pomoci odstranit její duševní předpoklady. Musí vymýtit neřád naší mravní nákazy velkoměstské kultury, a sice zcela bezohledně a bez zaváhání před křikem a nářkem, který tím samozřejmě bude způsoben. Pokud nevytáhneme naši mládež z bahna jejího dnešního okolí, utopí se v něm. Kdo tyto věci nechce vidět, podporuje je, a stává se spoluviníkem na pomalém prostituování naší budoucnosti, která závisí pouze na naší příští generaci. Toto očišťování naší kultury by se mělo vztahovat na skoro všechny oblasti. Divadlo, uměni, literatura, kino, tisk, plakáty a výlohy je nutno očistit od projevů uhnívajícího světa, a postavit je do morálních služeb státu a kultury. Veřejný život musí být osvobozen od smradlavého parfému moderní erotiky, stejně jako od každé nemužsky ostýchavé neupřímnosti. U všech těchto věcí musí být vytýčen směr a cíl, s přihlédnutím na zachování zdraví našeho národa ohledně těla i duše. Právo osobni svobody zde ustupuje před povinností zachování naší rasy.

Teprve po provedení všech těchto opatření může být zahájen zdravotní boj proti samotné nákaze s určitými vyhlídkami na úspěch. Avšak i v tomto případě nesmí býti použito polovičatých opatření, nýbrž i zde se bude muset přistoupit k nejtvrdším a nejpronikavějším rozhodnutím. Je polovičatostí ochraňovat nevyléčitelně nemocné lidi, kteří mohou neustále nákazu přenášet na zbytek zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě, kdy, abychom neublížili jednomu, necháme raději zemřít sto dalších. Požadavek, aby bylo defektním lidem zabráněno v plození dalších defektních potomků, je požadavkem nejzdravějšího rozumu a znamená ve svém soustavném provádění nejhumánnější počin lidstva. Ušetří trápení miliónům nešťastných, a ve svých důsledcích povede ke stoupajícímu ozdravování vůbec. Rozhodnost zakročit v tomto směru také postaví do cesty překážku dalšímu šíření pohlavních nemoci. Neboť zde se bude muset, bude-li to zapotřebí, přikročit k nemilosrdnému oddělení nevyléčitelně nemocných. Pro nešťastně postižené je to sice barbarské opatření, avšak pro stávající a budoucí svět je to požehnáním. Dočasná bolest jednoho století může a také vykoupí tisícileté utrpení.

Boj proti syfilidě a její průvodkyni prostitucí je jedním z nejukrutnějších úkolů lidstva. Nejukrutnějších proto, že se přitom nejedná o vyřešení jednoho úkolu, nýbrž o odstranění celé řady škod, které dávají podnět k následným fenoménům této nákazy. Neboť onemocněni tělesné schránky je zde pouze důsledkem onemocnění morálních, sociálních a rasových instinktů. Pokud se tento boj z důvodu pohodlnosti, či snad zbabělosti nevybojuje, může si člověk po 500 letech prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohů naleznete, aniž byste se chtěli rouhat, jen velmi málo. Jak se však člověk ve starém Německu pokoušel vypořádat s touto nákazou? Po prozkoumání z toho vyplyne skutečně zarmucující odpověď . Ve vládních kruzích byly zcela jistě příšerné škody této nemoci známy, avšak její důsledky zřejmě nebyly zcela správně domyšleny. V samotném boji proti ni vláda selhala a přistoupila namísto k radikálním reformám raději ke směšným opatřením. Okolo nemoci se doktorovalo kolem dokola, a příčina se nechávala příčinou. Jednotlivé prostitutky byly podrobeny zdravotní kontrole, byly prohlédnuty, jak jen to v té době bylo možné a v případě zjištěného onemocnění byly strčeny do nějakého lazaretu, ze kterého byly, po zevně provedeném vyléčení vypuštěny na další lidi.

Byl samozřejmě zaveden "ochranný paragraf", podle kterého hrozila nakažené, nebo ne zcela vyléčené osobě pokuta za pohlavní styk. Takové opatření je samozřejmě správné, avšak v praxi opět skoro naprosto selhalo. Prvně to bude žena, která je tímto neštěstím postižena, a to již z důvodu naší, nebo lépe její výchovy. Každá zřejmě ve většině případech odmítne svědčit proti zvrhlému zloději jejího zdraví, což se většinou děje za trapných průvodních okolností, a nebude se chtít nechat vláčet po soudních budovách. Právě jí to není nic platné, ona bude ve většině případech ta nejvíce potrefená, vždyť ji stíhá opovržení jejího bezcitného okolí přece daleko více, než by tomu v tomto případě bylo u muže. A konečně si představte tu situaci, kdy by nositelem této nemoci byl její choť. Zažalovala by ho? Nebo co by pak měla dělat?

U muže k tomu přichází ještě ta skutečnost, že velice často této nákaze vběhne do cesty pod vlivem nemalého požití alkoholických nápojů, neboť v tomto stavu není s to, zcela správně odhadnout kvalitu své "vyvolené", což je u nemocných prostitutek velmi dobře známo, a neustále je to podněcuje lovit muže právě v tomto ideálním stavu. Výsledkem pak je, že si posléze tento nemile překvapený i přes nejusilovnější vzpomínání nemůže vybavit svou milosrdnou obšťastňující průvodkyni, což nikdo v takovém městě jako Berlín či Mnichov nemůže považovat za žádný div. K tomu ještě přichází fakt, že se většinou jedná o návštěvníky z venkova, kteří beztak zcela bezradně propadnou kouzlu velkoměsta.

Konečně však, kdo může vědět zda je zdravý či nemocný? Neexistuje snad dostatek případů, kdy zdánlivě vyléčený opět onemocní a způsobí strašnou pohromu, aniž by to zprvu býval tušil? A tak je praktický účinek této ochrany zákonným postihem zaviněné nákazy ve skutečnosti roven nule. To samé platí i o prohlídkách prostitutek, a konečně i léčení je i dnes stále ještě nejisté a pochybné. Jisté je pouze jedno, že nákaza se přes všechna opatření šíří stále dále. Tím je co nejpřesvědčivěji potvrzena jejich neúčinnost. Neboť vše, co bylo kromě toho ještě učiněno, bylo stejně tak nedostačující, jako i směšné. Duševní prostitucí národa se nezabránilo, nedělalo se ani nic proti jejímu zamezení.

Kdo tíhne k tomu brát tyto věci na lehkou váhu, ten by si měl prostudovat statistické podklady o šíření této zákeřné nákazy, srovnat její nárůst během posledních sto let a domyslet si její další rozkvět. A člověk by musel mít intelekt osla, aby mu z toho po zádech nepřeběhlo nepříjemné zamrazeni!

Slabost a polovičatost, s jakou se ve starém Německu přistupovalo k tomuto strašnému úkazu, lze hodnotit jako zřetelné znamení rozkladu jednoho národa. Pokud se nedostaví síly k boji za své vlastní zdraví, zaniká právo na život v tomto světě věčného boje. Náleží pouze silnému "celku", a ne slabé "polovičatosti".

Jedním z nejzřetelnějších znamení rozkladu staré říše bylo pomalé klesání všeobecné kulturní úrovně, přičemž kulturou nemám na mysli to, co se dnes označuje slovem civilizace. Ta se naopak zdá být velkým nepřítelem skutečné duchovní a životní úrovně.

Již od přelomu století se do našeho umění začal vkrádat prvek, který byl do té doby zcela neznámý a cizí. Zajisté existovaly i v dřívějších dobách poklesky vkusu, ovšem zde se spíše jednalo o umělecká vykolejení, kterým následné generace přisoudily alespoň jakous takous hodnotu, než o úpadkové až choromyslné výtvory, které s uměním nemají již nic společného. V nich se začal kulturně zrcadlit, samozřejmě teprve později lépe zřetelný politický rozklad.

Bolševické umění je jediná možná kulturní forma života a duševního výrazu bolševizmu jako takového.

Komu to přijde podivné, ten ať se podívá na umění šťastně zbolševizovaných států, a s hrůzou se seznámí s chorobnými výstřelky zubožených chudáků, které známe od přelomu století pod pojmy kubismus a dadaismus, které jsou tam obdivovány jako oficiální státně uznané umění. Také během krátkého trvání bavorské Republiky rad se objevil tento fenomén. Již zde se dalo spatřit, jak všechny oficiální plakáty, propagační kresby v novinách, atd. v sobě nesly známku nejenom politického, nýbrž i kulturního rozkladu.

Tak jak byl ještě před šedesáti lety jen těžko myslitelný politický rozvrat dnešní velikosti, o kulturním poli vůbec nemluvě, tak se již od roku 1900 začal odrážet ve futuristických a kubistických výtvorech. Před šedesáti lety by výstava takzvaných dadaistických "zážitků" byla naprosto nemyslitelná a její pořadatel‚ by skončili v ústavu pro choromyslné, zatímco dnes dokonce předsedají uměleckým svazům. Tehdy se tento mor nemohl vyskytnout, neboť by to nedopustilo jak veřejné mínění, tak ani stát. Protože úkolem státní správy je nedopustit, aby národ byl vydáván do spárů duševního šílenství. U něčeho takového by však jednoho dne musel podobný vývoj zákonitě skončit. Totiž toho dne, kdy by tento druh umění začal odpovídat obecnému vnímání, by došlo k závažná přeměně lidstva. Započal by zpětný vývoj lidského mozku, jehož konec by se snad ani nechtěl domyslet

Jakmile si člověk z tohoto hlediska uvědomí vývoj našeho kulturního života za posledních 25 let, s hrůzou zjistí, jak moc jsme do tohoto zpětného vývoje zapleteni. Všude kolem sebe narážíme na semena, které způsobuji vznik bujné vegetace, která naší kulturu dřív nebo později zcela zardousí. Také v nich se dá spatřit znamení rozkladu pomalu uhnívajícího světa. Běda národům, které již nejsou schopny být pánem této choroby!

Tato onemocněni lze v Německu vidět v podstatě ve všech oblastech umění a kultury vůbec. Zdá se, jako by všude již byl překročen nejvyšší bod a vše spělo ke konečnému zániku. Divadlo pokleslo očividně nejníže a kdyby se proti prostitucí umění nepostavila alespoň dvorní divadla, jistě by tehdy byla, coby kulturní faktor, beze zbytku vyřazena. Pakliže by se odhlédlo od těchto a pár dalších výjimek, nabyla by estrádní vystoupeni na jevištích asi takové míry, že by pro národ ztratilo smysl vůbec je navštěvovat. Bylo smutným znamením vnitřního rozkladu, že nebylo možno mládež do těchto takzvaných "uměleckých dílen" posílat, což se zcela nestydatě dávalo na vědomí všeobecným panoptickým varováním: "Mládeži nepřístupno!"

Na těchto místech by se měla zavést taková preventivní opatření, aby v první řadě sloužila k výchově mládeže, a ne k obveselování starých, znuděných vrstev obyvatelstva. Co by asi řekli všichni velcí dramatikové všech dob na taková opatření, a hlavně co by řekli okolnostem, které k těmto opatřením vedly? Jak by se asi rozhořčil Schiller, jak by se rozhořčeně odvrátil Goethe!

Ale samozřejmě, čím jsou Schiller, Goethe nebo Shakespeare proti dnešním hrdinům moderní německé poezie, staré onošené a přežité - překonané zjevení. Neboť nejcharakterističtější na této době je to, že neprodukuje pouze ještě víc špíny, ale že zároveň poskvrňuje všechny skutečné velikány minulosti. To jsou ostatně úkazy, které lze vidět vždy v takových dobách. Čím podlejší a hanebnější jsou projevy doby a jejich současníků, tím víc jsou nenáviděni svědkové někdejší slávy a velikosti. V těchto dobách by tito lidé nejraději podobné vzpomínky na minulost lidstva zprovodili ze světa,aby zamezením možnosti srovnání mohli vlastní kýč zaměňovat za umění. A proto čím ubožejší a bídnější je každá nová instituce, o to víc usiluje o vymazání stop minulých časů.

Toto v žádném případě neplatí pouze pro nové úkazy na poli všeobecné kultury, nýbrž i pro ty na poli politickém. Nová revoluční hnutí budou staré formy nenávidět o to více, čím podřadnější jsou sama. I zde lze spatřit, jak se touha nechat zazářit vlastní kýč jako něco pozoruhodného, může změnit v nenávist proti hodnotnějšímu dobru minulých časů. Dokud bude například žít historická vzpomínka na Friedricha Velikého, může Friedrich Ebert pouze vyvolávat podmíněny úžas. Hrdina od Sanssousi je v porovnáni k bývalému výčepnímu z Brém asi jako slunce k měsíci. Teprve když slunce zapadne, začne měsíc svítit. Proto je také nenávist všech novoluní lidstva vůči stálicím pochopitelná. Během politického života se tyto nuly, když už jim osud dočasně vhodí do klína moc, snaží nejenom s neúnavnou horlivostí poskvrňovat a špinit minulost, nýbrž se i vyhýbat vnějšími prostředky všeobecné kritice. Jako příklad zde může platit vydání zákona na ochranu republiky nové Německé říše.

Jakmile se nějaká nová myšlenka, učení, nový světový názor a nebo politické, či hospodářské hnuti snaží popírat minulost, pomlouvat ji a znevažovat ji, je nutné se již před tímto popudem mít dobře na pozoru. Většinou je důvodem k takové nenávisti jejich vlastní méněcennost, nebo nějaký vlastní špatný úmysl. Skutečně požehnaná obroda lidstva bude vždy a stále začínat stavět tam, kde končí poslední dobrý základ. Nebude se stydět před použitím starých dobrých stávajících pravd. Vždyť celá lidská kultura a člověk sám jsou pouze výsledkem jednoho dlouhého vývoje, ke kterému každá generace přiložila a zasadila svůj stavební kámen. Smysl a účel revolucí pak není strhnout naráz celou budovu, nýbrž odstranit špatně zasazený a nehodící se kámen a na uvolněné místo zasadit nový a vhodnější.

Pouze tehdy se pak dá a smí hovořit o pokroku lidstva. V jiném případě svět nikdy nevyjde z chaosu. Jinak by každé generaci náleželo právo odmítnutí minulosti a tím i předpoklad smět vlastní prací zničit veškeré hodnoty minulosti.

Na stavu naší celé předválečné kultury nebyla nejsmutnější pouze naprostá impotence umělecké a všeobecné kulturní tvůrčí síly, nýbrž i nenávist, se kterou byla znevažována vzpomínka na velkou minulost. Skoro ve všech uměleckých oblastech, především pak v divadle a literatuře se počátkem století začaly, na úkor haněných a znevažovaných klasiků, prosazovat nové méně významnější směry. Jako by tato doba zahanbující méněcennosti mohla vůbec něco překonat. Avšak z této snahy upřít současnosti minulost vycházely jasně a zřetelně na povrch špatné úmysly těchto apoštolů budoucnosti. Již z toho se mělo rozpoznat, že se zde nejedná o nové, byť špatné kulturní pojetí, nýbrž že se jedná o proces ničení základů samotné kultury, za účelem pokud možno co největšího pobláznění zdravého uměleckého vnímání a duchovní přípravy politického bolševizmu. Neboť pokud je periklejské období zosobněno Parthenónem, pak je bolševická přítomnost zobrazena kubistickým úšklebkem.

V této souvislosti je nutno poukázat na opět zřetelnou zbabělost části našeho národa, který měl být na základě své výchovy a své pozice povinen vytvořit frontu proti této kulturní potupě. Ze samého strachu před křikem bolševických kulturních apoštolů, kteří prudce napadli každého, kdo v nich nechtěl rozpoznat korunu tvorby, a nazvali ho zpátečnickým šosákem, se zřekli jakéhokoliv vážného odporu, a podrobili se, jak to tak vypadá , nevyhnutelnému. Člověk začal mít doslovně strach před těmito pološílenci a podvodníky nevážícími si minulosti. Jako kdyby bylo ostudou neporozumět produktům duševních degenerátů či prohnaných podvodníků. Tito apoštolové umění měli samozřejmě velmi jednoduchý prostředek, kterým se snažili stvrdit svůj nesmysl jako bůhví jak úžasnou věc. Představovali každou nesrozumitelnou a zřetelně pomatenou věc jako takzvaný vnitřní prožitek překvapené současnosti. Takto laciným způsobem již dopředu znemožnili většině lidí jakýkoliv odpor. Neboť o tom, že by i toto mohl být vnitřní prožitek se nedalo pochybovat. Pochybovat se však dalo o tom, zda je přípustné předkládat zdravé veřejnosti takovéto halucinace duševně chorých nebo zločinců. Díla Moritze von Schwind nebo Bocklizia byla také vnitřním prožitkem, avšak od umělců s nadáním od Boha, a ne od nějakých šašků.

Zde se dala skutečně vysledovat bídná zbabělost naši takzvané inteligence, které se vykrucovala z jakéhokoliv skutečnému odporu proti tomuto zamořování zdravého instinktu našeho národa a raději to nechala na něm, aby se s tímto drzým nesmyslem vyrovnal jak jen chce. Aby neplatil za amatérského pošetilce, smířil se člověk s každým výsměchem umění, aby konečně znejistěl při srovnávání dobrého se špatným.

Všechno to byla znamení zhoršujících se poměrů. Jako povážlivé znamení je nutno zdůraznit i následující: v devatenáctém století začala naše města stále více ztrácet charakter kulturních center, a počala klesat k pouhým lidským sídlištím. Malá svázanost se svým rodištěm, která je typická pro dnešní městský proletariát, je následkem toho, že se zde skutečně jedná pouze o dočasné místo pobytu a o nic jiného. Dílem to souvisí s častou změnou bydliště zapříčiněnou sociálními podmínkami, které člověku neumožňují vytvořit si skutečnou vazbu ke svému městu. Na druhé straně je nutno hledat příčinu ve všeobecně kulturní bezvýznamnosti a chudobě našich současných měst.

Avšak v časech osvobozeneckých válek byla německá města menší nejenom co do počtu, nýbrž i svou velikostí. Těch pár skutečných velkoměst bylo většinou rezidencemi a jako taková měla sama o sobě již určitou kulturní hodnotu a většinou také určitý umělecký vzhled. Těch pár měst s více než padesáti tisíci obyvateli byla oproti dnešním městům se stejným počtem obyvatel ohledně hospodářských a kulturních pokladů mnohem bohatších. Když Mnichov dosáhl šedesáti tisíc obyvatel, byl již adeptem na to, stát se jednou z prvních kulturních dílen. Dnes tohoto počtu dosáhla, pokud ho tedy již dávno nepřekročila, skoro každá dělnická osada, ovšem většinou bez jakéhokoliv vlastního skutečného významu. Pouhé nahromadění obytných a nájemních kasáren, nic více. Jak může při takové bezvýznamnosti vzniknout jakákoliv bližší vazba na podobné místo, je mi záhadou. Těžko bude mít někdo bližší vazbu na místo, které nemůže nabídnout nic víc, než jakékoliv jiné, kterému chybí známka jakékoliv individuality, a ve kterém se člověk trapně vyhýbá všemu, co by jen zdaleka mohlo představovat umění.

Ale jako by to nestačilo, začíná i ve velkoměstech se stoupající tendencí přibývat počet obyvatelstva, které je stále chudší všech skutečných uměleckých hodnot. Velkoměsta vypadají čím dál tím opotřebovaněji a vyzařují úplně stejný obraz, byť ve větším rozsahu, jako ony malé chudé tovární osady. To, co nová doba přinesla kulturnímu obrazu našich velkoměst, je naprosto nevyhovující. Všechna naše města žijí ze slávy a pokladů minulosti. Odmysleme si například ze současného Mnichova vše, co bylo postaveno za vlády Ludwiga I., a s hrůzou zjistíme, jak chudý byl od té doby přírůstek významných uměleckých děl. A to samé platí pro Berlín a většinu dalších měst. Ještě podstatnější však je následující. Naše dnešní velkoměsta nemají žádné pomníky ovládající celkový městský obraz, které by mohly promlouvat jako skutečné symboly celé doby. To však bylo běžné ve starověkých městech, kdy skoro v každém byl postaven zvláštní monument jejich hrdosti. Charakteristika antických měst nespočívala v soukromých budovách, nýbrž ve veřejných pomnících, které nebyly určeny pro okamžik, nýbrž pro věčnou slávu. Neboť v nich se neodráželo bohatství jedince, ale velikost a význam veřejnosti. Tak vznikaly pomníky, které velmi dobře plnily účel zprostředkovávat jednotlivým obyvatelům daným způsobem spojeni s jejich městem, což nám dnes mnohdy přijde skoro nesrozumitelné. Neboť to, co viděl, nebyly ani tak chudé domy soukromých majitelů, jako spíš velkolepé stavby celé společnosti. Oproti nim se pak obytný dům stával skutečně pouze nepodstatnou podružností.

Až když se porovnají poměry rozměrů antických státních staveb s tehdejšími obytnými budovami, pak teprve člověk porozumí tomu, proč kladli na první místo zdůraznění principů veřejných staveb. Těch pár strmých kolosů, které dnes obdivujeme ve zříceninách a vykopávkách starého antického světa, nejsou bývalé obchodní budovy, nýbrž svatyně a státní stavby. Tedy díla, jejichž majiteli byla široká veřejnost. Dokonce v samotném lesku Říma pozdní doby nebyly na prvních místech vily a paláce jednotlivých občanů, nýbrž svatyně a vřídla, stadiony, cirky, akvadukty, baziliky, atd., které patřily státu a tedy všemu lidu. Dokonce ještě germánský středověk zachovával tuto vedoucí zásadu, i když za zcela jiného uměleckého pohledu. To co ve starověku bylo vyjádřeno v Akropoli nebo Pantheonu, zahltilo se nyní do formy gotických katedrál. Jak ohromně působily tyto monumentální stavby oproti malému hemžení živnostenských, dřevěných, nebo cihlových staveb středověkého města. Byly a stále ještě jsou. Symboly, které určuji charakter a obraz daného místa, i když dnes vedle nich vyrůstají stále vyšší nájemné kasárny. Munster, Rathuser a Schrannenhallen tvoří jako ochranné věže viditelné symboly pojetí, jehož základy odpovídají zase jen antice.

Jak směšný je však dnešní vztah mezi státními a privátními stavbami. Pokud by osud Říma měl postihnout Berlín, mohli by naši potomci coby obdivuhodná díla naší doby, charakterizující naší kulturu, obdivovat leda pár židovských nákupních domů a hotelů několika společností. Jen ať člověk porovná hrůzný rozpor, který vládne mezi říšskými stavbami, finančními hospodářskými stavbami, a to dokonce v takovém městě jako je Berlín.

Také vynakládané sumy pro státní stavby jsou většinou skutečně směšné a nepostačující. Nestaví se stavby do budoucnosti, nýbrž více pro momentální potřebu. Nějaká vyšší myšlenka tu bohužel není zastoupena. Berlínský zámek v době jeho zbudování byl ve vztahu k přítomnosti dílem poněkud jiného významu, než například nová knihovna. Zatímco jediný válečný křižník představuje hodnotu více než šedesáti miliónů, byla na první monumentální stavbu Říšského sněmu, který měl být postaven na věky, schválena ani ne polovina. A když přišla k rozhodnutí otázka vnitřního vybavení, hlasoval vysoký dům proti použití kamene a poručil obložit stěny sádrou. Tentokrát se parlamentáři kupodivu zachovali správně. Sádrové hlavy také nepatří mezi kamenné zdi. Tak chybí našim současným městům přečnívající symbol národní pospolitosti, a proto se člověk nemůže divit, že ve svých městech žádný symbol vidět nemohou. Musí dojít ke zpustošení, které se svou netečností dnešních obyvatel velkoměsta prakticky projeví na osudu jejich města.

I toto je znamením naší upadající kultury a našeho všeobecného rozvratu. Doba se dáví ve své neúčelnosti, nebo lépe řečeno ve službě peněz. Potom se ale člověk také nesmí divit, když pod vládou takového božstva nezbývá místo pro žádné bohatýrství. Dnešní současnost pouze sklízí to, co zasela naše minulost.

Všechny tyto znaky rozkladu jsou v poslední řadě pouze důsledky nedostatku určitého, jednotně uznaného světonázoru, stejně jako z toho vyplývající všeobecné nejistoty v hodnoceni a postoji k jednotlivým zásadním otázkám doby. Přitom je vše, počínaje výchovou, polovičaté a váhavé, děsí se zodpovědnosti a končí ve zbabělém trpění uznaných chyb. Humanitní pomatenost se stává módou a zatímco člověk podléhá výstřelkům a šetři jedince, je obětována budoucnost miliónů.

Jak dalece nás zasahuje všeobecná rozervanost ukazuje pozorováni předválečných religiózních poměrů. I zde je již u velké části národa dávno ztracena valná část jednotného a účinného světonázorového přesvědčení a víry. Přitom příslušníci církve, kteří z ní oficiálně vystoupili, hraji menší roli, než ti naprosto lhostejní. Obě hlavni náboženské vyznání v Asii a Africe zachovávají mise, aby přivedli nové přívržence jejich viry. Je to činnost, která vykazuje především u mohamedánské víry, oproti jejich výpadům, pouze velice skromné úspěchy. Evropa však ztrácí milióny a další milióny svých vnitřních přívrženců, kteří jsou církevnímu životu buďto naprosto cizí, nebo si jdou svou vlastní cestou. Následky toho nejsou především v mravním ohledu nikterak příznivé.

Pozoruhodný je zde i stále prudší boj proti dogmatickým základům jednotlivých církví, bez kterých by ale praktická existence lidstva bez náboženské víry na tomto světě nebyla myslitelná. Široká masa obyvatelstva se neskládá z filozofů. Avšak právě pro masu je víra často vůbec jediným podkladem pro morální světonázor. Různé náhražkové prostředky se neprokázaly jako moc úspěšné, takže by jimi asi jen těžko šlo nahradit nynější náboženské vyznání. Pokud však má náboženská víra a učení skutečně oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této víry základem každé účinnosti. To, čím je pro všeobecný život příslušný životní styl, bez kterého by zajisté rozumně a chytře žilo statisíce vysoce postavených lidí, ale milióny dalších však ne, tím jsou pro stát právě jeho základní principy a pro příslušnou víru její dogmata. Teprve pomocí toho je kolísavá a nekonečně vykládaná, čistě duchovní myšlenka jasně vytyčena a je jí dána určit forma, bez které by jí nikdo nevěřil. V jiném případě by myšlenka nepřerostla přes metafyzickou představu, nebo krátce řečeno přes filosofické mínění. Útok proti dogmatům se velmi podobá boji proti všeobecně zákonným podkladům státu. A tak jako stát zahyne v naprosté státní anarchii, tak i církev skoná pod nátlakem náboženského nihilizmu.

Pro politika však nesmí být odhad ceny toho daného náboženství určován ani tak skrze jeho nedostatky, jako spíš skrze kvalitu její zjevně kvalitnější náhražky. Pokud však tato bude chybět, může stávající ničit pouze šílenec, nebo zločinec.

Samozřejmě, že nemalou vinu na těchto ne zrovna potěšujících okolnostech nesou ti, kteří příliš zatížili náboženské představy čistě pozemskými záležitostmi a kteří až příliš často vyvolávají konflikt s takzvanou exaktní vědou. Vítězství na tomto poli však způsobí náboženství v očích všech těch, kteří se nedokázali přenést přes čistě vnější vědomosti, obrovské škody.

Nejhorší jsou však zpustošení, která jsou zaviněna zneužitím náboženského přesvědčeni k politickým účelům. Málo by se skutečně co nejostřeji vystupovat proti oněm nuzným šmelinářům, kteří považují náboženství za prostředek jejich politických, lépe řečeno obchodních služeb. Tito drzí prolhanci vyřvávají líbezným hláskem do světa své náboženské vyznání, aby je dobře slyšeli ostatní hříšníci. Avšak ne že by snad za víru v případě nutnosti obětovali svůj život, ale naopak, aby mohli lépe žít. Kvůli jediné politické machinaci příslušné hodnoty by zaprodali celou jejich víru. Za deset parlamentních mandátů by se spojili s marxistickými nepřáteli jakéhokoliv vyznání, a za jedno ministerské křeslo by vstoupili do sňatku s ďáblem, pokud jim tento ještě nezaplašil zbytek jejich dobrých mravů.

Pokud měl náboženský život v předválečném Německu pro mnohé nepříjemnou příchuť, dala se připsat právě tomuto zneužívání, které bylo provozováno jednou takzvanou "křesťanskou" stranou, stejně jako drzostí, se kterou se pokoušeli spojovat katolickou víru s politickou aktivitou.

Podsouvání bylo dopuštěním, které snad několika budižkničemům přineslo parlamentní mandáty, avšak církvi přineslo pouze újmu. Výsledky však nese celý národ. Neboť důsledky způsobené ochabnutím náboženského života dopadají právě v čase, kdy začalo povolovat a vrávorat beztoho i vše ostatní, a kdy hrozí zhroucení dochovaných základů mravů a morálky.

Také to byly rány a trhliny na našem národním těle, které nebyly nebezpečné, pokud nenastalo nějaké další zvláštní zatíženi. Avšak stávaly se neštěstím, když tíhou velkých událostí nabyla otázka vnitřní stability národa podstatného významu.

Stejně tak na politickém poli nemohly pozornému oku uniknout vady, které v případě, že v brzké době nedojde k výraznému zlepšení, či změně, musí vést a také povedou k následnému rozkladu říše. Bezcitnost německé zahraniční a vnitřní politiky byla zřetelná každému, kdo úmyslně nechtěl být slepým. Kompromisní hospodářství se zdálo být nejvíce podobno bismarckskému pojetí, aby "politika byla uměním možností". Avšak mezi Bismarkem a pozdějším německým kancléřem byl malý rozdíl. Ten toho prvního opravňoval vyjádřit se takto o charakteru politiky, zatímco stejná vyjádření z úst jeho následovníka muselo vyznít ve zcela jiném významu. Neboť Bismark touto větou chtěl pouze naznačit, že k dosažení určitého politického cíle je nutno nasadit všechny možnosti, resp. že je nutno jednat dle všech možností. Následovníci však v tomto vyjádření viděli slavnostní zproštěni se všech potřeb mít vůbec nějaké politické úmysly, či dokonce nějaké cíle. A toto vedení říše oné doby také žádné politické cíle nemělo. Vždyť k tomu chyběly nutné předpoklady určitého světonázoru, stejně jako ujasnění vnitřních vývojových zákonů politického života vůbec.

Nebylo málo těch, kteří hleděli pochmurně tímto směrem a ostře kritizovali bezplánovitost a bezmyšlenkovitost říšské politiky, kteří tedy dobře rozeznali vnitřní slabost a dutost. Avšak byli to pouze outsideři politického života. Oficiální vládní místa ignorovala poznatky jistého Houstona Stewarda Chamberlaina stejným způsobem, jakým se to děje i dnes. Tito lidé jsou příliš hloupí, než aby mohli samostatně přemýšlet, a příliš namyšlení, než aby se potřebné naučili od jiných. Věčná pravda, která již Orenstierna přiměla zvolat: "Svět je řízen pouze malým zlomkem moudrosti". Moudrosti, ze které každý ministerský rada ztělesňuje pouze jediný atom. Od té doby, co se Německo stalo republikou, to však již neplatí. Vždyť proto je také zákonem na ochranu republiky zakázáno něčemu takovému věřit, nebo něco takového dokonce vyslovovat. Orenstiern měl také štěstí, že žil již tehdy, a ne dnes v této povedené republice.

Jako nejslabším momentem byla již před válkou rozpoznána instituce, která měla ztělesňovat sílu říše: Parlament, Říšský sněm. Zbabělost a nezodpovědnost se zde družili naprosto dokonalým způsobem. Jednou z bezmyšlenkovostí, kterou je dnes slyšet poměrně často, je, že parlamentarismus v Německu zklamal "již od dob revoluce". Je zde vytvářeno zdání, jako by tomu snad před revolucí bylo jinak. Ve skutečnosti nemůže tato instituce působit jinak, než zhoubně. A to dělala již v době, kdy většina s klapkami na očích ještě nic neviděla, nebo nechtěla vidět. Neboť že bylo Německo rozvráceno, za to můžeme nemalým dílem poděkovat právě této instituci. Avšak za to, že tato katastrofa nenastala již dříve, nemůže platit za zásluhu Říšského sněmu. Za to je nutno poděkovat odporu, který se v dobách míru vzepřel proti činnosti těchto hrobníků německého národa a Německé říše.

Z bezpočtu zhoubných škod, které tato instituce přímo či nepřímo napáchala, bych chtěl vyzdvihnout pouze jednu pohromu, která nejvíce odpovídá vnitřní podstatě této nejnezodpovědnější instituci všech dob. A sice příšerná polovičatost a slabost politického vedení říše směrem ven i dovnitř. Vše, co nějakým způsobem podléhalo vlivu tohoto parlamentu bylo polovičaté, ať se na to člověk dívá jak chce. Polovičatá a slabá byla spojenecká politika říše směrem ven. Místo aby byl zachován mír, směřovalo se bez zábran k válce. Polovičatá byla polská politika. Podněcovalo se, namísto aby se vážně zakročilo. Výsledkem nebylo ani vítězství němectví, ani usmířeni s Polskem, zato ale nepřátelství s Ruskem.

Polovičaté bylo řešení alsasko-lotrinské otázky. Místo aby se tvrdou pěstí jednou provždy rozdrtila hlava francouzské hydry a Sasku byla přiznána stejná práva, neudělalo se ani jedno z toho. Ani to nebylo možné, vždyť v řadách nejvlivnějších stran přece seděli největší vlastizrádci - v Centru např. pan Wetterle. Všechno to by se ještě dalo unést, kdyby za obět polovičatosti nepadla i moc, od jejíž existence nakonec závisí trváni říše: vojsko. Za to, co zde napáchal takzvaný Říšský sněm, by stačilo k tomu, aby byl jednou provždy proklet celým německým národem. Z nejbídnějších důvodů tito parlamentářští partajní mizerové vyrvali a ukradli celému našemu národu z rukou zbraň sebezachování a jediné ochrany vlastní svobody a nezávislosti. Kdyby se dnes otevřely hroby flanderské plošiny, zvedli by se z nich krvaví žalobci. Statisíce nejlepších mladých Němců, kteří byli nesvědomitostí těchto parlamentních zločinců špatně a polovičatě vycvičeni posláni na smrt. Milióny mrzáků a mrtvých ztratila otčina jenom proto, aby byli několika stovkám lidových podvodníků umožněny politické machinace a vyděračství.

Zatímco židovstvo pomoci svého marxistického a demokratického tisku šířilo do celého světa lži o německém militarismu a přitěžovalo tak Německu všemi dostupnými prostředky, odmítali marxistické a demokratické strany jakýkoliv rozsáhlý výcvik německé lidové síly. Přitom musel být tento hrozný zločin, který tím byl páchán, okamžitě každému jasný. Neboť v případě následující války by celý národ musel do zbraně, čímž by ničemností těchto čistých reprezentantů vlastního takzvaného "lidového zastoupení" bylo před nepřítele pohnáno několik miliónů špatně a polovičatě vycvičených Němců. Avšak i když člověk nepřihlédne na následky, které z této brutální a surové nesvědomitosti těchto parlamentních pasáků vyplývají, nedostatek vycvičených vojáků na začátku války může velmi rychle vést k obrovským ztrátám, což se také během velké války takto příšerným způsobem potvrdilo. Ztráta boje za svobodu a nezávislost německého národa je výsledkem polovičatosti a slabosti, která je pěstována ve výchově lidové síly již v době míru za účelem obrany vlastní domoviny.

Pokud bylo na souši vycvičeno pouze malé množství rekrutů, pak u námořnictva se tento polovičatý nástroj pokoušel více či méně zničit tuto zbraň národního sebezachování. Duchem polovičatosti však bylo bohužel nakaženo i veleni loďstva. Tendence stavět v loděnicích stále menší lodě, zatímco ve stejnou dobu byly na vodu spouštěny daleko větší lodě Anglické, nebylo zrovna dalekozraké a již vůbec ne geniální. Právě flotila, která již na počátku nemůže být čistě početně postavena na stejnou úroveň svého pravděpodobného nepřítele, musí tento početní nedostatek převážit převyšující bojovou silou jednotlivých lodí. Právě převažující bojová síla je rozhodující, a ne ona pověstná převaha "kvality". Skutečně moderní technika je v jednotlivých kulturních státech tak vyspělá, že by bylo nemožné, aby byla lodím jedné mocnosti dána podstatně větší bojová síla, než lodím stejné tonáže státu jiného. A ještě méně myslitelné je dosáhnout menší flotilou převahy nad větší. A skutečně, malý výtlak německých lodi se mohl prosadit pouze na účet rychlosti a pancéřování, fráze, která měla tuto skutečnost ospravedlnit, ukázala ostatně velmi zhoubný nedostatek logiky rozhodujících míst, která o tom v době míru rozhodovala. Tvrdilo se totiž, že německá palebná síla je zřetelně menší než anglická. Že se německé 28 centimetrové dělo naprosto nemůže rovnat britskému 30,5 cm! Ale právě proto bylo povinností překonat toto 30,5 cm dělo. Přičemž cílem nemělo být dosažení stejného, nýbrž vyrobení převažující palebné síly. Jinak by také byla objednávka 42 centimetrového Mursera u armády naprosto zbytečná , neboť německý 21 cm Murser převyšoval každé tehdejší francouzské dělo. A na pevnosti by také zřejmě stačil 30,5 cm Murser. Velení pozemního vojska přemýšlelo správně, avšak u námořnictva tomu tak nebylo. Zřeknutí se palebné převahy, stejně jako převažují rychlosti bylo zdůvodněno takzvanými rizikovými faktory, které však byly již od počátku chybné. Velení námořnictva se zřeklo útoku již formou výstavby loďstva, a již od začátku se věnovalo pouze otázce defenzívy. Tím se však zřeklo posledního úspěchu, který leží a vždy bude ležet pouze v útoku.

Pomalejší a hůře opancéřovanou loď pošle rychlejší a silnější protivník ke dnu většinou již z dostatečně velké a výhodné vzdálenosti. To musela trpce poznat celá řada naších křižníků. Jak nesprávné byly mírové názory velení námořnictva, ukázala válka, která nutila k přídavnému pancéřováni u starých lodi a zesílenému u nových, pokud se to vůbec stihlo. Kdyby německé lodě stejné tonáže v námořní bitvě u Skagerraku měly stejné pancéřování a byly stejně rychlé jako lodě britské, pak by ve smršti přesnějších a účinnějších německých 30cm granátů klesla do mokrého hrobu anglická flotila.

Japonsko kdysi provozovalo zcela jinou námořní politiku. Tam byla vždy veškerá hodnota kladena na to, aby každá nově budovaná loď získala hned od počátku naprostou bojovou převahu nad pravděpodobným protivníkem. Tomu pak také odpovídala možnost ofenzivního nasazení celé flotily. Zatímco velení pozemního vojska se distancovalo od principiálně chybných myšlenkových pochodů, podléhalo velení námořnictva, které bylo bohužel také lépe parlamentářsky zastoupeno, zcela duchu parlamentu. Bylo organizováno z polovičatých zorných úhlů, a podle toho bylo také později nasazeno. To, co si tehdy námořnictvo získalo jako nesmrtelnou slávu, se dá připsat na konto výborné německé vojenské práci, jakož i schopnosti a nedostižnému hrdinství jednotlivých důstojníků a mužstva. Kdyby se jim tehdejší vrchní velení námořnictva rovnalo alespoň jejich genialitou, nemuselo dojit k tolika zbytečným obětem.

A tak se uvážlivá parlamentářská obratnost dřívějšího mírového velení námořnictva stala jeho pohromou. Bohužel také v jeho budování hráli převažující roli namísto čistě militaristických, více parlamentaristická stanoviska. Polovičatost a slabost, stejně jako nedostatek logiky v myšlení, které jsou příznačné parlamentním institucím, se projevily i u veleni flotily.

Pozemní vojsko se, jak už bylo řečeno, od těchto chybných myšlenkových pochodů distancovalo. Především tehdejší plukovník generálního štábu Ludendorf vedl zoufalý boj proti zločinecké polovičatosti a slabosti, se kterou tehdejší říšský sněm předstupoval před národ ohledně životních otázek. Avšak vinu za to, že boj, který tento důstojník tehdy vedl, byl přesto zbytečný, nese na jedné straně parlament, a na straně druhé snad ještě horší tehdejší říšský kancléř Bethmann Hollweg. To však těmto původcům německého rozvratu nebrání v tom ještě dnes podsouvat vinu tomu, který se jako jediný obrátil proti zanedbání národních zájmů. O jeden podvod méně či více, na tom již těmto vrozeným podvodníkům přece vůbec nesejde.

Když se vyčíslí všechny ty oběti, které byly způsobeny trestnou lehkovážnosti těchto nezodpovědných zástupců národa, když si člověk představí všechny ty bezúčelně obětované a mrzáky, stejně jako bezbřehou pohanu a potupu a nesmírnou bídu, která nás nyní postihla, a ví, že to vše bylo jenom kvůli tomu, aby si pár bezcharakterních snaživců proklestilo cestu k ministerským křeslům, potom porozumí tomu, že tyto kreatury mohou být označeny pouze slovy jako padouch, zlosyn, darebák a zločinec. Jinak by byl smysl a účel těchto slov v jazyce zcela nepochopitelný. Neboť proti těmto zrádcům národa je každý pasák čestným mužem.

Všechny skutečné stíny starého Německa však podivuhodně padnou do očí pouze tehdy, když tím musela utrpět škody vnitřní stabilita národa. Ano, v takovém případě jsou nepříjemné pravdy vyřvávány právě směrem k širokým masám, zatímco jindy se raději spousta věcí stydlivě zamlčí nebo dokonce zapře. To byl právě případ, kdy se veřejnou diskusí o nějaké sporné otázce dalo dojit řešeni, či nápravy. A přitom příslušná vládní místa v podstatě neměla tušení o hodnotě a existenci propagandy. Že se chytrým a dlouhodobým nasazením propagandy dá národu nabalamutit, že nebe je čisté peklo, a naopak, že bídný život je životem v ráji, věděl pouze Žid. A ten podle toho také jednal. Pouze Němci, lépe řečeno jejich vláda, o tom neměla ani ponětí. Nejhůře se to mělo vyplatit právě během války.

Proti všem zde zmíněným nespočetně širokosáhlým kazům německého předválečného života stálo opět mnoho předností. Po spravedlivé kontrole se dokonce musí rozpoznat, že většina našich neduhů se do značné části vyskytovala i jiných národů a států. V některých byla dokonce krize daleko větší než u nás, přičemž mnozí nevlastnili naše skutečné přednosti. Na špičku těchto předností se může mimo jiné postavit ta skutečnost, že německý národ se v podstatě jako jediný ze všech evropských národů snažil zachovat si národní charakter svého hospodářství, a přes všechny zlé předzvěsti podléhal nejméně mezinárodní finanční kontrole. Byla to však nebezpečná přednost, která později vedla ke světové válce.

Pakliže bychom se z toho a dalšího jiného měli poučit, musely by být z bezpočtu zdravých zdrojů národa vybrány tři instituce, které svým způsobem zůstaly nedotčené. Jako první forma je to forma státu jako takového a její výrazovost, jak se usídlila v Německu nových časů. Člověk se zde opravdu může učit od jednotlivých panovníků.

kteří také jako ostatní podléhali všem lidským slabostem, které se od nepaměti snaží postihnout celou tuto zemi a její děti. Pokud by člověk nebyl shovívavý, musel by si nad přítomností zoufat. Jsou reprezentanti současné vlády, právě co se osobností týče, skutečně duševně a morálně ti nejpovolanější, které si člověk může po sáhodlouhém přemýšleni vůbec představit? Ten, kdo měří hodnotu německé revoluce hodnotou a velikostí osobností, které revoluce německému národu věnovala již v listopadu 1918, bude muset zahalit své čelo studem před ortelem svého potomstva, kterému již nebude možno svázat ústa ochrannými zákony a podobnými nesmysly a které proto řekne to, co poznáváme my všichni již dnes. Totiž že mozek a mravní čistota našich nových německých vůdců stojí v protikladu k jejich hubám a neřestem.

Zajisté byla monarchie mnohým, a především širokým vrstvám odcizena. To byl důsledek skutečnosti, že panovnici nebyli vždy obklopeni, řekněme nejjasnějšími a obzvláště ne právě upřímnými hlavami. Bohužel, většinou měli v oblibě spíše pochlebníky, než přímé charaktery a těmi také byli informováni. Velmi zlá chyba právě v době, kdy svět procházel obrovskými přeměnami ve spoustě starých názorů. A tak na přelomu století mohl být jen ztěží nějaký obyčejný muž a člověk nadšen tím, když se na frontě objevila kolem jedoucí princezna v uniformě. O účinku podobné parády v očích lidu si člověk tehdy zřejmě neuměl udělat žádnou správnou představu, jinak by nikdy k podobnému nešťastnému výstupu nikdy nedošlo. Také humanitní bezmyšlenkovitost těchto kruhů působila spíše odpudivě, než přitažlivě.

Když se například princezna X uráčila zúčastnit se ochutnání lidové kuchyně se známým výsledkem, mohlo to snad dříve vypadat naprosto nevinně, tehdy však byl výsledek naprosto opačný. Přitom se dá bez dalšího předpokládat, že vrchnost skutečně neměla ani potuchy o tom, že jídlo předložené ve dni ochutnávání bylo trochu jiného rázu, než bylo běžně obvyklé. Avšak to samo o sobě stačilo, neboť ostatní lidé to věděli. A tak se z možného dobrého úmyslu stala fraška, když už ne pobouření. Líčeni o panovníkově stále více příslovečné střídmosti, o jeho brzkém vstávání, stejně jako o jeho náročném plahočeni se do pozdních nočních hodin, k čemuž se přidávalo ještě trvalé nebezpečí jeho hrozící podvýživy, vyvolávalo již opravdu povážlivé výroky. Nemuselo se přeci vůbec vědět, co a kolik toho panovník spořádá, i tak mu byla "ve vší slušnosti" přána dobrá chuť. Nikdo mu ani nechtěl upírat nutný spánek. Každý byl jen rád, když svou lidskostí a charakterem udržoval slávu svého rodu a národa, a když jako panovník plnil své povinnosti. Vyprávění pohádek ničemu nepomáhalo, ale o to víc škodilo. Toto a mnoho podobného byly přece jenom pouze maličkosti.

Hůře působilo na celý národ stále více přesvědčení, že je tak nebo tak řízen ze shora a že ten jediný se již nemusí vůbec o nic starat. Dokud byla stará vláda skutečně dobrá, nebo alespoň chtěla to nejlepší, věc se dařila. Ale běda, až jednou na místo staré dobrosrdečné vlády dosedne nová, již méně řádnější. Pak by byla nerozhodná poddajnost a dětská víra tou největší pohromou, kterou si jde vůbec domyslet. Takovým a podobným slabostem však v opozici stály nezpochybnitelné hodnoty. Jednak stabilita celé vlády, podmíněná monarchistickou formou státu, stejně jako vyrváni posledních státních míst ze zmatku machinací ambiciózních politiků. Dále důstojnost institucí jako takových, a z toho vyplývající autorita těchto úřadů. Stejně tak nadřazení úřednictva a především armády nad úroveň stranicko-politických zájmů. K tomu přicházela ještě přednost osobního ztělesnění hlavy státu. Ta byla představována panovníkem, který byl příkladem zodpovědnosti, kterou musel monarcha ztělesňovat daleko větší měrou, než náhodná tlupa parlamentářské majority. Proto byla příslovečná čistota německé administrace připisována v první řadě právě jemu. A konečně kulturní hodnota monarchie měla pro německý národ obrovskou cenu, a dokázala velmi dobře vyvážit její další menší nedostatky.

Německá residence byla vždy pokladem uměleckého smýšlení, které je v našem materiálním světě stejně na vymřeni. To, co německá knížata učinila pro umění a vědu především v devatenáctém století, bylo příznačné. Dnešní doba se s tím naprosto nedá srovnat. Jako největší faktor této doby začínajícího a pomalu se rozpínajícího rozkladu našeho národního tělesa musíme však vyzdvihnout armádu. Byla největší školou německého národa, a právě proto se veškerá nenávist všech nepřátel obracela právě proti této záštitě národního sebezachování a svobody. Této jedinečné organizaci nemůže být postaven žádný větší pomník, než je vyřknutí pravdy, že ji všichni méněcenní pomlouvají, nenávidí, bojují proti ni, ale zároveň se ji bojí. V tom, že se vztek mezinárodních vykořisťovatelů z Versailles v první řadě obrátil právě proti německé armádě, se dá rozpoznat, že je to skutečně pravá záštita svobody našeho národa proti burzovní moci. Bez této výstražné síly by smysl Versailles byl na našem národě již dávno vykonán. To, čemu náš národ vděčí armádě, se dá vyjádřit krátce jedním slovem, totiž: všemu. Armáda vychovávala k bezpodmínečné zodpovědnosti právě v čase, kdy tato vlastnost byla již velice vzácná, a její utlačování bylo čím dál více na denním pořádku, což vycházelo především ze základního vzoru nezodpovědnosti - parlamentu. Vychovávala k osobní odvaze právě v době, kdy zbabělost hrozila stát se zuřivou nákazou, a kdy vůle k oběti za všeobecné blaho byla považována pomalu za hloupost, a kdy za chytrého byl naopak považován ten, kdo nejvíce chránil a podporoval pouze své vlastní "já". Byla to škola, která ještě jednotlivé Němce učila, že blaho národa nelze hledat v prolhané frázi o mezinárodním sbratřením mezi negry, Němci, Číňany, Francouzy, Angličany atd., nýbrž v síle a jednotnosti národa. Armáda vychovávala k rozhodnosti, zatímco v běžném životě již začala lidské jednání ovlivňovat nerozhodnost a pochybnosti.

V době, kdy všude udávali tón přemoudřelí, již něco znamenalo vyzdvihovat zásadu, že nějaký rozkaz je lepší než žádný. V této jedinečné zásadě totiž spočívalo stále ještě nezkažené robustní zdraví, jenž by se, nebýt vojska a jeho výchovy, která tuto zásadu neustále obnovovala, již dávno vytratila z našeho běžného života. Vždyť se jen podívejme na úděsnou nerozhodnost našeho současného říšského vedení, které se nemůže vzchopit naprosto k ničemu, ledaže by se jednalo o vynucené podepsáni nějakého dalšího diktátu. V tomto případě by samozřejmě odložilo veškerou zodpovědnost a s hbitostí sněmovního stenografa by podepsalo vše, co je ji předloženo. Neboť když je někomu něco diktováno, je rozhodnutí vždy lehké. Armáda vychovávala k idealizmu a oddanosti k vlasti a její velikosti, zatímco v běžném životě kolem sebe šlehala chamtivost a materializmus. Vychovávala vlastní národ proti děleni do tříd, a jako jedinou chybu by se jí snad dalo vyčíst zřízení jednoročních dobrovolníků. Chybou proto, že tím byl porušen princip nezbytné rovnosti, a jedinec s vyšším vzděláním byl opět stavěn nad rámec všeobecné rovnosti prostředí, zatímco právě opak by byl ku prospěchu. Z beztak již tak veliké odcizenosti životu našich horních vrstev a při stále narůstajícímu odcizování vůči vlastnímu lidu, mohla armáda působit obzvláště blahodárně, kdyby alespoň ve vlastních řadách zamezila jakémukoliv oddělování takzvané inteligence. Že se tak nestalo byla veliká chyba. Avšak jaká instituce na tomto světě je bezchybné? U této však převažovalo dobro do té míry, že těch několik málo nedostatků leželo beztoho pod průměrem lidské nedostatečnosti.

Jako největší zásluha armády staré Říše se musí počítat to, že v době všeobecné majorizace hlav povýšila hlavu nad majorizaci. Armáda zde oproti židovsko-demokratickým myšlenkám slepého uctívání vyzdvihovala počet vyznavačů osobitosti. A tak vychovala také to, co nová doba potřebovala nejvíce - muže. V bahně všeobecné, kolem sebe se chápající zženštilosti a zchoulostivělosti vystupuje z armádních řad každoročně 350 000 mladých mužů překypujících silou, kteří po dvouletém výcviku ztratili měkkost mládí a získali zocelená těla. Mladý člověk, který se během této doby učil poslouchat, se teprve poté muže naučit rozkazovat. Již podle kroku poznáte sloužícího vojáka. To byla vysoká škola německého národa. Ne nadarmo se na ní zkoncentrovala vzteklá nenávist těch, kteří si ze závisti a chamtivosti přáli bezmocnost

Říše a bezbrannost jejího obyvatelstva. A cizí svět rozeznal to, co spousta Němců v zaslepení, či ze špatné vůle nechtěla vidět. Totiž že německá armáda byla mocnou zbraní ve službách svobody německého národa a obživy jeho dětí. K státní formě a armádě patřil jako třetí ve svazku nedostižný úředník staré Říše. Německo bylo nejorganizovanější a nejspravovanější země na světě. Německému úředníku se často lehce přisuzuje byrokratické zpátečnictví, avšak v jiných zemích tomu nebylo jinak, když ne ještě hůře. Co však ostatní státy nevlastnily, byla velkolepá solidarita tohoto aparátu, stejně jako nepodplatitelně čestné smýšleni jeho nositelů. Radši trochu zpátečnický, avšak spravedlivý a věrný, než osvícený a novátorský, zato však s méněcenným charakterem a jak se dnes často ukazuje, nevzdělaný a neschopný. Neboť na to, jak se dnes v oblibě traduje, že německá správa předválečné doby byla sice byrokraticky pečlivá, avšak obchodnicky špatná, se dá odvětit následovně: jaká země světa měla lépe vedený a obchodně organizovaný podnik, než Německo se svou železnicí? Teprve revolucí bylo vyhrazeno právo ničit tento vzorový aparát tak dlouho, až se konečně zdál být připraven k vyjmutí z rukou národa, a ve smyslu zakladatelů této republiky socializován, což znamená, že měl sloužit mezinárodnímu burzovnímu kapitálu, který byl zadavatelem německé revoluce. čím se však německý úředník a správní aparát obzvláště vyznamenal, byla jeho nezávislost na jednotlivých vládách, jejichž politické smýšlení nedokázalo ovlivnit postavení německého úředníka. Avšak od časů revoluce se toto do základu změnilo.

Namísto znalosti a schopností nastoupilo stranické nařízení, a samostatný, nezávislý charakter se stal spíše závadou, než podporou. Na státní formě, armádě a úřednících spočívala celková kouzelná síla a moc staré Říše. To byly v první řadě příčiny vlastností, která dnešnímu státu zcela schází. Totiž státní autorita! Neboť ta nespočívá na tlachání v parlamentu nebo v zemském sněmu, ani v zákonech na jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašení drzých lhářů. Spočívá totiž ve všeobecné důvěře, která by měla být projevena vládě a správě příslušného státu. Tato důvěra je však opět pouze výsledkem neotřesitelného vnitřního přesvědčení o nesobeckosti a poctivosti vlády a správy dané země, včetně souladu smyslu zákonů s pocitem všeobecného morálního názoru. Neboť vládní systémy se dlouhodobě nedají držet tlakem násilí, nýbrž pomocí víry v jejich laskavost a v upřímnost v zastupováni zájmů národa. Ať již byla v předválečné době hrozba určitého poškození vnitřní sily národa obrovská, nesmí se zapomínat, že ostatní státy byly touto chorobou postiženy a trpěly většinou ještě daleko hůře než Německo, a přesto v kritické hodině neselhaly a nezanikly. Když ale člověk uváží, že německým předválečným slabostem oponovaly stejně velké klady, pak se musí poslední příčina rozvratu hledat někde docela jinde. A to je taky ten případ. Nejhlubší a konečný důvod zániku staré říše totiž spočíval v nerozpoznání rasových problémů a jejich významu pro dějinný vývoj národů. Neboť veškeré události národního života nejsou výrazem náhody, nýbrž jsou přírodními procesy nutnosti sebezáchovy a rozmnožování druhu a rasy, i když si lidé nejsou vědomi vnitřních důvodů svého jednání.